Václav Havel si dovolil příliš. V pravidelných Hovorech z Lán nejprve užaslému národu oznámil, že během jeho nedávného léčení ve Všeobecné fakultní nemocnici „visel jeho život na vlásku“, a vzápětí dodal: „Zda tomu tak být muselo či nemuselo, to je věc, kterou by si měli asi rozebrat lékaři mezi sebou.“ S jedinou výjimkou přesto zatím všichni lékaři, kteří se k prezidentově výroku minulý týden veřejně vyslovili, už dali jasně najevo, že nic rozebírat nebudou. Naopak. Léčba nádoru i prezidentova pooperační péče prý byly nejlepší, jaké si hlava státu mohla přát (důkazem údajně je, že se osm dnů po propuštění ze špitálu zvládl oženit) a Havel nyní jen nemístně ventiluje stresy, které zažívala jeho nová manželka ve chvílích, kdy mu šlo o život. Za tuto argumentaci se pak postavilo i ministerstvo zdravotnictví, když ústy náměstka MUDr. Čerbáka prezidenta pokáralo, že lékařům, kteří jej léčili, náležitě za poskytnutou péči nepoděkoval. Jednotné vystoupení fronty českých lékařů tak znovu jasně ukázalo, že doktoři stále odmítají sebemenší omezení absolutní moci, kterou mají nad svými pacienty.

Poplach na bílém Olympu

Do jisté míry lze rozzlobený údiv lékařské obce nad prezidentovým výrokem chápat. Češi svým doktorům tradičně poskytovali nejvyšší pocty, ať už si o jejich konkrétních výkonech mysleli cokoli, a ti i jen naznačování, že na lékařském Olympu není všechno v pořádku, odmítali a odmítají s poukazem, že laik nemůže tak složitou a náročnou věc, jakou je medicína, hodnotit. To by nám pak do práce mohl mluvit každý, říkají rozhořčení lékaři a hned dodávají svůj tradiční argument: jakákoliv kritika lékařského stavu zpochybňuje jeho tradiční místo ve společnosti - a to v důsledku poškozuje pacienta, o něhož jde přece na prvním místě.

Z hlediska zdravého rozumu je ovšem nynější postup lékařské obce nepochopitelný. Každý už dnes totiž tuší, že i když lékaři prezidentovi pomohli s vážnými zdravotními obtížemi, nebylo asi vše kolem jeho hospitalizace úplně v pořádku. Mimo pochybnost se také zdá, že se lékaři, alespoň v určité době, snažili před veřejností pravdu o prezidentově stavu zatajit. Přesto se nyní, místo aby na Havlovu kritickou poznámku zareagovali jasným a věcným popisem postupu léčby včetně přiznání případných chyb v postoperační péči, doktoři v čele s přednostou kliniky Pavlem Pafkem a ředitelkou Všeobecné fakultní nemocnice Danou Kocourkovou brání zbytečnou arogancí a trapnými narážkami na údajně hysterické prezidentovo okolí. Všem včetně prezidenta tak dávají jasně najevo jediné: do lékařských věcí u nás pacienti - přes všechny proklamace - nemají co mluvit.

Partner, nikoliv objekt

Tuzemští doktoři dnes v rámci medicíny rozhodují v podstatě o všem, zejména pak o tom, jak budou pacienta léčit. Veřejnost lékařům toto právo plně přiznává. Tajemník ministra zdravotnictví Miroslav Macek ale rád opakuje, že občan demokratického státu by měl převzít za své zdraví odpovědnost. Tím se ovšem ve vyspělých zemích nemyslí jenom to, že přestává kouřit a místo toho sportuje. Pacient zároveň spolurozhoduje o způsobu svého léčení a diskutuje o něm s lékaři. Má totiž k dispozici nejen zákony a odborné normy, které stanoví optimální způsoby léčení, ale i seznam zdravotnických zařízení s hodnocením jejich medicínských kvalit i sociálního komfortu. Jedním slovem - je pro lékaře partnerem, a nikoliv pouze objektem jeho léčby.

Havlův případ ukazuje, že u nás zatím pro doktory není partnerem ani prezident. Přežívající mentalita socialistického zdravotnictví, ve kterém lékař „zadarmo“ pomáhal trpícím, vylučuje jakékoli připomínky ze strany pacienta a staví ho do role člověka, jenž má kritizovat instalatéra, který mu bezplatně a jen z dobrého srdce opravuje umyvadlo. Známý výrok profesora Pafka, že prezidenta operoval stejně jako kteréhokoliv bezdomovce, tak lze i rozšířit: právo mluvit do svého léčení má prezident stejné jako bezdomovec - žádné.

Václav Havel zkrátka nebyl ušetřen zkušenosti běžných občanů. Čtyři týdny on i jeho blízcí se strachem pozorovali, co s ním vlastně lékaři provádějí, a když se později v relativním bezpečí domova ozval, dostalo se mu doporučení, ať je raději zticha. Lékaři ale nepochopili, že mimořádně oblíbeného prezidenta nemohou okřiknout jako malého kluka. A právě v tom je možná paradoxně dobrá zpráva pro naše zdravotnictví: napříště už totiž není vyloučeno, že se po vzoru svého prezidenta pokusí překonat zažitý strach před lékařem i běžní pacienti. Ve chvíli, kdy začnou vymáhat informace o svém léčení a komentovat jeho průběh, konečně nastane diskuse, která může přinést v našem zdravotnictví velké změny.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte