Je větším rizikem pro mír islámský fundamentalistický režim, nebo sekulární despocie? Je při mírovém jednání důležitější stabilita partnera, nebo jeho demokracie? Takové otázky se naskýtají po zprávě o úmrtí syrského prezidenta Háfize Asada. Asad zemřel po 30 letech vlády. Byl klasickým oportunistou, představitelem sekulární, neideologické despocie. Jako takový měl svým způsobem blíže k Mečiarovi než k lídrům typu Kaddáfího či Chomejního. Nepsal Zelené knihy, nevyvážel islámskou revoluci, „pouze“ kvůli svým mocenským zájmům, kvůli stabilitě svého režimu neváhal sáhnout po nejtvrdších prostředcích doma i navenek. Proto se jeho země dostala i na americký seznam podporovatelů teroru. Když se to ale hodilo, přesněji když zkrachoval Sovětský svaz jako jeho hlavní patron, neváhal se za války v Zálivu zapojit po boku USA do protisaddámovské koalice. Jediný jeho stabilní postoj byl protiizraelský. V čem spočívala Asadova klíčová role na Blízkém východě? Neil MacFarquhar ji v listu The New York Times popsal takto: „Bez něho nemohl fungovat žádný trvalý mír, ale s ním nešlo žádný dohodnout.“ Změní se tato formule po Asadově smrti? To je zatím velká neznámá. Když se v polovině 70. let Sýrie zamíchala do občanské války v Libanonu, chtěla chránit dosavadní ústavní pořádek, který zajišťoval přesně stanovené pravomoci početně klesajícím křesťanům. Proč tak Asad učinil? Proč nepodpořil spíše tamní muslimy? Proto, že sám pocházel z menšinové sekty alávitů (asi 12 % syrské populace),…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 27 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
