Čečenská válka vyvolala ve středu Evropy velký ohlas. Podobně jsme mohli dopadnout i my, říkali si mnozí z obyvatel někdejšího „tábora míru“ při pohledu na ruskou vražednou agresi. Mezitím se boje změnily v partyzánské potýkání a zmizely z titulních stran světového tisku. Válka skončila, její následky ale trvají. Lidé uprostřed trosek čečenské metropole Groznyj žijí dál jako ve zlém snu.
Děti přestaly mluvit
Heda Ažigová (34) vykukuje z ruiny bývalého pětipatrového činžáku na grozněnské ulici Partyzánů. „Kdo jste? Kdo vás sem poslal? Tady nikdo nežije, všichni odjeli,“ říká zmateně a uhýbá pohledem. Důvěru přinášejí dvě magická slova: nejsme Rusové. Heda s pláčem skrývá tvář do dlaní a zve návštěvu tichým pokynem ruky dovnitř. Ve ztemnělých chodbách opuštěného domu se kroky rozléhají s dunivou ozvěnou. Schodiště pokrývá vrstva spadlé omítky a rozbitého skla. Ve vyrabovaných bytech se na podlaze válí odpudivá směs střepů, cihel, špinavých hadrů a zapomenutého nádobí. Po úderu bomby je dům roztržený vejpůl. Ve druhém patře býval Hedin byt - zásah granátem a následný požár ho přeměnil v pár ohořelých černých stěn. „Bydlíme teď s dětmi ve sklepě. Nikomu to ale neříkejte,“ pronáší Heda plačtivě a opatrně se rozhlíží. „Tady člověk nikdy neví.“ Temnou sklepní místnost osvětlují pouze dvě plynové lampy a hořící plamen na konci rozlomené plynové trubky. "Přenesli jsme si sem seshora z baráku postele, trochu šatstva a nějaké nádobí. Pak dostal byt nahoře…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
