0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Domov3. 5. 19986 minut

Lehká újma na zdraví

Jak vlastně žít v zemi, která diskriminuje občany s jinou barvou kůže, nedokáže se postarat o jejich bezpečnost a blahovolně omlouvá rasistické násilníky? Takovou otázku si musí už nějaký čas nutně klást každý nebílý obyvatel Česka.

Jak vlastně žít v zemi, která diskriminuje občany s jinou barvou kůže, nedokáže se postarat o jejich bezpečnost a blahovolně omlouvá rasistické násilníky? Takovou otázku si musí už nějaký čas nutně klást každý nebílý obyvatel Česka. Oficiálně na ni dosud nejhlasitěji odpověděl kanadský soud tím, že začal českým Romům udílet politické azyly. Naše úřady však tato mezinárodní ostuda zatím příliš nevzrušila a stejně lhostejní zůstali i politici a bílá veřejnost. Lidé s jinou barvou pleti ale kritikům českého establishmentu rozumějí. A stačí pohled na dva případy z poslední doby, aby člověk pochopil proč.

Bacha, Marťani

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Kazim Mehraj Mohamad (27) přijel do Československa před deseti lety z afghánského Kábulu. Vystudoval zemědělskou školu, oženil se a v roce 1997 získal od úřadů povolení k trvalému pobytu, k němuž by po pěti letech mělo přibýt i občanství. Nyní žije v Brně a živí se jako prodavač. Kvůli barvě kůže se dostal do potíží už několikrát, šlo však vesměs „jen“ o slovní urážky od kolemjdoucích domorodců. Letos v zimě poprvé přitvrdilo: na vesnické diskotéce poblíž Hodonína přepadla Kazima a jeho přítele skinheadská bojůvka. Kamarád skončil v nemocnici s otřesem mozku a zlomenou rukou, Kazimovi se podařilo utéct; policie obvinila šest skinů z několika trestných činů včetně ublížení na zdraví.

Skutečný strach ovšem na Kazima padl před třemi týdny, kdy jednoho z holohlavých útočníků potkal na autobusové zastávce, odkud jezdí každé ráno do práce. „Poznal mě, ale byl sám, tak se jen tak zle díval,“ říká Kazim. O dva dny později už na stanici čekala celá parta. Obstoupili svou oběť a začala obvyklá předehra: „Podívejte se na tu kurvu - vždyť má hubu celou černou.“ Kazimovi se naštěstí podařilo sevření prorazit, na poslední chvíli naskočil do autobusu a odjel. Ještě ten den se vypravil na policii. „Šel jsem tam s nadějí, že je chytí nebo mi nějak pomohou. Ale jen jsem se dozvěděl, že policie nemá dost lidí a nemůže nic dělat.“

„My o tom nevíme vůbec nic,“ vysvětluje poručice Rapouchová (křestní jméno nechtěla sdělit), která Kazima vyslechla a sepsala protokol. „Říkal mi, že někoho potkal, ale ve chvíli, kdy už sedí tady, tak já nic nezjistím. Jen kvůli tomu, že se cítí být ohrožen, nemůžeme nic dělat. Spousta lidí si sem chodí stěžovat, že je sledují Marťani.“

Brněnský protokol s Kazimovým sdělením putoval do Hodonína, kde se vyšetřuje lednový skinheadský útok. Ani tam ale neplánují zahánět strach „nějakého Afghánce“. „No, že je ohrožený… On se spíš cítí ohrožený,“ přemítá rozvážně hodonínský vyšetřovatel kapitán Škopík. A na otázku, co policie udělá pro člověka žijícího v obavě ze zcela konkrétního nepřítele, odpovídá protiotázkou: „Co byste dělal vy?“ Laik, který až dosud žil v domnění, že pro podobné případy si občané platí policejní sbor, je zaskočen. Policejní praktici ale tvrdí, že strážci zákona mohou v dané věci podniknout řadu kroků: od jasného signálu útočníkům, že jejich terč je pod policejní ochranou, přes uvalení vazby (zcela jasně totiž ohrožují svědka vyšetřování) až po regulérní ochranku, například při cestách do práce. „Policisté v Brně o tom vědí víc než já, oni to budou muset přešetřit,“ vysvětluje nakonec kapitán Škopík. „Já ho přece nemůžu zachraňovat z Hodonína.“

Kazim Mehraj tedy spoléhá na štěstí a snaží se jít násilníkům z cesty. Na autobusovou zastávku, kde ho skinové objevili, už nechodí a do práce jezdí s manželkou autem. „Večer nikam nechodím, bojím se,“ říká. „Ani manželku nejsem schopen nikam vzít. Kdyby šlo jen o nějaké urážky, tak se to dá vydržet, oni jsou ale schopni zabít.“

Bezúhonní lidé

Co znamená život ve strachu z nanejvýš zákeřných, všeho schopných českých rasistů, ví velice dobře i prostějovský lékař původem z Konga Jean-Michel Mokielle (35). Přesvědčil se o tom letos v březnu při návratu ze služby v prostějovské nemocnici. Na jedné z rušných ulic jej se slovy „co tady děláš, ty černá hubo“ zastavili dva odrostlí, dohola ostříhaní mladíci (22 a 25 let). Když je doktor Mokielle odbyl a chtěl jít dál, začali ho bít a pak i kopat - nohama obutýma do naleštěných vojenských kanad. „Pomalu jsem couval a přitom se snažil bránit taškou,“ vzpomíná lékař. „Věděl jsem, že nesmím spadnout na zem, to by bylo zle.“ Kolemjdoucí naštěstí přivolali strážníky a hlídka za několik minut svým příchodem násilí ukončila. S brutalitou dvojice násilníků si však městští šerifové hlavu nelámali: zapsali si osobní údaje a pustili je domů. Mokielle šel k lékaři dát si ošetřit zraněnou ruku a modřiny od kopanců.

Dnes už je celý případ vyšetřen a uzavřen i soudně. Přestože zákon umožňoval poslat mladé neonacisty na tři roky za mříže, justice měla pochopení a vyměřila jim devět měsíců podmíněně. „Byla to jen lehká újma na zdraví, pracovní neschopnost nepřesáhla sedm dní,“ hodnotí soudce Pavel Mařčík Mokiellovo odpolední martyrium. Na námitku, že podobné násilnické ponížení nezanechá na člověku „jen pár oděrek“, ale především obrovskou psychickou újmu, reaguje soudce Mařčík nabádáním ke shovívavosti: „Nemůžeme pořád paušálně ukládat nepodmíněné tresty. Obžalovaní byli až dosud bezúhonní lidé, kteří svého činu litovali. Něco jiného by bylo, kdyby se k případu stavěli arogantně.“ (Zmíněná lítost je ale relativní: oba skinheadi ji vyslovili jen do policejního protokolu a přímo lékaři se neomluvil ani jeden.)

Přes celostátní pokyn nejvyšší státní zástupkyně posuzovat rasistické útoky přísně se proti rozsudku neodvolal ani státní zástupce Zdeněk Rajtr:„Považoval jsem to za přísné rozhodnutí. Nechci to dále komentovat.“

Napadeného lékaře ovšem nasazená maska hodných hochů neuklidňuje: „Nejhorší je ten pocit ohrožení. Oba mi tehdy řekli, že vědí, kde bydlím, a že si mě najdou. Že prý to mám spočítané.“ Jednoho z agresorů totiž pan Mokielle zná ze svého bydliště, kde ho již několikrát potkal. Policie mu proto nabízela ochránce, který by s ním chodil do práce, on ale odmítl: „Snad se to nebude opakovat. Rodina je už teď na dně. Nejvíce se bojíme o dceru. Kdyby se něco podobného stalo ještě jednou, neváhal bych a odešel z téhle země pryč.“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].