Čí je právo návratu

„Souhlasíte s izraelskou Stranou práce, že ,demonstrace za Jeruzalém' je nemístný pokus o ovlivnění voleb 6. února?“ Takto zněla minulou středu otázka, kterou internetové vydání deníku The Jerusalem Post předkládá každý den svým čtenářům. Průzkumy na internetu mívají pochybnou reprezentativnost, ale pokud z téměř dvanácti tisíc odpovědí sdělí 87 % čtenářů své „ne“, je to už jakýs takýs vzorek. Jinými slovy: také Izrael řeší otázky, zda mají občané jednou za čas dorazit k volebním urnám, udělit mandát svým zástupcům a v mezidobí držet kušnu. Zmíněná demonstrace proběhla v pondělí večer a na sto tisíc lidí v ní vyjádřilo nesouhlas s rozdělením Jeruzaléma, tedy s kroky, na něž je ochotná přistoupit současná levicová - a legálně zvolená - vláda. Problém Svaté země se zviditelnil právě ve chvíli, kdy z Bílého domu odchází Bill Clinton, aniž by splnil svůj poslední politický sen - přinést mírovou dohodu pro Blízký východ. Na čem dohoda vlastně krachuje?

Návrat jako happy end

Nevyřešených bodů je více. Patří k nim i takové zdánlivé banality, jako je otázka vodních zdrojů a jejich čerpání. Ale skutečně kruciální momenty představují jen dva body. Za prvé jde o Jeruzalém, přesněji řečeno o správu svatých míst ve svatém městě tří náboženství i „věčné a nedělitelné“ metropoli Izraele. Tento problém je symbolický (viz téma Respektu č. 45/2000), ale nejočividnější. Jaká vlajka bude vlát nad…