Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Pohanské slunce nad Vltavou

K církvím se hlásí sotva třetina obyvatel a většina z této třetiny navíc "své" náboženství vyznává jen formálně. Pokud projdeme běžné světové statistiky, méně věřících uvádí pouze Čína a Severní Korea.

Němečtí vládní úředníci prožívají v současnosti nepříjemný šok - stěhují se z kultivovaného Bonnu do „divokého“ Berlína. Slušně vychované západní byrokraty zde samozřejmě čeká nižší kvalita služeb a nevraživost starousedlíků - to však kupodivu není hlavní problém. Jak nedávno upozornil týdeník Der Spiegel, pro mnohé přesídlence je nejhorší, že se ocitli ve světě neznabohů. Kostely jsou prázdné, církevní spolky téměř neexistují a ve státních školách se neučí náboženství, nýbrž jakýsi trojhlavý hybrid s názvem „formování života - etika - nauka o víře“. Úřednické znechucení je neskrývané a připomnělo Němcům zvláštní věc: s novými spolkovými zeměmi vyvstala před lidmi ze Západu dosud nepoznaná možnost žít „doma“, na území své civilizace, v prostředí ovládaném a formovaném lidmi bez náboženské víry. Kam vlastně taková společnost míří? Dá se v ní vůbec žít? A jak v ní vychovávat děti? ptají se zděšeně noví rezidenti.

Podobný šok by bohabojného příslušníka Západu čekal i u nás. K církvím se hlásí sotva třetina obyvatel a většina z této třetiny navíc „své“ náboženství vyznává jen formálně. Pokud projdeme běžné světové statistiky, méně věřících uvádí pouze Čína a Severní Korea. A protože na rozdíl od Němců nemáme „staré spolkové země“, jsou pro nás výše zmíněné otázky bonnských úředníků o to naléhavější.

Misijní území

Je pátek, pět hodin odpoledne. V lavicích honosného barokního kostela ve středočeských Řevnicích se sešlo sedmnáct převážně starších lidí. Samotné městečko má přitom víc než tři tisíce obyvatel a podle volebních výsledků je doslova konzervativní výspou - pravici zde volily tři čtvrtiny občanů. Mladý energický kněz káže o ctnosti zbožnosti. „To slovo nezní uchu dnešního člověka příliš lákavě, ale stojí za to se u něj chvíli zastavit,“ upozorňuje ztichlý kostel. Lidé mlčky naslouchají a stejně potichu pak na konci mše spěchají z kostelního přítmí do prosluněných ulic. „Jsem realista,“ odpovídá farář Josef Pecinovský (35) na otázku, zda mu nepřipadá počet věřících malý. „Dnešní Čechy jsou prostě znovu misijní území.“

Řevnice mají ve svém okolí dobrou pověst a v poslední době se tu - na dostřel od hlavního města a přitom téměř v přírodě - usazují především pražské střední a vyšší vrstvy. „Každý, kdo tady bydlí, je už jen díky vlastnictví domu potenciální milionář,“ chlubí se řevnický starosta Jan Kadlec ve své moderně zařízené kanceláři. Duchovní služby zdejším majetným ovečkám nabízejí stabilně dvě křesťanské církve, katolická a československá husitská, a jednou za měsíc sem navíc do skromné misijní stanice dojíždí evangelický pastor. Při posledním sčítání lidu se přihlásila téměř polovina zdejšího obyvatelstva ke katolické církvi, po komunálních volbách v roce 1994 zasedl navíc na radnici jako starosta aktivní katolík Kadlec. V patnáctičlenném městském zastupitelstvu má ještě jednoho věřícího kolegu. Výhrady ke svému vyznání prý nikdy od nikoho z ostatních radních neslyšel. „Nikoho to tady vlastně moc nezajímá,“ říká po chvíli přemýšlení.

Nevím, nevěřím, nemám zájem

Řevnický farář Pecinovský je svým věkem v české katolické církvi výjimkou - průměrnému knězi je podle oficiálních údajů kolem sedmdesáti. Pecinovský získal v Řevnicích laického pomocníka a spolu pořádají pro zájemce ve farní budově již čtvrtý rok řadu akcí: přednášky o kultuře, umění i křesťanství, programy pro mládež, setkání s osobnostmi atd. Přesto však i oni jsou nuceni připustit, že drtivou většinu obyvatel Řevnic náboženství nezajímá, a co je nejhorší, zřejmě jim ani příliš nechybí. „Mladých je málo, a navíc jich pomalu ubývá,“ popisuje neveselé vyhlídky do budoucna Pecinovský. Co bude za dvacet let, když už dnes v kostele převažují lidé mezi padesátkou a šedesátkou? „Myslím, že budeme s vypětím všech sil držet pozice a snažit se nějak přežít,“ říká farář. „Nemá cenu nad čímkoli naříkat. Něco způsobují předsudky, za něco si můžeme sami. Z chyb se ale musíme učit a musíme zkoušet lidi znovu oslovit. Třeba to někdy vyjde.“

Ke katolické církvi se ještě při sčítání v roce 1950 hlásily tři čtvrtiny Čechů, v roce 1968 ještě téměř polovina. Dnes je tato velká církev v hluboké defenzivě, kam ji už předešly jiné náboženské spolky. Pár desítek metrů od katolického kostela leží zahrada řevnického domu Církve československé husitské (v roce 1950 tato církev sdružovala desetinu české populace, dnes necelá dvě procenta). Každou neděli, když do katolického stánku zavítá tradiční stovka věřících, sedí v kapli sborového domu sotva patnáct věrných. Průměrný věk nad šedesát. „Pokoušeli jsme se to tady nějak oživit a oslovit více lidí. Jenže k ničemu to nevedlo. S ostatními obyvateli se prostě míjíme,“ přiznává husitský farář Rudolf Němec (76). V pátek odpoledne štípá s manželkou na dvoře dříví. „To víte, udržet dům a zahradu ve slušném stavu chce svoje. A mně už taky není dvacet,“ říká a utírá si unaveně pot z čela. Připustit, že by husitská farnost v Řevnicích po čase úplně zmizela, je pro něj těžké. Že ji ale nečekají růžové časy, ví velmi dobře. „Budou problémy,“ uzavírá s trpkým výrazem ve tváři.

Podle pražského teologa dominikána Odilona Štampacha odráží náboženská scéna v Řevnicích poměrně věrně celorepublikový stav. „Současní Češi jsou skutečně ve velké většině lidé, které praktikování nějakého náboženství nezajímá,“ říká. Nejde prý o aktivní odpor. „Typický Čech v dotazníku odpoví, že vlastně neví, jak to s Bohem je. Neřekne, že nevěří, ale že neví. Ale hlavně ho to nezajímá,“ vysvětluje dominikán Štampach. Pokud se někdo v dotaznících označí za věřícího, zdaleka z toho ještě nevyplývá, že pravidelně navštěvuje bohoslužby. „Ty lidi prostě někdo nechal pokřtít, ale o jejich náboženském založení tento fakt nic podstatného nevypovídá. Často se dokonce chovají úplně jinak, než jak to učí církev, ve které byli pokřtěni. Z těch, kteří se v průzkumech hlásí k nějaké církvi, se do aktivního náboženského života zapojuje pouze necelá desetina,“ říká Odilo Štampach. Za skutečně praktikující věřící lze tedy podle jeho názoru s jistotou označit pouze zhruba pět procent Čechů.

Komunisté nám otevřeli oči

Hrozba, že spojené Německo podlehne vpádu východního ateismu, vyburcovala německé biskupy, univerzitní profesory a další vzdělance: varují, že národ bez tradičního náboženství je národem bez hodnot a že právě v novém pohanství je třeba hledat kořeny strmého růstu dětské kriminality, násilností proti přistěhovalcům, nové popularity extremistů i trvajícího rozkvětu podivných sekt - jedním slovem, většiny nezdravých jevů ve společnosti. Varování před církevní krizí vzali vážně politici křesťanské pravice. Právě proto odmítl před několika měsíci Helmut Kohl zrušit povinné náboženství na státních školách v západním Německu zcela nekompromisně: „Útok na náboženskou výchovu našich dětí nás musí vyburcovat jako křesťany i jako občany tohoto státu. Vždyť z božího slova vyrůstá naše síla a naděje.“ A podpořila ho dokonce i církvím donedávna nepřátelská liberální FDP. Její bývalý předseda Otto von Lambsdorff navíc v diskusi veřejně přiznal své zděšení, s nímž sleduje, jak „politický dorost ztrácí smysl pro etické otázky“ a jak postrádá jakýkoli „vztah k církvím“.

Statistiky ukazují, že pokud jde o slabost víry, nezůstávají Češi za východní částí Německa ani v nejmenším pozadu: počátkem devadesátých let to zjistili rakouští odborníci, když zkoumali náboženské a hodnotové postoje více než 60 000 obyvatel Evropy a Severní Ameriky. Průzkum vyvrátil názor katolických optimistů, že český národ odpověděl na komunistické tažení proti církvím návratem k náboženským hodnotám. Je to přesně naopak: zcela konformně se přihlásil k ateismu. „Evropský výzkum hodnot“, jak se projekt vídeňského teologa Zulehnera a innsbruckého sociologa Denze oficiálně nazýval, poprvé přisoudil České republice nálepku země s nejhorším vztahem k víře a náboženství. Zatímco za osoby tzv. religiózní (tj. s kladným vztahem k náboženství) se v průzkumu považovalo více než devadesát procent Poláků, sedmdesát procent Rakušanů či Slováků i téměř polovina Francouzů, počet nábožensky založených Čechů stěží překročil třetinu domácí populace. Téměř polovina obyvatel České republiky se navíc v průzkumu označila za nábožensky lhostejné. Také v ostatních otázkách rakouského dotazníku sbírali Češi podivuhodně snadno záporná prvenství: více než šedesát procent z nich tvrdilo, že se nikdy v životě nemodlilo. Měli ze všech evropských zemí nejmenší důvěru k církvím, jen každý desátý byl vychován v nábožensky založené rodině a jen osm procent z nich také hodlalo ve víře vychovat své potomky. Pozdější tuzemské průzkumy tento stav jen potvrzují.

Zklamání z historie

České politiky ale vpád ateismu neděsí. Slovo církev užívají výlučně ve spojení „církevní majetek“, maximálně občas připomenou temné spády „církve“ a „Vatikánu“; sociální demokraté před dvěma lety varovali, jak tyto temné síly chtějí národ okrást o svatovítskou katedrálu, podle Václava Klause se jejich vyslanci podíleli na jeho svržení z premiérského křesla. „Přiznávám, že mám strach z mocné katolické církve, protože znám její dějiny,“ oprášil před týdnem své znalosti z předlistopadových školení KSČ vicepremiér Pavel Mertlík, když novinářům vysvětloval, proč je proti restituci ukradeného církevního majetku.Státníci ovšem mají pro svá odvážná tvrzení omluvu: veřejnost je nenutí, aby se náboženskými otázkami zabývali. A politiky, kteří třeba nepovažují ateismus rovnou za ideál pokroku, může uklidnit elegantní teze z dílen mnoha nejrůznějších odborníků: Češi sice z dobrých důvodů nedůvěřují církvím, ale k samotnému náboženství a jeho nepochybným hodnotám mají příkladný vztah.

Podle Jána Mišoviče z Institutu pro výzkum veřejného mínění, který se mapováním české náboženské scény zabývá už deset let, jsou církve pro Čechy dlouhodobě nejméně důvěryhodnou institucí. Od roku 1993 jim průzkumy IVVM pravidelně připisují nedůvěru více než poloviny Čechů. „Pouze minulý rok církve z posledního místa vytlačily krachující banky,“ říká s úsměvem Mišovič. Podle jeho soudu za „proticírkevní osten“ nemůže jenom komunistická výchova národa, ten je údajně mnohem starší. S tím souhlasí i dominikán Odilo Štampach: za nedůvěru Čechů k náboženství prý může především jejich špatná historická zkušenost s církevním aparátem. „Komunisté ve své ateistické propagandě pouze dokonale využili předchozího neradostného stavu, který u nás panoval,“ říká. Podle jeho názoru má tento stav své kořeny již ve třicetileté válce. „Vláda nad jednotlivými územími se neustále měnila podle vývoje válečných událostí, takže lidé se několikrát za dané období ocitli pod pány různých náboženství. Jejich důvěra k nim i náboženství jako takovému tím samozřejmě trpěla,“ vysvětluje Štampach. Problém podle jeho názoru eskalovala i pozdější rekatolizace a pronásledování evangelíků - a když přišlo v devatenáctém století národní obrození, jeho autoři se náboženských témat již téměř vůbec nedotýkali. Není prý divu, že i když se k nějaké církvi formálně hlásili skoro všichni Češi, prostředí první republiky už bylo k náboženským myšlenkám lhostejné.

Přesto by se ani Štampach, ani Mišovič neodvážili jednoznačně tvrdit, že by historické spory Čechů s katolickou církví znamenaly výrazný úpadek morálních hodnot dnešních obyvatel Čech a Moravy. „Většina současných Čechů ve svém soukromém životě podvědomě zastává v podstatě křesťanské postoje a hodnoty,“ tvrdí Ján Mišovič. „Jen je zkrátka odmítají spojovat s církvemi.“

Milujeme Larryho Flynta

Označit Českou republiku za průkopnickou zemi necírkevní zbožnosti ovšem vyžaduje odvahu. Stačí zde prozkoumat náboženský vliv podle klasických kritérií Maxe Webera. Slavný německý sociolog definoval, že náboženská instituce může ve společnosti plnit tři funkce: provádí běžné magické rituály (jako jsou pravidelné bohoslužby, svatby či pohřby), zprostředkovává tradiční pohled na svět (řečeno s komunisty: zpátečnický světový názor) a utváří a udržuje etické hodnoty.Pokud jde o náboženské rituály, odborníci hovoří jednoznačně. „Češi jsou oproti svým sousedům a jiným evropským národům méně citliví k náboženským symbolům a tradicím,“ říká ostravský religionista Vladimír Šiler. Jeho názor potvrzuje i loňská krotká debata kolem kontroverzního plakátu k filmu Miloše Formana „Lid versus Larry Flynt“. Hlavní představitel tohoto snímku o boji amerického pornografického magnáta Flynta za svobodu projevu Woody Harrelson na něm byl symbolicky ukřižován v ženském klíně. Zatímco v samotných Spojených státech neprošel plakát pro „přílišnou podobnost s Ježíšem“ cenzurou Americké filmové asociace a v několika evropských zemích si vykoledoval nejen ostrou kritiku z katolických kruhů, ale i stažení z distribuce, v Česku panoval kolem plakátů ledový klid. Církve zarytě mlčely a prezident Václav Havel zhlédl film v soukromé předpremiéře přímo na pražském Hradě. Arbitrážní komise české Rady pro reklamu vydala nakonec k ojedinělým protestům občanů prohlášení, ve kterém konstatuje, že plakát „neuráží hrubým a nepochybným způsobem náboženské, národnostní či rasové cítění spotřebitelů“. Své mlčení k celé kauze vysvětlil později mluvčí České biskupské konference Daniel Herman špatnými zkušenostmi z minula i snahou „věnovat se otázkám, které lidi opravdu zajímají“.

Také světový názor Čechů nemá s náboženstvím mnoho společného. Zatím nikdo nezkoumal, kolik lidí aspoň vzdáleně tuší, co vlastně připomínají tři nejdůležitější křesťanské svátky (Vánoce, Velikonoce a letnice), průzkumy ale odhalily, že v Boha věří jen třetina české populace. Je tedy jenom logické, že když se oba šéfové nejsilnějších stran veřejně hlásí k ateismu, nevzbudí to sebemenší rozpaky. Je to normální.

Morálka bez dogmat a fanatismu

Poslední možností, kde hledat v Česku zájem o náboženské hodnoty, je tedy oblast morálky. „Když vyšachujeme církve, kdo v zemi zaručí etickou výchovu?“ ptá se v Německu dramaticky už citovaný hrabě Lambsdorff. Podle soudu tuzemských odborníků tohle ale není náš problém. Docent Jiří Kabele z pražského Institutu sociologických studií například tvrdí, že současná česká morálka stále stojí na základech prvorepublikového humanismu. Ten prý na jedné straně odmítal církevní fanatismus a slepou poslušnost dogmatům, díky Tomáši Masarykovi ale měl stále nenápadné náboženské zakotvení.

Pro tezi, že česká morálka se i bez vlivu církví drží svých náboženských kořenů, svědčí i letošní průzkumy hodnotové orientace Čechů z dílny IVVM. Za naprosto nejdůležitější hodnotu v osobním životě považují Češi dlouhodobě hodnoty typicky křesťanské, jako jsou život ve spokojené rodině, přátelství a pomoc nejbližším. Výrazně nezaostávají ani v evropské konkurenci. Podle druhé části již zmiňovaného „Evropského výzkumu hodnot“ zaujímali Češi např. k manželství daleko konzervativnější postoj než většina jejich sousedů. V oblibě neměli manželství „na hromádce“ a za velmi důležitou považovali shodu s budoucím partnerem v morálce, stejně jako úctu k rodičům či udržení úplné rodiny. V přístupu k sexu byli v dotaznících zdrženlivější než zbožní Poláci či Irové.

Potíž je pouze v tom, že se podle těchto tradičních názorů nechovají. Přes halasné proklamace rodinných hodnot vedeme od osmdesátých let středoevropský žebříček rozvodovosti - podle posledních údajů se u nás každoročně rozvádí zhruba 35 manželství ze sta, přičemž tento trend v posledních letech ještě nabírá na síle. O tom, že „hodnoty“ jsou v myslích značné části zdejšího obyvatelstva sice správnou, ale jen málo užitečnou nadstavbou nad životní praxí, svědčí i průzkum agentury GfK: drtivá většina Čechů v něm v obecné rovině považuje úplatky a korupci v hospodářské sféře za nemravné; současně jich ovšem více než polovina přiznává, že je v běžném denním provozu připravena korupci tolerovat.

Cynická společnost

V jednom ohledu však i zdejší sociologové připouštějí, že slabá pozice církví může společnosti škodit. „Odklon lidí od tradičních náboženství zdaleka neznamená ztrátu touhy k něčemu se vztahovat,“ upozorňuje Jiří Kabele.„Na místo tradičního Boha nastupují nejrůznější osobní bohové, jejichž kvalita je bohužel v mnoha případech sporná. Člověka najednou ovládne pocit, že s hodnotami, které ho přesahují a určují jeho život, může libovolně manipulovat, a že je vlastně celkem jedno, čemu věří,“ dodává. Tento postoj může být podle něj riskantní - člověk ztrácí schopnost „božstva a hodnoty“ prověřovat, je povrchní, a především lehce manipulovatelný. „Zcela konkrétním důkazem tohoto nebezpečí může být i neuvěřitelná lehkost, s jakou Češi podlehli svodům komunismu,“ říká Jiří Kabele.

V německé diskusi došli v kritice „pohanského národa“ o něco dále. „Osvícenství dosáhlo svého cíle, když se většina lidí stala cyniky,“ tvrdí známý berlínský teolog Richard Schröder a dodává, že cynismus je velmi účinný prostředek k rozkladu společnosti. Cynická společnost pouze parazituje na starých tradičních hodnotách a nedokáže nic nového vytvořit. Lidi pak nic navzájem nespojuje, uzavírají se do sebe a nikomu nevěří.

Výstižným obrazem toho, jak vypadá svět bez Boha, mohou být současná panelová sídliště - nezáleží na tom, jestli na jedné, či druhé straně Krušných hor. Co brání náboženským vůdcům označit za symbol úpadku české společnosti třeba stotisícové pražské Jižní Město? Vzniklo za normalizace, tedy už v době vládnoucího ateismu; hrstka zhruba tisíce věřících se zde v současnosti každou neděli střídá v provizorním plátěném stanu na malém parkovišti. Lambsdorffova otázka, kdo vlastně odpovídá za výchovu, je zde opravdu na místě - policejní statistiky označují tuto část Prahy za bezkonkurenčně nejhorší v mládežnické kriminalitě. Podle nich vyrůstá na Jižním Městě zhruba čtvrtina pražských násilníků a zlodějů. Polovinu vykradených a zničených aut v tomto okrsku má na svědomí místní mládež.Kněží i věřící Jižního Města považují stav pražského satelitu z morálního hlediska za časovanou bombu. To ale dnes sotva může být výčitka komunistům. Když je stav morálky na sídlišti tak špatný, kdo jiný by s tím měl něco dělat, když ne samy církve.

Inspirace z podzemí

Šéf pražského Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském, katolický kněz Aleš Opatrný, na otázku týkající se náboženské obnovy společnosti pouze krčí rameny. Připouští, že k řadě problémů, které společnost pálí, se katolíci dosud nemají sílu vyjadřovat. „Nejde o neporozumění úplné, ale daleko to k němu nemá,“ připouští Opatrný, který je mezi českými katolíky neoficiálně pasován na hlavního stratéga církve. Příčiny tohoto stavu ovšem nevidí jen v chybách církví. „Zdá se mi, že řada Čechů má pořád jakýsi utkvělý pocit, že církev je čímsi zklamala,“ vysvětluje. Na počátku devadesátých let prý panoval mezi mnoha lidmi názor, že církve jakýmsi zázrakem změní morální klima ve společnosti. „Říkal to každý, koho člověk potkal  - ředitel školy, starosta, prezident i mnozí další. Velmi těžko se jim ovšem vykládalo, že ani církev nemá v kapse žádnou kouzelnou rákosku, kterou když zamává, bude morálka najednou lepší,“ říká Opatrný. Řadu lidí prý proto zaskočilo, když jim církev nabízela změnu, která vyžadovala úsilí, námahu a čas. „Leckdo se mohl cítit podveden, ale za to církve nemohly,“ dodává Opatrný.Přesto připouští, že se církevní hodnostáři po listopadu 1989 dlouho pohodlně vezli na doznívající popularitě z komunistických dob, kdy církve byly jedinou organizací, která nebyla aspoň na první pohled podřízena vládnoucí straně. „Neuvědomovali jsme si, že doba se radikálně mění. Církev najednou ztratila gloriolu rebelů, kteří se berou za dobrou věc, a v tu chvíli jsme neměli a bohužel dodnes nemáme dostatek osobností s vizí, které by za sebou sešikovaly řady a církev někam vedly,“ přiznává Opatrný.

Vysvětlit, proč se církve s okolní společností neumějí dohodnout, se pokouší i kritika, kterou stíhají vedení katolické církve již několik let desítky tajně vysvěcených kněží a několik biskupů z tzv. podzemní církve. Církevní úřady dodnes neuznaly jejich hodnosti - z důvodů utajení před policií nebyla jejich svěcení zaznamenána a na rozdíl od kněží „povolených“ komunistickým státem dnes tito lidé nemají papír, kterým by se mohli oficiálně prokázat. Řada z nich církvi před listopadem i dnes nezištně sloužila a slouží. Pracovali pod obrovským tlakem Státní bezpečnosti, a hlavně se odvážili vstoupit do nového prostředí - vězení, pasťáků, mezi bezdomovce či přes běžná civilní povolání do mnoha dalších prostor církvi dosud uzavřených. Vinou nekonečných sporů s církevními byrokraty ale zůstala tato inspirace prozatím ležet ladem.

Autor studuje historii.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte