0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Obálka vydání 14/2003
14/2003 • 30. 3. – 6. 4. 2003

2003/14

Komentáře

I Mach smí nadávat

Tomáš Němeček

Špatné vtipy šéfa BIS

Jaroslav Spurný

Sudetský automat

Adam Drda

Špidla přežil, krize nekončí

Erik Tabery

Ve hvězdách

Zbyněk Petráček

Bagdád není Hollywood

Zbyněk Petráček

Zubožení Iráčané vítají své osvoboditele. Armáda Saddáma Husajna se vzdává po desetitisících. Bagdádská propaganda umlkla vzápětí poté, co budovu tamní televize srovnaly se zemí americké bomby. Proti Saddámovi se zdvihne odpor – snad ho svrhne i někdo ze superloajálních Republikánských gard. Vítězství přijde brzy a zákonitě, děj se co děj, protože jinak to být nemůže, takže hurá na Bagdád.
Nic z toho není pravda, žádná z těchto euforických představ se neuskutečnila, řekne si čtenář novin či divák televize po prvním týdnu útoku na Irák, první preventivní války v moderní historii. Realita, alespoň ve své mediální podobě, je věru jiná. Američané jsou sice před Bagdádem, ale hlavní bitva je teprve čeká, navíc nemají zajištěný týl. Iráčané – i ti, co nefandí Saddámovi či žijí v exilu – se vyslovují proti spojeneckému útoku a jako by se semkli. Vzdalo se pár tisíc vojáků, nota bene záklaďáků. Televize stále vysílá, ukazuje spojenecké zajatce a Saddám v ní řeční, jako by se nechumelilo. A hlavně: Američané a Britové ještě nepřesvědčili ani své západoevropské spojence, natož svět, že tato cesta je úspěšná, natož jediná možná.
Je tato skepse oprávněná? Nebo jde jen o kiksy, jaké se dějí v prvních fázích jakékoli války? Pravda, korektury původní euforie jsou skutečně namístě, ale realita zatím vypovídá pro druhou možnost. Vždyť přes všechny problémy spojenci postoupili za pět dnů války o 500 kilometrů, definitivně dobyli přístav Umm Kasr, zlomili odpor u Násiríje, překročili Eufrat, otevřeli druhou cestu na Bagdád a sami Američané se rozhodli vyslat do Iráku dalších 100 tisíc vojáků.