Panu profesorovi s láskou

Václav Klaus se zítra dožije šedesátin. K tomu se sluší poblahopřát. Ale ani ten, kdo by k tomu snad z nejrůznějších důvodů neměl chuť, velkému jubileu neunikne. Na prvních stránkách novin se můžeme dočíst, cože asi předseda dostane od svých spolupracovníků, Lidové noviny dokonce zřídily na své internetové stránce zvláštní sekci, kde lze oslavenci přát.Výjimečnou atmosféru zdatně přiživuje i sám jubilant. K výročí vydává knihu rozhovorů Narovinu a sám na své webové stránce (www.klaus.cz) zdůrazňuje, že jde o „hloubkovou sondu do myšlení, názorů, postojů a vzpomínek V. K.“, klíč „k pochopení souvislosti uvažování a života jednoho z největších mužů polistopadové éry i naší doby vůbec“.Klaus svou skromnou charakteristikou nepřehání. Oslavy připomínají dva roky staré jubileum Karla Gotta. Stejně jako dnešní třicátníci neznají svět bez Mistra, dvacetiletí by asi možná těžko věřili, že jsme kdy žili bez Klause. Václav Klaus už dvanáct let skoro neslezl z obrazovek českých obýváků - byl jednou z mála skutečných jistot divokých devadesátých let. Až na pár krátkých měsíců mezi pádem své vlády v roce 1997 a volbami 1998 vždy rozhodoval o všem podstatném: o podobě ekonomické reformy, rozdělení federace i o opoziční smlouvě. Čím to, že tak samozřejmě přijímáme „svět podle Klause“?Permanentní šéf si své výjimečné postavení vydobyl výjimečnou vlastností: nikdy svého zaměstnavatele (voliče) nezneklidňoval stesky, jak ho náročná služba na oltář vlasti…