Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

BIS a ti druzí

Svět se neskládá ze svobodných občanů, ale z figurek na šachovnici tajných služeb. Takovýto obraz lidského života nabízejí nejen autoři špionážních filmů, ale čas o času i někteří politici.

Svět se neskládá ze svobodných občanů, ale z figurek na šachovnici tajných služeb. Takovýto obraz lidského života nabízejí nejen autoři špionážních filmů, ale čas o času i někteří politici. Oživit reálný děs z pochybných rejdů tajných služeb se u nás před měsícem podařilo Janu Kalvodovi. Neurčitá tušení a podezření českého vicepremiéra o pronásledování tajnou službou vyvolalo na české politické scéně doslova zemětřesení. Podle poslance Tomáše Ježka „Kalvodovo jednání poškozuje zájmy republiky nejhrubším způsobem od listopadu 1989“ a podle ministra zahraničí Josefa Zieleniece „znamená zpochybnění celého politického systému“. Jsou takováto dramatická slova opravdu namístě?Výbuch špionománie v minulosti zažila snad každá demokratická země světa. Naposledy před dvěma lety Německo. Tehdy musel odstoupit předseda sociálních demokratů Björn Engholm, protože - jak odhalil týdeník Der Spiegel - v roce 1987 nevypovídal pravdu při vyšetřování sebevraždy jednoho německého politika. Engholm ale nebyl jedinou obětí skandálu. Záhy totiž vyšlo najevo, že kompromitující informace Spiegel získal od tajemníka spolkového ministerstva vnitra Johannese Wöckinga, který je měl od zpravodajské služby. Odstoupit tedy musel i Wöcking. Nikoho v Německu ani v zahraničí ale tehdy nenapadlo varovat před „ohrožením základů demokracie“. Proč tedy naši nejnovější aféru provází nesrovnatelně větší rozruch než slavný německý skandál?

Služba a stát

Práce českých špionů se samozřejmě neliší od činnosti jejich západních kolegů. Mají za úkol získávat informace, které jsou pro jiné státní úřady a instituce nedostupné. Přístup k „jiným informacím“ si zajišťují pomocí tzv. zpravodajských metod - odposlechy místností a telefonů, pořizování obrazových záznamů, kontrola korespondence nebo tajné prohlídky bytů a kanceláří. Používání takovýchto nástrojů ovšem ohrožuje občanská práva, a proto stejně jako jinde i u nás existují zákony, které omezují prostor pro jejich zneužití. Nasazení zpravodajských prostředků povoluje předseda senátu příslušného vrchního soudu, a to na základě písemné a „řádně zdůvodněné“ žádosti. Povolení platí nejvýš tři měsíce a musí se archivovat pro parlamentní kontrolu. Bezpečnostní informační služba jako instituce tedy zpravodajskou techniku zneužívat nesmí, osobní iniciativě jednotlivých pracovníků služby se ovšem úplně zabránit nedá (stejně jako nelze preventivně zajistit, aby nepoctivý účetní neokrádal svého zaměstnavatele). Dostatečným příkladem je odhalení agenta FBIS Václava Wallise, který prodával šéfovi Harvardských fondů Viktoru Koženému informace, které o něm jeho kolegové shromažďovali.Tajné služby a skandály k sobě zkrátka patří. Vlády se přesto jednou zavedené špionáže nezřekly ještě nikde na světě a podle penzionovaného britského agenta a spisovatele Johna Le Carré by to neudělaly, ani kdyby se bez ní obešly. Charakter tajné služby (a skandálů s ní spojených) proto logicky závisí - slovy legendárního šéfa československé rozvědky Františka Moravce - na povaze státu, kterému slouží a na způsobu, kterým ji vláda řídí. Výsadní postavení ve státním aparátu má například izraelská tajná služba Mossad, která podléhá jedině premiérovi. Hlavní příčinou takové vážnosti je fakt, že Izrael je už čtyřicet let ve válečném stavu. V USA zase řídí a kontroluje bezpečnostní služby prezident, ovšem s pomocí Národní bezpečnostní rady, v Německu má špiony na starosti ministr vnitra. Obecně pak platí, že postavení zpravodajských služeb v hierarchii státních institucí obvykle odpovídá i jejich schopnost sehnat kvalitní informace.

Zaútočit lze kdykoliv

České tajné služby se od svých západních vzorů přinejmenším v jedné podstatné věci liší: jejich místo na žebříčku státních institucí není dodnes příliš jasné. Premiér Václav Klaus se obává sporů koaličních stran o dohled nad zpravodajci, a proto si místo šéfa Rady pro koordinaci tajných služeb ponechal pro sebe. On ani jeho ministři ovšem nedávají rozvědkám prakticky žádné úkoly, a proto ani příliš nemohou kontrolovat, zda a jak je plní. Výsledkem je stav, kdy si vládní činitelé čas od času postěžují, že jenom BIS každý rok „zbytečně“ stojí téměř miliardu korun. Malý zájem vlády, respektive jejího premiéra o tajné služby má však i své ryze praktické důsledky. Ukázalo se to právě na Kalvodově případu: kdokoliv a kdykoliv může tajnou službu obvinit z nezákonné činnosti, a protože vláda její práci nesleduje, nedokáže ji politicky přikrýt. A tento stav samozřejmě nelze změnit pomocí takových opatření, jako byla nedávná inspekce čtyřčlenného vládního týmu v kancelářích BIS.Korunu nepořádku ve vztahu k tajným službám ovšem nasadil sám Jan Kalvoda (vrchní vládní legislativec) svým obviněním, že BIS bez vládního souhlasu spolupracovala s tajnými službami cizích mocností. Celý problém přitom spočívá ve skutečnosti, že zákon přesně nevymezil, co je pouhý styk a kde už začíná spolupráce, a co vlastně má vláda schvalovat. Přitom jde každopádně pouze o politický souhlas, na jehož základě nelze cokoliv kontrolovat.

Vzpomínky na budoucnost

Vládní nezájem o tajnou službu je ale jenom jedním z důvodů, proč Kalvodova aféra způsobila tak silné politické zemětřesení. Druhou příčinou jsou naše vzpomínky na StB - všemocnou tajnou službu komunistického režimu, kvůli níž si ještě před šesti lety každý dobře rozmýšlel, s kým může hovořit o „ožehavých“ tématech. Nepřekvapuje tedy, že argumentům, kterými se brání ředitel BIS Stanislav Devátý, věří - podle průzkumů - jen každý desátý Čech. Vazba mezi ODS a BIS (Devátý je bývalým členem Klausovy strany) se zkrátka mnohým zdá stejná jako spojení KSČ a StB.O hysterii kolem tajných služeb svědčí i fakt, že okamžitě po Kalvodově veřejném vystoupení začaly do jeho sekretariátu docházet desítky podání na nekalou činnost BIS. (Například petice přírodních léčitelů upozorňuje, že jejich kancelář je zřejmě objektem sledování, neboť sem denně telefonují neznámí lidé a léčitelům vyhrožují.) Na ministerstvo vnitra zase přišly desítky žádostí o prověření údajných telefonních odposlechů. V bouři protestů se objevil ale pouze jeden, který získal širší ohlas. Na sledování tajnou službou si začaly stěžovat i organizace, které byly, nebo snad mohly být BIS zařazeny na seznam extremistických organizací. Zpravodajská služba má sice podezírání v popisu práce, přesto vznikla otázka, jestli BIS nepřehání, když mezi extrémisty řadí i některá ekologická hnutí. Obhájci Devátého argumentují tím, že ekologové se na seznam nedostali kvůli lásce k přírodě. Například Hnutí DUHA se v seznamu objevilo, protože vydalo v červenci 1993 příručku pro aktivisty, kde ve výčtu přímých akcí uvádí i „únos dítěte“ a „pumový útok na veřejném místě“. (Zástupci Duhy se samozřejmě brání s odkazem na jinou část brožury, kde se výslovně distancují od jakéhokoliv násilí.)

Pozdní disidenti

Nevraživost české veřejnosti k tajným službám má ještě jeden důvod: z minulého režimu si občané odnesli pocit, že jejich životy někdo řídí. A protože pro něco takového dnes neexistují důkazy, podezření nutně padá na tajné organizace. Má to totiž své výhody. Pokud se například řekne, že za všechno špatné, co se dělo v minulém režimu, může teror StB, potvrdí se tím postkomunistický mýtus o nevině či morální čistotě „obyčejných“ lidí. Vlivem tajných služeb se také snadno vysvětlí dějinné zvraty, pády režimů a vlád. Tomu, kdo je na pochybách, se předloží historické doklady: Stalin se přece zmocnil svých středoevropských satelitů s pomocí NKVD, hlavními zbraněmi studené války byly KGB a CIA (americká rozvědka se třeba podílela na převratech v Íránu, Guatemale a Chile).Současná Kalvodova aféra ovšem znamená ve vývoji spikleneckých teorií výrazný předěl. Donedávna stála za vším estébácká mafie, dnes je to BIS. Krach Banky Bohemia ještě zajímal veřejnost především proto, že jejím spolumajitelem byl bývalý plukovník StB. Pád Kreditní a průmyslové banky už drželo na titulních stranách Kalvodovo tvrzení, že bankovní dluh Aliance objevil údajný major BIS.Teorie spiknutí má ještě jeden rozměr. Archivář ministerstva vnitra Jan Frolík vzpomíná na své zkušenosti s lidmi, na které StB nevedla žádný spis: byli tím hluboce zklamáni. Tento jev na ministerstvu vnitra označují jako příznak tzv. pozdního disidentství. Jeho projevem jsou i časté stížnosti na BIS. Autory jsou zpravidla lidé, kteří se báli postavit Státní bezpečnosti (případně byli tehdy příliš mladí), a dnes si bojem proti „podivným praktikám“ nové tajné služby ventilují komplex méněcennosti. V zápalu boje o „spravedlivou věc“ jim pak samozřejmě uniká podstatný rozdíl: zatímco BIS slouží demokraticky zvolené vládě, StB byla mocenskou pákou totalitního režimu a podle toho také vypadaly její pravomoci. K nasazení zpravodajské techniky nepotřebovala jakákoliv povolení a jednoduše sledovala a odposlouchávala každého, kdo se jí nelíbil. Směla rovněž zatýkat a vyslýchat a její pracovníci mohli svévolně zacházet s údaji svých obětí i agentů. Nic z toho BIS, která má na rozdíl od osmi tisíc příslušníků StB jenom šest set zaměstnanců, nesmí.

Mezi gentlemany

Ředitel Devátý se zatím úspěšně brání obviněním, že jeho služba špicluje politiky a slušné občany. Co tedy dělá? Jak mohou potvrdit ti, kteří vloni dostali parlamentní zprávu činnosti BIS, především shání informace o pašování drog, organizovaném zločinu a o možném ohrožení ústavního systému. Pokud zpravodajci prokáží oprávněnost svého podezření, předává BIS případ policii nebo jinému státnímu orgánu. Dosud největší úspěch zaznamenala v půli prosince loňského roku, kdy byli díky jejím informacím v Praze zadrženi pašeráci uranu. Tím si získala uznání i u západních kolegů - o zásahu se pochvalně zmínil i prezident Bill Clinton. Množství zadrženého uranu (tři kilogramy) totiž přesahuje stonásobně jakoukoli dosud zachycenou zásilku. Zásah tedy zvýšil důvěryhodnost České republiky jako země, která si dokáže poradit s pašováním strategicky důležité látky. A to má svůj nesporný politický význam.Když v březnu 1939 poprvé zaniklo Československo, chtěli z něj západní spojenci získat jediné: síť agentů tajné služby. Také dnes spolupráce našich tajných služeb s jejich západními partnery předchází „standardní“ způsoby českého přibližování světu. Je proto naší nespornou předností, že jak BIS tak rozvědka se na rozdíl od tajných služeb ostatních postkomunistických zemí zbavily většiny zaměstnanců z dob totality (bývalí příslušníci StB dnes tvoří čtyři procenta personálu BIS). Dík tomu mohly obě organizace navázat tzv. gentlemanské styky se zpravodajskými službami západních států, především s Velkou Británií, USA a Německem.Samozřejmě, že z uvedeného ale nevyplývá, že tajné služby jsou jakýmsi elitním spolkem rodilých demokratů, kteří nikdy neudělají nic nekalého. Tvrdit něco takového by bylo stejným nesmyslem jako propadat paranoidním tezím o světovém spiknutí. Jaké riziko tedy pro slušného občana představuje existence BIS?

Riziko povolání

Tajná služba sice nesmí shánět kompromitující materiál na politické představitele, může však na něj narazit náhodou. Sleduje například člověka podezřelého ze spojení s teroristy a pořídí obrazový záznam jeho schůzky s homosexuálním milencem. Když se po čase zjistí, že podezření bylo liché, služba by měla veškeré záznamy o dotyčném zničit. To ale dělají všechny zpravodajské služby světa jen velmi nerady. Většinou proto dávají zjištěné informace tzv. stranou. Když však přijde vhodná chvíle - sledovaná osoba například vstoupí do politiky - stačí jen sáhnout do příslušného svazku a na světě jsou hotové „kompromitující materiály“.Další okruhem zpravodajských aktivit jsou dezinformační kampaně. Špioni třeba mohou podstrčit tisku zkreslenou informaci, která ovlivní vládní rozhodování. (V oboru dezinformace byla mistrem sovětská KGB, která například v roce 1984 s pomocí indického tisku rozšířila tvrzení, že virus AIDS byl vyroben v laboratořích americké armády. Zpráva proletěla světem a ještě v roce 1988 ukázal průzkum mezi americkými černochy, že třetina z nich považuje virus za dílo Pentagonu.) Tajné služby hrozí také „únikem informací“: zpravodajci nerespektují presumpci neviny a podezření, že například některý ministr má dobré vztahy kupříkladu s ruskou zpravodajskou službou, může dotyčného politicky zlikvidovat.Nebezpečným může být i stav, kdy služba dosahuje minimálních výsledků. Tehdy úmyslně přeceňuje určitá rizika a vytváří obraz nepřítele, aby si sama zachovala tvář a od státu získala peníze. Do této kategorie by se daly zařadit již zmíněné aktivity BIS kolem ekologických organizací. Určitě sem patří i varování před ovládnutím České republiky německým kapitálem, kterým se před třemi lety proslavil dnešní šéf vojenské rozvědky Radovan Procházka.Proti všem těmto rizikům jde více či méně úspěšně bojovat. Stačí maličkost. Dobré kontrolní mechanismy a kvalitní řízení tajných služeb. Jedné věci se však zabránit nedá: špionománii politiků, kterým došli argumenty.

Česká republika má dnes celkem tři tajné služby: Úřad pro zahraniční styky a informace (rozvědku), Vojenskou zpravodajskou službu (VZS) a Bezpečnostní informační službu (kontrarozvědku).Politicky nejdůležitější je BIS, která formálně vznikla v lednu 1993. Jejím předchůdcem byl nejprve Úřad na ochranu ústavy a demokracie (1990) a pak Federální bezpečnostní informační služba (1991). Ředitelů kontrarozvědky bylo postupně šest (Formánek, Ruml, Müller, Novotný, Bačinský, Slovák), zatím posledním šéfem je bývalý disident Stanislav Devátý. BIS sídlí v ulici Majakovského v Praze Dejvicích, má šest set pracovníků po celé republice a její oficiální rozpočet je osm set milionů. Hlavním úkolem kontrarozvědky je „chránit ústavní zřízení“.ÚZSI vznikl v roce 1991 a podléhá přímo ministru vnitra. Sídlí v Praze-Kobylisích, její rozpočet je tajemstvím stejně jako počet zaměstnanců. Všichni kromě ředitele Oldřicha Černého (ve funkci od roku 1993) vystupují na veřejnosti pod krycími jmény. Podle dostupných informací zatím ÚZSI nedisponuje sítí agentů a základ jeho práce spočívá v analýze tzv. otevřených zdrojů (tisk, osobní rozhovory atd.). Základním úkolem je shromažďování informací, které souvisejí s možným ohrožením České republiky zvenčí (terorismus, organizovaný zločin, nacionalistické organizace).Vojenská rozvědka VZS vznikla vloni sloučením Vojenského obranného zpravodajství a Zpravodajské služby generálního štábu (mimochodem: až do roku 1992 je řídil předlistopadový šéf generál Kozojed). Podléhá ministrovi obrany a také sídlí přímo na ministerstvu. Rozpočet není znám. Ředitelem je politický vězeň z padesátých let a bývalý šéf ÚZSI Radovan Procházka. Osm stovek jeho podřízených - z toho 24 ve funkcích vojenských a leteckých přidělenců významných ambasád - má za úkol monitorovat případné vojenské nebezpečí ČR. Kvalita jejich práce je podle dostupných informací nevalná - většinou prý jde o špatně přeložené články ze západního tisku.

Tajné služby Polska, Slovenska a Maďarska

V Polsku existují dvě speciální služby: civilní Úřad ochrany státu (UOP) a Vojenská zvláštní služba (WSI). Civilní je podřízena ministru vnitra, vojenská ministru obrany. Prezident Walesa zadává takřka bezvýhradně i civilní záležitosti vojenské službě, jeho sok premiér Pawlak vše civilní službě. Největší špionážní aféru zažilo Polsko v roce 1993, když byla zveřejněna přísně tajná směrnice, která ukládala analytickému oddělení UOP shromažďovat informace o politických stranách. V Polsku nejsou tajné služby kontrolovány parlamentem.Slovenská informační služba (obdoba BIS) byla zřízena v dubnu 1993, jejím ředitelem je někdejší Mečiarův spolupracovník Vladimír Mitro. Součástí SIS je i zahraniční rozvědka, které šéfuje někdejší plukovník StB Igor Cibula. SIS podléhá vládě a je kontrolována parlamentní komisí. Vojenské zpravodajství má na starost stejně jako u nás ministr obrany.V Maďarsku působí dvě civilní a dvě vojenské tajné služby. Vojenské spadají pod ministerstvo obrany, civilní pod Úřad národní bezpečnosti, který jménem vlády vede ministr bez portfeje. Stálá parlamentní Komise národní bezpečnosti má právo podrobit šéfa Úřadu národní bezpečnosti kdykoli výslechu a dvakrát do roka dostává o činnosti tajných služeb zprávu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].