Jak člověk stárne, uvědomuje si, že má smysl zůstat věrný několika hodnotám. Pro určitý druh především městského publika plní skoro patnáct let roli jedné z kulturně-sociálních konstant Tony Ducháček a jeho Garáž (dnes psáno Garage). Důvody k takové oddanosti by byly poloviční, kdyby šlo pouze o to, že jeho kapela „dobře hraje“, že na její hudbu lze tancovat nebo že Ducháček je sám o sobě pozoruhodný typ. Ducháček je totiž možná především lingvistický fenomén, tvůrce textového světa, vyznačujícího se svébytnou, jaksi elementární lyrikou. Nemá jistě smysl dělat z něj Morgensterna, Brechta ani Majakovského. Úplně stačí, dopřejeme-li mu místo v análech pražské grotesky. Jak napsal Roman Jakobson: hranice poezie jsou pohyblivé jak linie čínských středověkých státních útvarů, a jak básní Vítězslav Nezval: „Mne oslní zahrada uprostřed věty anebo latrina, nezáleží na tom“.
Romaneto U Zpěváčků
Ducháček je případ, který mluví a gestikuluje ve stejném kódu, jako textuje a zpívá. Je to typ, který je „posazen“ do své řeči. Díky tomu jeho texty působí, že mu v hudbě stačí jen jazyk rytmizovat, upravit a zrýmovat do patřičných sloganů. Výsledkem je kombinace žvástu a přesného pojmenování, koláže slangu - nejen toho odposlouchaného, ale jím vymyšleného - a nejrůznější popkulturní inspirace. To vše je násobeno výrazovou originalitou a neotřelostí doplněnou smělým spojováním nespojitelného, jež je často takového druhu, že na to ani po letech nelze zapomenout.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 24 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
