Výtvarné dílo Josefa Váchala připomenula veřejnosti před šesti lety s mimořádným ohlasem velká výstava v pražském Rudolfinu. Česká historie umění tak konečně vzala na milost svérázného osamělce, který byl dlouho odmítán pro své mystické sklony, problematický vztah k modernismu a v neposlední řadě i kvůli provokativnímu humoru. Rozsáhlá výstava předvedla celou šíři Váchalových inspirací a uměleckých rejstříků, paradoxně tím však poněkud zastřela těžiště umělcovy existence.Váchal se s hlavními proudy moderního umění záhy rozešel a nijak nerespektoval směrodatné uměnovědce, kteří formovali výtvarnou scénu. Raději zachovával věrnost vlastní osobitosti, která čím dál méně ladila s trendem doby. Celý svůj dlouhý život živořil na samém okraji trhu s uměním, státní ceny i podpory jej za všech režimů míjely a zůstával odkázán na hrstku vesměs nemajetných sběratelů (boháč Jaroslav Preiss jako ojedinělá výjimka jen potvrzoval pravidlo). Zatímco prestižní umělci komponovali dramata svého uměleckého vývoje pro reprezentativní expozice a kunsthistorické analýzy, nabízel Váchal svou tvorbu spíš jedincům, které znal a na jejichž zájem spoléhal.Výstava v Rudolfinu oslovila celou uměnímilovnou veřejnost. Malá prodejní výstava z pozůstalosti po jednom z umělcových nejvěrnějších sběratelů, která byla v pražské galerii Ztichlá klika představena minulé pondělí a potrvá do 12. května 2001, je však pro Váchalův osud možná charakterističtější. Vize světa, jakou představuje, je samozřejmě dílem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
