„Předseda vlády nám vzkázal, že jsme druhořadí občané, kteří nejsou s to nést za své skutky odpovědnost,“ říká Marie Čermáková na adresu slavného prohlášení Miloše Zemana o vládě sebevrahů. Přední tuzemskou feministku pobouřilo, když obsazení devatenácti ministerských křesel samými muži premiér obhájil slovy: „Já bych nechtěl, aby talentovaní ženští politici ze sociální demokracie byli zbytečně postiženi tím, že klesne jejich popularita a jejich prestiž, protože budou muset řešit téměř bezprecedentní úkoly.“ Podle socioložky Čermákové si Zeman takovou galantnost mohl dovolit teprve tehdy, kdyby jeho stranické kolegyně skutečně křesla odmítaly: „Ale já jsem neslyšela žádnou sociální demokratku říkat, že do vlády nepůjde, protože se bojí.“

Premiérův postoj však sotva kdo jiný považuje za skandál: nadřazenost vůči ženám je v české společnosti spíše pravidlem. K dokonalosti ji dovedl na stránkách ženského časopisu Betty generální ředitel firmy ETA Karel Brožek, když řekl: „Je mi trochu líto žen, které se nám snaží ve všem vyrovnat. Těm, které se snaží muže napodobovat, se odvážím dát jednu radu. Věřte, že muži téměř vše, co činí, hlavně pro vás a kvůli vám činí.“ Přesto není před začátkem nového tisíciletí jisté, jak dlouho podobně bohorovný přístup českým mužům vydrží.

Za málo peněz hodně muziky

O paritním podílu na politické moci se českým ženám nemůže ani zdát. V současném parlamentu je jich třicet, tedy 15 procent. Jde zhruba o stejné číslo jako ve všech polistopadových sněmovnách. Ani rčení „hanba mužům, kterým žena vládne“ u nás nikoho strašit nemusí. V devíti posledních českých a federálních vládách se mezi téměř dvěma stovkami mužů na ministerských postech objevilo pouze pět žen: Dagmar Burešová,Květoslava Kořínková,Vlasta Štěpová,Vlasta ParkanováZuzana Roithová.

„Odhaduji, že v prvním půlroce po listopadu 1989 byly ženy zastoupeny v občanských a politických hnutích ještě paritně. Vypadly až při sestavování kandidátek pro první parlamentní volby,“ tvrdí Marie Čermáková, která se postavení žen v české společnosti a na trhu práce věnuje od začátku devadesátých let. „Grémia politických stran zřejmě předpokládala, že muži jsou víc schopní, a tudíž mají větší naději na zvolení.“ Podle Marie Čermákové často ani nejde o přímou diskriminaci: „Ženy nemají takový tah na branku jako muži, neprosazují se mezi špičky. Neumějí si o post říct.“ Kořeny toho, že ženy nejsou v české společnosti pokládány za politicky důležité, leží v životních normách několika desítek posledních let.

Pozici žen ve společnosti u nás stanovil únor 1948. Pod heslem „plná zaměstnanost“ byly v plánovaném hospodářství platy nastaveny tak, aby běžná rodina nemohla vyjít s jedním příjmem. Od té doby u nás pracují téměř všechny ženy - připadá na ně zhruba 45 % pracovních míst. Poměry v socialistické výrobě dodnes dokládá platný zákoník práce: „Matce, která kojí své dítě, je zaměstnavatel povinen poskytnout přestávky ke kojení. Na dítě do šestého měsíce věku dvě půlhodinové a v dalších třech měsících jednu půlhodinovou za směnu.“ Když ženy dokázaly rezignovat na své mateřství, něco změnou poměrů přece jen získaly. Staly se do značné míry finančně nezávislými na svých manželech.

Ženy sice mohly, vlastně musely pracovat, zároveň ale byly nuceny strpět diskriminaci - jen výjimečně dostanou stejnou a stejně placenou práci jako muži. „Všechny společenské a ekonomické instituce, v nichž se v průběhu socialistického období ženy prosadily a kde převládly, zaplatily ztrátou prestiže, společenským propadem,“ upozorňuje dr. Čermáková a jako příklad uvádí úřady, školy a zdravotnictví. Mělo to své důvody: nepsaná společenská smlouva stanovila, že mizerné šance na kariéru budou vyváženy možností spojit práci v zaměstnání a domácnosti. Smlouva trvá dodnes a její platnost zaručuje fakt, že se o ní nemluví. Podle dr. Čermákové má tedy česká žena, která by se chtěla vyrovnat mužům v hospodářských funkcích nebo dokonce v politice, dvě možnosti. V lepším případě pochopí, že má horší startovní podmínky, a zvolí nějakou důmyslnou cestu, jak diskriminaci překonat. Pokud to nepochopí, musí svůj neúspěch přijmout jako osobní selhání.

Pořád myslí na děti

„Nepamatuji se, že bych se tady setkala s nějakou diskriminací,“ říká Eva Fiedlerová, ředitelka Úřadu práce v Praze 1. „Je jasné, že asfaltéra nebo řezníka na porážení dobytka žena dělat nebude. Dokonce ani na řidiče nebývá zvláštní požadavek, že to má být muž.“ Pak ovšem přiznává, že ženy přece jen jistý problém při hledání práce mají. „Musíte ale zaměstnavatele chápat, že nechce mámu od několika malých dětí,“ říká ředitelka Fiedlerová. „Pražské děti jsou pořád doma, moc zdravých tu není. Taková žena může slibovat, že nebude chtít žádné výhody a pro případ nemoci má připravené hned dvě babičky. Zaměstnavatel si přesto nemůže být nikdy jist, že jedna babička neumře a druhá neodjede na dovolenou.“

O tom, že matkám návrat do zaměstnání nikdo příliš neulehčuje, svědčí i čísla statistického úřadu, že dlouhodobě nezaměstnaných středoškolaček mezi třicátým a čtyřicátým rokem je patnáctkrát víc než stejně starých a stejně vzdělaných mužů. Ředitelka Fiedlerová potvrzuje, že ženy po třicítce v evidenci pracovního úřadu nemají velkou naději a v evidenci uchazečů jsou zapsány spíše proto, aby měly nárok na sociální dávky, než proto, že si pracovnice úřadu skutečně myslí, že je někde udají. Šanci prý má ještě tak žena, která umí účetnictví nebo alespoň přepisovat na stroji - to může dělat doma. Ale s prodavačkou či úřednicí za přepážkou pošty už je problém. „Platí přece rovná práva pro každého,“ vysvětluje diskriminaci ředitelka Fiedlerová. „Není možné, aby na ranní směně pracovaly matky s malými dětmi a odpoledne a večer ty ostatní. Jakživy by neviděly televizi, nemohly by večeřet s rodinou.“ Největší terno pro takovou mámu, která si chce vydělat, je prý sehnat na večer úklid. Eva Fiedlerová soudí, že matky s menšími dětmi by ani pracovat neměly: „Mají plnou hlavu toho, co uvaří, jak vypraví děti ráno do školy. Taková ženská se nemůže soustředit na výkon.“

Mezi chlapy

„Firmy si často zadávají, že na tu či onu práci chtějí muže nebo ženu,“ říká Zuzana Kadlečková, asistentka firmy Work Plus, která zprostředkovává práci. „Do inzerátů to ale neuvádíme, domluvíme se až tady. Při pohovoru se to samozřejmě snažíme nějak zaobalit. Nejde přece rovnou říct - to místo není pro vás, protože jste ženská.“ Podle asistentky Kadlečkové nemají ženy velké šance ve funkcích obchodních zástupců (v tomto oboru se uplatní jedna žena na čtyři muže), na místa výkonných, finančních či ekonomických ředitelů se v dějinách agentury neprosadila žádná. Naopak práci recepčních, sekretářek, asistentek a účetních obsadily ženy z 90 procent.

Údaje z agentury potvrzuje seznam vrcholných manažerů stovky našich největších podniků (Top 100). Mezi téměř tisíci generálními, technickými, ekonomickými či personálními řediteli najdeme 46 žen, přitom ani jedna žádnému ze sta gigantů nešéfuje. Patří k věci, že jedna z výjimečných žen, obchodní ředitelka ČEZ Ludmila Petráňová, má za to, že taková práce ženy pravděpodobně nebaví a že nejsou ani dost zvídavé: „Vás snad zajímá, co je uvnitř elektrárny? Pro většinu ženských jsou to jen nějaké rezavé, odpudivé roury.“ Pokud by některou z případných následovnic něco takového přece jen zajímalo, má pro ně dvaapadesátiletá matka tří dospělých dětí speciální recept: sama si na mužský tým zvykala už od mládí. „Vystudovala jsem fakultu jaderné fyziky, mezi 150 studenty nás bylo jen pět dívek,“ říká Ludmila Petráňová.

Neskutečně loajální

„Žena, která chce získat stejné postavení jako muž, musí mnohem víc zapůsobit, musí se líp prodat,“ tvrdí i Michal Černich, konzultant pracovní agentury Personnel Select. „Znám například celou řadu velmi dobrých programátorek. Ale překonat bariéru nedůvěry vůči technickým schopnostem žen je velmi náročné.“ Michal Černich přiznává, že má pro takovou situaci svou taktiku - pošle firmě informace o uchazeči o práci, ale bez udání jména, věku a pohlaví. Některé výhrady proti ženám přesto považuje za zcela oprávněné. „I když se po děcku vrátí do práce rychle, třeba za půl nebo tři čtvrtě roku, nemůže už dost dobře konkurovat stejně starému muži.“ Také Černichovi vadí, že matky myslí na své děti i v práci. „Když je děcko nemocné, může mít matka klidně hlídání, ale půlkou mysli bude stejně u něj,“ tvrdí Černich. Proti tomuto pohledu lze namítnout, zda mužští fotbaloví fanoušci nebyli pro práci hůře použitelní po celých čtyřicet dní mistrovství světa než jejich ženské kolegyně. „Naprosto souhlasím,“ říká Michal Černich. „Ale pochopte, prosím, potenciálního zaměstnavatele. Za půl roku se situace může změnit a ta žena už nebude mít hlídání. Když si může vybrat, proč by bral někoho se závazky a riskoval problémy a komplikace?“ Ženy vracející se z mateřské však mají podle Černicha pro zaměstnavatele přece jen jednu velkou výhodu. Jsou velmi vděčné, že práci dostaly. „Chytře uvažující společnost ví, že u těchto žen má zaručenou neskutečnou loajalitu a pracovní nasazení,“ říká.

Soud v Maďarsku

Co může dělat žena, která má za to, že splnila všechny požadavky pro nabízenou práci, a přesto ji nedostala? Jedna z možností je obrátit se na soud. U nás dosud není známo, že by se některá z neúspěšných uchazeček o něco podobného pokusila, právě před třemi měsíci ale vyhrála zřejmě první pracovní spor svého druhu ve východní Evropě Maďarka Zsuzsanna Kádárová. Ředitelka mezinárodního oddělení Odborového svazu chemických pracovníků podala žalobu proti firmě Profi Magyarország, která před rokem uveřejnila inzerát, že hledá muže mezi 25–35 lety, který má vysokoškolské vzdělání, mluví francouzsky a je reprezentativní a kreativní typ. Jedenapadesátiletá Zsuzsanna Kádárová splnila vše - kromě věku a pohlaví. „Nebojovala jsem za sebe,“ řekla u soudu, „ale za dalších 6 milionů lidí, kteří nejsou muži a není jim 25 až 35 let.“ Soud v maďarském Monoru společnosti podobné inzeráty zakázal, odmítl ale požadavek žaloby, aby firma zveřejnila svůj slib, že napříště zajistí rovná práva všem uchazečům o práci.

JUDr. Miroslav Fuchs, ředitel oddělení evropského práva na ministerstvu práce a sociálních věcí, považuje verdikt maďarského soudu za významný a povzbudivý precedens: „Maďarský právní řád obsahuje velmi podobná ustanovení na ochranu lidských práv jako český. Je proto pravděpodobné, že i naše justice by za stejných okolností dospěla k podobnému závěru. Bohužel občané zůstávají nečinní i při zcela zřejmém porušení svých práv,“ dodává ředitel Fuchs.

Lítám, ale nosím šaty

Trnitou ženskou cestu k úspěchu v netradičním povolání potvrzuje i Vlasta Diblíková, která před dvěma lety v uniformě ČSA poprvé usedla na místo druhého pilota turbovrtulového letadla a odstartovala k letu z Prahy do Záhřebu. Premiéra to byla i pro České aerolinie - poprvé vítala cestující na palubě letadla pilotka.

„Překonat předsudky bylo těžší než složit zkoušky,“ hodnotí dnes svou anabázi osmatřicetiletá Vlasta Diblíková, která byla už od patnácti let členkou krnovského aeroklubu. Pilotní průkaz dostala dříve než řidičský. Potřebnou kvalifikaci získala naše první pilotka v USA - výcvik tam totiž vyjde levněji než u nás. Pak se přihlásila do výběrového řízení Českých aerolinií. „Nevzali mě. Všechny ostatní ano, mě ne. Odvolala jsem se. Piloti mi říkali, že se snažím o nemožné. Prý už jich bylo přede mnou několik, které takhle zbytečně bojovaly.“ Vlasta Diblíková byla ale houževnatější. Chodila od jedněch dveří ke druhým s otázkou, proč ji aerolinie vlastně nechtějí. „Je to tím, že jsem byla špatná? Do dalšího konkurzu bych se připravila lépe. Proč jste tedy nenapsali rovnou do podmínek, že ženské neberou?“ Na dobu před dvěma lety vzpomíná jen velmi nerada: „Nadřízení se mě ptali na věci, na které by se chlapa nikdy neptali: ,Opravdu si myslíte, že na to máte? A kdo vám bude hlídat děti?'“ Musela se sejít valná hromada ČSA, aby po několika měsících rozhodla, že Vlastu Diblíkovou přece jen přijmou. „S mladými kolegy jsem neměla žádné problémy. Starou generaci vojenských pilotů však nikdo nepřesvědčí, že ženská nemusí být jen doma s vařečkou,“ říká. „Přitom rozdíl vůbec není v pohlaví, někdo jednoduše vlohy má a jiný ne.“

Příběh její o deset let mladší kolegyně Marie Lecjaksové, která usedla do kabiny letadla o necelý rok později, je už příběhem nové generace. Ukončila střední hotelovou školu a pak čtyři roky pracovala v Rakousku. Za hranicí chtěla dělat letušku, ale nešlo to, protože neměla rakouské občanství. Odletěla proto do Ameriky, zdokonalila se v angličtině a udělala si kurz sportovního pilota; později zvládla i přístrojové létání. Pak se přihlásila do výběrového řízení ČSA. Loni v červnu, necelé dva roky poté, kdy prvně seděla v letadle, se stala druhou pilotkou našich aerolinií. „Hodně mi pomohlo, že už tam byla Vlasta, jinak bych si na to asi nikdy netroufla,“ přiznává Marie Lecjaksová. „A také rok v Americe, je tam hodně pilotek. Dokonce když před pár lety do Prahy přivezli nové boeingy, učila na nich chlapy lítat americká instruktorka.“

„A jak se na nás dívají piloti? Jeden kolega mi říkal, že mu vůbec nevadí, když ženský lítají, ale musí zůstat ženskejma,“ říká Marie Lecjaksová. „Jak vidíte, nehraju si na žádného drsňáka, naopak nosím nejraději šaty.“ Přiznává, že občas měla chuť to vzdát: „Pak mi ale došlo, že by to bylo hrozně zbabělé. Zavřela bych bránu dalším.“

Žena, nebo chirurg

Mužská převaha funguje i uvnitř jednotlivých profesí. Například lékařek je u nás zhruba stejně jako lékařů. Emancipace tu ale bylo dosaženo jen zdánlivě. V pediatrii pracuje 80 % žen, oči léčí také ze tří čtvrtin ženy. Naopak z chirurgů je jen 15 % žen, z traumatologů dokonce jen 4 %. „Rozhovory, které jsem s doktorkami vedla, přitom nenasvědčují tomu, že si chtěly takzvané ženské obory skutečně vybrat,“ říká již zmíněná Marie Čermáková. „Daleko spíš ustoupily po striktním odmítnutí nebo po otcovské domluvě přednosty či primáře.“

Potvrzuje to i přednostka I. chirurgické kliniky Všeobecné nemocnice v Praze Marie Pešková. Ona sama je ve své funkci naprostou výjimkou. „Přednosta dá vždycky přednost muži. Ví totiž, že mu neodejde,“ říká doktorka Pešková. „Když přijde nějaká dívka, sama jí vysvětlím, co by ji čekalo.“ Muži a ženy podle ní nemají v tomto oboru stejné šance: „Nejde o to, že by snad muži byli zručnější nebo že dokážou lépe reagovat, když jsou vystaveni riziku. Dívka však odejde na mateřskou, a to ji zabrzdí. Když se vrátí, její stejně staří kolegové už dělají složitější operace. Ona začíná znovu od začátku. Nemá cenu, aby soutěžila s někým, kdo ji stejně předběhne.“ Navíc je známo, že lékařky-matky nechtějí sloužit v noci. Právě tehdy se prý ale chirurg naučí nejvíc - musí totiž řešit nejrůznější akutní stavy. „Když chce chirurg zůstat na vrcholu, musí své práci věnovat všechen čas,“ tvrdí Marie Pešková. Ona sama děti nemá a má za to, že žena-chirurg se musí rozhodnout: buď chce ve svém oboru držet krok s muži, anebo se starat o děti.

Ani žena, která najde práci, a třeba dokonce takovou, o kterou stála, ještě nemá vyhráno. Loňský výzkum statistického úřadu ukázal, že ženy berou v průměru jen tři čtvrtiny průměrné mzdy mužů. Nejhůře dopadají ředitelky ve velkých organizacích - dostávají jen něco přes polovinu mužské mzdy. O třetinu méně než prodavači vydělají prodavačky, podobné to je v případě projektantů a zubních lékařů. Nejmenší rozdíly v příjmech jsou naopak mezi učiteli a učitelkami či mezi soudci a soudkyněmi. Nutno dodat, že podobné rozdíly ve mzdách jsou i ve vyspělých zemích. Ve Velké Británii berou ženy relativně ještě méně než u nás, jen dvě třetiny mužské mzdy; Francouzky jsou zhruba na stejné úrovni jako Češky a nejlépe jsou na tom se šesti sedminami mužské mzdy Švédky.

Podnikatelé obvykle vysvětlují vyšší mužské platy tím, že právě muži jsou častěji ochotni pracovat přesčas. Není prý divu, že vyšší pracovní nasazení přináší více peněz. Podobná tvrzení ale nejsou podle socioložky Čermákové založena na faktech, pouze se tu opakují běžné předsudky. Podle jejích průzkumů jen 20 % žen a 13 % mužů uvedlo, že by nepracovali denně dvě hodiny navíc, kdyby jim zaměstnavatel dobře zaplatil. Potíž je v tom, že také „přesčasy“ se rozdělují v rámci soutěže, ve které mají muži přednost.

Silnější vyhrává

Proti světu, který vyžaduje maximální výkon, protestuje za české ženy Hana Havelková z Institutu základů vzdělanosti UK. „V Americe už došli tak daleko, že do nejšpičkovějších funkcí se prosadí jen mladí muži se zvláštním metabolismem,“ říká. „Musí vydržet obrovskou zátěž, spát jen čtyři hodiny denně.“ Navrhuje, aby se svět práce spíše přizpůsobil životu žen-matek než naopak. „Proč by nemohla být pracovní doba kratší a jinak zorganizovaná, aby vznikl prostor pro obě pohlaví?“ ptá se Hana Havelková. Podobné argumenty pomohly k tomu, že v řadě západních zemí přijali nejen tvrdá opatření proti diskriminaci žen v práci, ale dokonce podpořili podnikatele, kteří ženám nabízejí zkrácenou pracovní dobu. Například v Nizozemsku, které v tomto směru platí za vzor, využila uvedené možnosti více než polovina žen. Nedávno se na Západě dokonce objevily úvahy, že v boji o dobrá místa v zaměstnání by mohly být ženy úspěšnější než muži. Mají totiž ve srovnání se svými protějšky víc dobrých vlastností než pouze „neskutečnou loajálnost“ ke svým šéfům, kterou tak dobře hodnotí český pracovní trh. Známé jsou údaje, že ženy ve všech civilizovaných zemích žijí zhruba o sedm let déle než muži. Méně často se už píše, že jsou na tom lépe, i pokud jde o duševní rovnováhu: například časopis „American Journal of sociology and Health“ upozornil na to, že muži jsou třikrát častěji ohroženi duševními poruchami; statistiky dokládají, že také sebevraždy jsou mužská záležitost. Objevují se i práce genetiků, kteří tvrdí, že díky svým přirozeným vlohám dokážou ženy lépe mluvit i komunikovat s lidmi a také si více pamatují. To jsou vesměs vlastnosti, které se vyžadují od dobrých manažerů. Muži dosud měli ve společnosti přednost díky své fyzické převaze, podobná kritéria ale ztrácejí hlavně na Západě význam. Pokud tedy mají výzkumníci pravdu, začnou firmy raději zaměstnávat ženy bez ohledu na mateřské dovolené prostě z toho důvodu, že se jim to vyplatí.

Důsledky pro společnost jsou znát už dnes: před deseti lety měla žena vyšší příjem než muž pouze v jedné z patnácti amerických rodin, dnes je to již v každé páté rodině. Sociologové s kalkulačkou vypočetli, že když to takhle půjde dál, do dvaceti let budou svou rodinu živit již tři z pěti Američanek. Mužská vysvětlení, že pravým důvodem pracovní diskriminace je vlastně ochrana žen před „nesmírně náročnými“ úkoly, tedy pomalu ztrácejí galantní nadhled, ale jsou spíše jedním z posledních ústupových bojů dosud silnějšího pohlaví.

Budoucnost muže: workoholik nebo lenoch

„Muži a ženy se naslepo ubírají alejí, jež nás patrně spíš než ke znovusepsání sexuální smlouvy vede k tomu, že skončíme tak, že se navzájem uštveme,“ píše ve své studii „Žabí princ a problém mužů“ anglický sociolog Geoff Dench, jeden z nejznámějších komentátorů údajně nastávajícího „věku žen“. Dench tvrdí, že začlenění muže do společnosti je slabší a umělejší, než je tomu u žen. Jádrem společenství je podle něj sdílené mateřství. Muži pak nemají tak přímý motiv, který by je vedl k odpovědnosti za druhé, a potřebují proto zvláštní potvrzování své důležitosti.

Podobně jako feministky hledají přirovnání k pozici ženy ve společnosti v pohádkách, například o Popelce, sáhl Dench po pohádce o Žabím princi. Ten je vysvobozen a polidštěn teprve ve chvíli, kdy se ožení. Anglický sociolog považuje tento příběh za ilustraci tradičního povědomí o mužské bezvýznamnosti. Patriarchát byl podle něj vždy z větší části divadelní iluzí, jeho smyslem bylo spíše motivovat muže - dát jim pocit odpovědnosti a důležitosti - než ovládat ženy. Muži zkrátka potřebují veřejné a ekonomické funkce, aby také oni získali schopnost starat se o druhé. Trvat na formální rovnosti pohlaví proto podle Denche znamená prohlubovat jejich nerovnost: není-li role hlavního živitele rezervována mužům, většina z nich se nenaučí altruismu ani tomu, jak být ve společnosti užitečný. Muži potřebují mít vztah k lidem, kteří na ně spoléhají.

Více pracovních příležitostí pro ženy situaci ještě vyostřilo, tvrdí britský sociolog. Tentokrát jsou muži postaveni před dvě možnosti, z nichž ani jedna není ideální. Především se stále více mužů stává workoholiky, aby si zajistili nejprestižnější a nejzajímavější místa. Taková, která dávají životu náplň, i když nejsou potřební v roli otců. Na druhé straně obrovské množství mužů, kteří v této soutěži selhali nebo se do ní ani nepouštějí, a tedy obzvlášť potřebují motivaci pro otcovskou roli, dochází k závěru, že tu pro ně není žádný důležitý úkol. Spíše než aby přijali podřadnou práci, najdou uspokojení v roli lenochů, kterou jim emancipovaná žena nabízí.

Pokud se z tohoto pohledu podíváme na slova Karla Brožka - vězte, že muži téměř vše, co činí, hlavně pro vás a kvůli vám činí -, zaslechneme v nich právě obavu před „nikdo mě nepotřebuje“.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte