Bůh to člověku vždycky natře

Jméno Bukowski je dávno pojmem a rovněž spisovatelův pseudonym Chinaski se stal znělým, a to nejen v úzkém okruhu undergroundové kultury. První autorův román Poštovní úřad byl v krátké době přeložen do patnácti jazyků, podobně úspěšné byly sbírky povídek a básní. Bukowského styl byl okamžitě hojně napodobován. Po celém světě se vyrojily stovky malých a ještě menších Bukowských, Česká republika (a ještě předtím Československo) nebyla výjimkou. Zasažena byla i hudební scéna. Vesměs ovšem šlo o pouhé ohlasy „plagiátorů hromu“, apologetů nevázaného života, lidí bez talentu a skrupulí. Spisovatel se tomuto rozmělňování osobnosti v „živou legendu“ bránil, varován příkladem beatniků, kteří se spíše než legendami stali živými mrtvolami. Nutno říci, že obrana to nebyla příliš důsledná.

Víc než sedm procent

Před nedávnem obohatil řadu knih s Bukowským a o Bukowském (v USA jich vyšlo přes dvacet) český překlad biografie, jejímž autorem je Angličan Howard Sounes. Největší předností knihy je kritická věcnost: Sounes se držel faktů a hodnověrných svědectví a příliš nedbal na vyprávění bájných starců a kolující legendy, které z umělce dělaly démonickou bytost a prokletého básníka. Máme zde příběh člověka, který, „i když dostane rozdány špatné karty, dokáže vzdorovat nepřízni osudu“ a vytvořit dílo, které se ještě donedávna pokládalo za ryze autobiografické. Bukowski později přiznal, že autobiografických bylo devadesát tři procent a zbytek byl výplodem fantazie…