Nenašli jste, co hledáte?
Napište na [email protected].
V denním tisku se o novém filmu režiséra Davida Ondříčka Jedna ruka netleská už s předstihem píše jako o „druhých Samotářích“ – čeká nás opět mimoňovitý Jiří Macháček v hlavní roli, psychicky ne zcela vyrovnaný Ivan Trojan a pořádná porce fórů, které zřejmě zlidoví. A hned první zprávy z testovacích projekcí dokládaly, že diváci opravdu odcházejí „mrtví smíchy“ – osobitě postpubertálnímu Macháčkovi se prý dokonce řehtají, aniž by cokoli řekl nebo udělal. Optimismus posílil i Jan Tříska, který si ve snímku zahrál jednu z vedlejších rolí: Ondříčkův film je podle něj „odsouzený k úspěchu“.
Dílo má premiéru tento čtvrtek a pro toho, kdo čekal víc než vtipy, dopadlo neslavně: se Samotáři má společné jen to špatné.
Představme si člověka, který svůj politický názor shrnuje do věty „stádo musí řídit největší samec“, a k jehož politickým favoritům proto patří Vladimír Mečiar, Fidel Castro a Miroslav Grebeníček. Říká si zenbuddhista, ale na motorce se po městě prohání rychlostí dvě stě kilometrů v hodině a z auta na dálnici vytáhne dokonce 265. Američané jsou dnes podle něj horší, než byli sovětští bolševici, a o teroristický útok si koledovali. S oblibou vzpomíná na „zlatý socialismus“, nadává na „zkurvené kapitalisty“, ale pro peníze rád zahraje komukoli. Že je mu lépe se vyhnout? Věc může být poněkud složitější. Už tuto sobotu bude totiž vyznavači takového světonázoru aplaudovat v Praze na Letné minimálně 50 000 lidí. Jmenuje se Jožo Ráž a jeho skupina Elán přiváží z Bratislavy do Česka kromě své „šestihodinové megašou“ také jedno cenné poznání: proti chytlavým melodiím je zdravý rozum bezmocný.
Diem Trong Thanh si pamatuje, kdy poprvé spatřil nad sebou bílý opar. Byl devatenáctiletým vojákem: sledoval, jak se z kroužících amerických letadel na zem snáší neznámý prášek. „Měli jsme hlad, voněl krásně jako zralá guava. Běhali jsme po základně a chytali prášek do úst.“ Odehrálo se to před více než třemi desetiletími ve vietnamské provincii Quang Tri vzdálené šest set kilometrů od Hanoje. Prach se z letadel snášel snad každý den více než rok. Brzy začalo opadávat listí ze stromů, lesy usychaly. Thanh dnes žije společně s rodinou ve vesnici Bac Ninh pár desítek kilometrů od hlavního města. Po válce se mu narodili čtyři synové, všichni ale s deformovanými končetinami. Během příštího roku či dvou by společné vietnamsko-americké úsilí mělo uzavřít dlouholeté vědecké a politické spory, jestli lze poruchy Thanhových dětí označit za následek amerického postřiku.
V budově londýnského magistrátního soudu na Bow Street se minulý týden odehrávalo jedno z posledních stádií zajímavé právnické bitvy. Původně formální procedura o vydání jednoho z čečenských politiků, jejich neoficiálního „ministra zahraničí“ Achmeda Zakajeva, z Británie do Ruska už dávno přestala být sporem o výklad mezinárodních úmluv. Rozhodování o ruském obvinění Zakajeva z vražd a dalších kriminálních deliktů se velmi rychle stočilo ke zkorumpovanému systému ruského soudnictví a vězeňství a brutálnímu postupu ruských vojáků v Čečensku.
Je horký slunečný den a v Kišiněvě, hlavním městě Moldavska, se slaví. Před dvanácti lety, 27. srpna 1991, vyhlásila tato země nezávislost na Sovětském svazu. Pivo teče proudem, ústřední kišiněvská třída, jindy hlučící auty, se změnila v jedno velké korzo. Rodiče s dětmi proudí mezi stánky s cetkami a pamlsky, z pódia pod širým nebem duní hudba, tancuje se, zpívá. S večerem prostor ovládne rozjařená omladina, která pak až přes půlnoc řádí na rockovém koncertě. Jako by všichni chtěli na chvíli zapomenout, že žijí v nejchudším evropském státě, řízeném tuhým komunistickým vedením.
Minulou středu večer se zaplněnou jídelnou základní školy v Rokytnici nad Jizerou roznesl mohutný potlesk. Místní zastupitelé zde na zvláštní schůzi právě zvolili nového starostu a současně odsouhlasili plán, jak zbavit město obrovských dluhů u státní Konsolidační agentury.
Krkonošskou obec loni v červnu neslavně proslavil příchod exekutorů. Nejzadluženější české město (závazky dosáhly 400 milionů, tedy přes sto tisíc korun na obyvatele) přišlo ve vynucené dražbě o většinu majetku, z jeho dluhu tím však byla umazána pouze necelá třetina. Jen úroky dosahují zhruba stejné výše jako celý roční rozpočet Rokytnice. Nyní však obci svitla naděje: pokud rozprodá i zbylý majetek (až na výjimky jako hřbitov a budova radnice či školy) a ve splátkách do roku 2008 uhradí 25 milionů korun, Konsolidační agentura jí zbytek dluhu odpustí.
Existuje poměrně rozšířený názor, že autoři sci-fi jsou dobří v předvídání budoucnosti. Něco na tom je: o tématu vědí totéž, co my všichni ostatní – tedy vůbec nic – ale zato mají vypsanou ruku, dobrý jazyk a styl, cit pro zápletku a pointu. Na futurologickou půdu se vydal i jeden z idolů cyberpunkové generace, Američan Bruce Sterling. Vedle výše popsaných kvalit disponuje ještě četnými styky mezi vědci, podnikateli a politiky, jež získal jako komentátor a příležitostný reportér dříve „kultovního“, dnes komerčně úspěšného měsíčníku Wired. Není tedy divu, že jeho knihu „Zítřek je dnes“ (Tomorrow Now) opatřenou podtitulem „Předpověď pro následujících padesát let“ se zájmem přivítali nejen fanoušci sci-fi, ale i recenzenti.
Respekt před nedávnem věnoval pozornost „nově vznikajícímu“ fenoménu zvanému „flash mobs“
neboli náhlé davy (viz článek Marka Faka Masa a žert, Respekt č. 35/2003). S trochou nadsázky by se ovšem dalo říci, že publikovaným článkem spíš přinesl jen další důkaz, že tento druh svérázné zábavy už má zenit za sebou, je znehodnocen, a tedy i odsouzen k poměrně rychlé „smrti“.Marek Fak a téměř všichni ostatní autoři, kteří o náhlých davech psali, kladou vznik flash mobs někdy do poloviny letošního roku. Za jejich tvůrce pak považují Newyorčana, který se představuje pouze jako Bill. Skutečnost je ovšem barvitější. Předchůdce flash mobs můžeme hledat hlouběji v historii. Ideový vzor lze do jisté míry nalézt v hnutí situacionistů, které vzniklo ve Francii koncem padesátých let („vytváření situací“ si dali přímo do jména).
Sedmnáct a osmnáct let dal první zářijovou středu pražský Vrchní soud dvojici mužů, kteří před litvínovským barem Calypso zastřelili dva bodyguardy místního podnikatele. „Byla to poprava z bezprostřední blízkosti,“ nazval jejich čin soudce Jiří Lněnička v dramatickém prohlášení citovaném všemi novinami. Současně ale soudce uznal, že vražedný střet vyprovokovali sami zastřelení – násilnickým útokem v ulicích nočního města. „Mí klienti jednali pod tlakem a ve strachu z lidí, kteří by chtěli kontrolovat město a zavádět tam své pořádky,“ hájil obžalované advokát Richard Třeštík. A výlet na místo samé tu šokující zvěst potvrzuje: v Česku je opravdu město, kde se za nevysvětlitelné lhostejnosti policie a nezájmu radnice snaží gang mlátiček zavést své pořádky.
Jak Respekt informoval ve svém předposledním čísle, aktuální tajná zpráva BIS upozorňuje na bezpečnostní riziko plynoucí České republice z aktivit Rusa Alexandra Rebjonka (51). Úřední zmínka o tomto jméně zároveň nabídla možnou odpověď na otázku, kdo vlastně financoval před čtyřmi lety rozjezd ukradené televize Nova. Rebjonok – podle detektivů z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) muž, přes kterého šly do Česka podezřelé ruské peníze – je totiž obchodním spolupracovníkem bosse TV Nova Jiřího Šmejce a spolumajitele Primy Ivana Zacha.
Opoziční občanští demokraté chtějí vyvolat hlasování o důvěře vládě. Nelíbí se jim reforma veřejných financí a myslí si, že podobný názor mají i mnozí sociální demokraté. Ti by se pak mohli přidat na stranu ODS a vládu svrhnout. Načasování tohoto kroku je ovšem takové, že může vládě Vladimíra Špidly naopak spíše pomoci.
Nejprve aby bylo jasno: proti postupu ODS nelze nic namítat, opoziční strana má na něj nárok. Výrok ministra financí Sobotky, že případné hlasování o důvěře sebere celý den potřebný na užitečnou práci, nebo prohlášení jihomoravských sociálních demokratů, že „soustavné destabilizační postoje a návrhy posouvají (ODS) na úroveň extrémních politických sil“, jsou nepřiměřené, ne-li přímo legrační.
Fiasko palestinského premiéra Mahmúda Abbáse opět, snad už potisící v minulých pěti desetiletích, ukázalo, že konflikt ve Svaté zemi není řešitelný tím, co nazýváme „mírový proces“. Abbás podal demisi, protože se zhroutil mírový plán, s nímž tento politik spojil svůj osud. A kdo mu podrazil nohy? Jásir Arafát, když dal svolení k vražedné sérii atentátů na ulicích izraelských měst. Židovský stát nyní zvažuje Arafátovo vyhoštění, ale vnucuje se i jiná myšlenka – poslat jej na věčnost.