Knihám italského chemika a spisovatele Prima Leviho patří přední místo v rozsáhlé literatuře o nacistických koncentračních táborech. Bez nadsázky lze mít za to, že by je měl znát každý, kdo se kdy k jakémukoli soudu o nacistických zločinech (a vůbec o zločinech proti lidskosti) odhodlá. Jsou to samozřejmě knihy svědecké, vytvářející intenzivní představu „života“ a umírání v lágrech, přitom faktografie není zdaleka jejich základní, natož jedinou hodnotou. Především jsou to strhující mistrovská díla myšlenkové reflexe, kterou Levi provádí s názorností a jemností svého chemického řemesla, stejně tak jako s citem vytříbeného, vysoce kultivovaného esejisty. Levi se přitom vyznačoval zásadně tím, že v jeho textech nenajdeme nenávist a nenajdeme v nich - paradoxně při vší kruté důslednosti - ani beznaděj. Toužil po spravedlnosti a po pochopení a věřil, že je jich možné dosáhnout. To ho zajímalo víc než odplata, i když nepochyboval o nutnosti zločince potrestat. Dokonce by se dalo říct, že v tom, co napsal, lze nalézt jakýsi základní optimismus: že když už nic jiného, pak aspoň je dobré to, co se stalo, řádně utřídit, promyslet a pojmenovat. Levi se tím ve svém literárním a občanském životě řídil celý život, bezprostředně od svého návratu z Osvětimi do Turína na podzim 1945. A přesto i on na konci plného a zdálo by se rehabilitovaného života, v němž se mu dostalo uznání a řady poct, volí dobrovolnou smrt - 11. dubna 1987.
Proti darwinismu
Česky je možné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
