2003/14

Válka pokročila do druhého týdne. Spojenci obklíčili Basru, přiblížila se bitva o Bagdád. Pozemní invaze bez předchozího masivního bombardování šetří životy civilního obyvatelstva, naráží ale na poměrně tuhý odpor. Žádné jásající davy zatím vstříc vojákům protisaddámovské koalice nepřišly. Prezident Bush nařídil poslal na frontu posily.
Do druhého týdne vstoupila také celoevropská diskuse, co si s válkou počít. I tady dochází k posunům. Jejich rozsah a směr zachycují následující reportáže.

„Jsem přesvědčen, že napjatá atmosféra v ČSSD se nyní zklidní. Je třeba odložit staré války a pustit se do práce a myslet na lidi,“ hýřil optimismem po svém potvrzení předsedou ČSSD na víkendovém sjezdu partaje Vladimír Špidla. Jen o několik metrů dál na chodbách Kongresového centra v Praze ale nespokojení delegáti dávali hlasitě najevo, že tato představa je iluzorní. „Jestli budu respektovat nové vedení strany? Obecně můžu říct, že jsem poslanecký slib neskládal do rukou vedení. Jsem odpovědný hlavně voličům a podle toho se budu chovat,“ říkal do novinářských mikrofonů poslanec Petr Lachnit. „Nemohu vyloučit, že se budeme v budoucnu chovat jinak, než po nás bude žádáno. Jsme přece individualisté,“ přidal se senátor Jan Fencl. Špidla tak dostal jasný signál, že poslanecká rebelie v řadách ČSSD pokračuje.

Zubožení Iráčané vítají své osvoboditele. Armáda Saddáma Husajna se vzdává po desetitisících. Bagdádská propaganda umlkla vzápětí poté, co budovu tamní televize srovnaly se zemí americké bomby. Proti Saddámovi se zdvihne odpor – snad ho svrhne i někdo ze superloajálních Republikánských gard. Vítězství přijde brzy a zákonitě, děj se co děj, protože jinak to být nemůže, takže hurá na Bagdád.
Nic z toho není pravda, žádná z těchto euforických představ se neuskutečnila, řekne si čtenář novin či divák televize po prvním týdnu útoku na Irák, první preventivní války v moderní historii. Realita, alespoň ve své mediální podobě, je věru jiná. Američané jsou sice před Bagdádem, ale hlavní bitva je teprve čeká, navíc nemají zajištěný týl. Iráčané – i ti, co nefandí Saddámovi či žijí v exilu – se vyslovují proti spojeneckému útoku a jako by se semkli. Vzdalo se pár tisíc vojáků, nota bene záklaďáků. Televize stále vysílá, ukazuje spojenecké zajatce a Saddám v ní řeční, jako by se nechumelilo. A hlavně: Američané a Britové ještě nepřesvědčili ani své západoevropské spojence, natož svět, že tato cesta je úspěšná, natož jediná možná.
Je tato skepse oprávněná? Nebo jde jen o kiksy, jaké se dějí v prvních fázích jakékoli války? Pravda, korektury původní euforie jsou skutečně namístě, ale realita zatím vypovídá pro druhou možnost. Vždyť přes všechny problémy spojenci postoupili za pět dnů války o 500 kilometrů, definitivně dobyli přístav Umm Kasr, zlomili odpor u Násiríje, překročili Eufrat, otevřeli druhou cestu na Bagdád a sami Američané se rozhodli vyslat do Iráku dalších 100 tisíc vojáků.