Českému malíři Maxi Švabinskému bylo dopřáno přežít své generační souputníky o téměř půl století. Bouřlivé peripetie politické a umělecké reality této země mu tak ovšem stihly přichystat mnoho nástrah. Ve 20. a 30. letech, kdy v pražských kavárnách horečně diskutují zapálení avantgardisté, si perfekcionistický profesor Švabinský pečlivě pěstuje výtvarné způsoby přelomu století, pověst oficiálního umělce a perfektně střiženou bradku. Do škatulky anachronismu mu pak kromě přezíravého postoje meziválečné avantgardy pomůže také slabost pro veřejné zakázky a přízeň oficiálních komunistických kulturtrégrů v padesátých letech: mistrův bytostný kreslířský realismus a náklonnost k mytickým alegoriím poslouží jako vynikající vzor pro „opravdové umění“ nové socialistické epochy. Od poslední posmrtné výstavy v roce 1973 se tak Max Švabinský jeví jako uzavřená a poněkud zaprášená kapitola českých výtvarných dějin. Příležitost poopravit si tento dosti schematický obraz nabídla až po téměř třiceti letech expozice Ráj a Mýtus, otevřená minulý týden v pražské Valdštejnské jízdárně.
Rodinný portrét
Výjimečný kreslířský talent, mimořádná píle a touha dokonale ovládnout řemeslo vynesly mladému premiantovi Akademie výtvarných umění na sklonku 19. století vskutku raketový nástup na scénu. Mladý Švabinský se připojuje k výtvarnému spolku Mánes a spolu s generačními souputníky Antonínem Slavíčkem a Janem Preislerem tvoří svébytný výtvarný výraz, odkojený generací…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
