Při pohledu na aktuální koncertní harmonogram Tara Fuki je zřejmé, že duu mladých alternativních violoncellistek ze severní Moravy se povedlo během tří let dosáhnout takové míry evropské popularity, o jaké se většině hvězd domácí populární scény může jen zdát. Turné, které Andrea Konstankiewiczová-Nazirová a Dorota Barová naplánovaly k čerstvě vydané desce Kapka, čítá čtyřiatřicet vystoupení, z nichž většina proběhne v Rakousku a Francii. Na druhou desku publikum čekalo přes dva roky a měla přinést mimo jiné odpověď na otázku, zda se Tara Fuki pokusí překročit originální a svébytný, leč také snadno vyčerpatelný styl svého debutu, nebo si vystačí s jeho variací. Odpověď není úplně jednoznačná.

Rok smyslnosti

Je konec listopadu 2000, jeden z večerů festivalu Alternativa vrcholí. Na pódium pražského klubu Delta přicházejí dvě krásné slečny, chápou se violoncell a po chvilce ticha spouštějí. Jejich hra je jednoduchá, přehledná, ústrojná. Písně mají čitelnou strukturu, ale díky netradičnímu využití nástrojů a melodickému zpěvu stupňovanému občas k rytmickým vzdechům a výkřikům dozrávají až k šamanské uhrančivosti. Křehkému a hladivému výrazu výrazně pomáhají polské texty, občas střídané s francouzštinou a angličtinou. Dámy, které vzešly z prostředí brněnské alternativy, se netají inspirací filmovou hudbou dvorního skladatele Kieslowského snímků Zbigniewa Preisnera či Gorana…