Naše šedesátá léta zanechala generaci narozeným právě v nich kromě „nové vlny“, „divadel malých forem“ a „dočasného pobytu“ také legendu o Literárních novinách. Je to legenda o jejich mimořádné úrovni, neobyčejné svobodomyslnosti, nesmírné oblíbenosti i o koncentrátu „ducha šedesátých“, který tak jasně kontrastoval s tím, co bylo potom. Devadesátá léta pak přinesla zcela jiné touhy a potřeby než nerozlišující nostalgii po letech „obrody“, naopak, jako by náhle tehdejší Literárky definitivně zarchaičtěly. Ukázala to i praxe nových polistopadových LtN, které po celých deset let horko těžko hledaly svůj vlastní výraz, k čemuž jim paměť na ty staré příliš neposloužila. Literární noviny 60. let se v 90. letech prostě staly neodvolatelně součástí uzavřené historie, která těžko může mít své pokračování. De facto potvrzením toho je kniha jejich šéfredaktora „nejklasičtějšího“ období Milana Jungmanna Literárky - můj osud.
Z časů parních lokomotiv
Milan Jungmann je především literární kritik, přesto se jeho kniha konkrétními literárními díly vlastně vůbec nezabývá. Jeho osobní rekonstrukce Literárních novin 50. a 60. let, týdeníku Svazu spisovatelů, je umístěna (a jinak to ani být nemůže) do oblasti literárního dění, kde o vlastní tvorbu moc nešlo. Důležitější bylo to, co se odehrávalo jaksi „nad ní“ - na uměleckých konferencích a sjezdech, ve spisovatelských orgánech, na výjezdních zasedáních, poradách a schůzích. A ovšem také při důvěrných pohovorech, …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
