V roce 1945 bylo Václavu Černému čtyřicet. Jako docent, habilitovaný u F. X. Šaldy, přednášel už před válkou na Karlově univerzitě srovnávací literatury, jeho vědecká práce (zejména v oboru románské medievalistiky) měla evropský ohlas a oslňoval také jako hvězda české literární kritiky. Po celou dobu okupace navíc působil v odboji: patřil k úzkým spolupracovníkům popraveného Vančury a Václavka a sám byl posléze také zatčen gestapem - do pražského povstání se zapojil jako právě osvobozený vězeň z Pankráce a stal se členem České národní rady, která je vedla. Měl tedy nesporná mravní a intelektuální osvědčení, opravňující hovořit do věcí národa. Záhy se ovšem projevilo, že boj o moc probíhá především mezi navrátilci z londýnského a moskevského exilu, zatímco domácí odboj zůstal stranou. Sám Černý však o žádné sinekury neusiloval, spokojil se s návratem do předválečných kolejí: začal znovu přednášet na univerzitě, kde získal profesuru, a obnovil i časopis Kritický měsíčník. Na jeho stránkách pak nezávisle vyjadřoval své názory, které se stále častěji stávaly terčem útoků, především ze strany komunistů a mládežníků. Zdá se, že tuto bitvu docela uvítal: exceloval v ní rozhledem, vtipem, šarmem; se svými odpůrci si s chutí pohrával, nežli je setnul kritickým rapírem. Náklad časopisu, dramaticky oživovaného polemikou, utěšeně rostl, až dosáhl výše u vyhraněného literárního listu neslýchané - 22 000 výtisků. Černý sotva tušil, že v těchto třech letech jeho veřejný život vrcholí a že dalších čtyřicet let bude prakticky umlčen. Knihu, shrnující jeho kulturně politické články z této doby spolu s hlasy odpůrců, vydává nyní Český spisovatel pod názvem Skutečnost svobody.

Osobnost mezi Východem a Západem

Reklama
Reklama

Po zkušenostech s totalitou nám mohou Černého texty z onoho podivného období, kdy nám Stalin nakrátko dopřál radovat se ze svobody, připadat politicky naivní. Copak Černému nedošlo, že ve světě stranických sekretariátů argumenty neplatí a učený diskurz je tam leda k smíchu? Jenže tehdy to byla ta poslední příležitost veřejně a bez ohledu na sekretariáty stran říci své.Mnohé Černého názory jsou také dětmi své doby a nelze je dnes přijímat bez určité korekce. Už v článku Mezi Východem a Západem, kolem kterého se rozpoutala první velká polemika na podzim roku 1945, říká: Východ i Západ, a tím se přibližuje v šedesátých letech oblíbené, avšak dnes už neúnosné představě naší země jako mostu mezi Ruskem a Evropou. Jeho tehdejší oponenti ovšem rozpoznali, že se poukazem na naši prastarou příslušnost k západní kultuře spíš pokouší uniknout gravitačním silám Moskvy, a téměř unisono zapěli hymnus o nevýslovném štěstí, jaké nás potkalo, když jsme se dostali rozhodnutím vítězů do mocenské sféry Sovětského svazu. I proto se později stali akademiky a laureáty.Klíčovým byl pro Václava Černého pojem osobnost, literární kritika mu byla setkáváním rovnoprávných osobností kritika a autora. Proti nařčení z měšťáckého individualismu i ve snaze korigovat kolektivistické tendence zdůraznil rozdíl mezi individualitou a osobností ve stati Osobnost a kolektivum: individualita je pro něj souhrn povahových rysů v podstatě nahodilých, zatímco osobnost si člověk vytváří prací na sobě samém (to souvisí i s francouzským existencialismem, který k nám Černý uváděl v téže době - viz str. 17). Proti jeho tezi, že „individuum je řádu fyzického; osobnost řádu mravního“, vystoupil tehdy Jindřich Honzl s námitkou pro tu dobu příznačnou, že mravnost je pouze soubor společenských konvencí a považovat ji za základ osobnosti znamená vracet se ke Kantovi (rozuměj: od zcela nekonvenční „mravnosti“ Marxe a Lenina).

Povinnost svobody

Pro rozvíjení osobnosti, a to zejména umělecké, je pro Černého nezbytná svoboda. O tom, že tato představa je pro směrodatné činitele nepřijatelná, se mohl přesvědčit už z ohlasu na svůj článek k úmrtí Paula Valéryho, vysoce intelektuálního a zcela apolitického francouzského básníka. Černého názor, že tvůrčí osobnost nelze chápat jako jev třídní, protože jakékoli třídy přesahuje nadosobní platností svého díla, byl pochopitelně odmítnut. Časopis Hlas osvobozených přirovnal Valéryho poezii k Rodokapsu, protože v obojím prý jde o pokus uniknout skutečnosti.Zásadně se k problému svobody umělce v socialistické společnosti Černý vyjadřuje ve stati Stát a básník. Státu přisuzuje povinnost zajišťovat „prostředky tvořivé svobody umělcovy“ a chránit „možnosti i výsledky jeho díla“, zatímco umělec podle něj vůči státu žádné povinnosti nemá (povinován je pouze národu, vlasti, lidstvu, umění). Umělectví bylo Černému výsostnou formou existence a ke státu zaujímal vždy jen krajně rezervovaný postoj. V souvislosti s dnešními diskusemi o povinnostech státu vůči umělcům poznamenejme, že za naprosto prvořadou povinnost státu považoval zajištění tvůrčí svobody, zatímco tvůrcům bažícím po státních podporách a úřadech se v průběhu celé polemiky jízlivě vysmívá, nejzřetelněji ve své kritice z Ruska importované titulatury národní umělec. Volání některých (Václav Rabas, František Halas) po znásobení hmotných požitků pro titulované pokládá za krajně amorální. Aristokratické pojetí umělectví ovšem Černého vedlo i k spornějšímu postoji vůči literatuře kýčovité a pokleslé, kde státní zásah, respektive zákaz schvaloval (tím vlastně opravňoval stát k rozhodování, co je a co už není umění).

Socialistická varianta

Černý se v té době považoval za socialistu, byť nemarxistického, a ve svých článcích často citoval Lenina, Marxe, ba dokonce Stalina. I s jejich pomocí se pokoušel zformulovat program socialistické kultury, který by byl (s výjimkou kýče a braku) otevřený nejrůznorodějším uměleckým hodnotám. Odvážný pokus polemizovat s komunisty na jejich vlastní marx-leninské půdě (ohodnocený protivníky jako filozofická demagogie) působí s odstupem opět jako nepříliš soudné dobrodružství - v Rusku se tímhle způsobem neúspěšně pokoušeli hájit oběti procesů už ve třicátých letech, a to byli většinou nějací marxisté.Ale i zde měl pan profesor ještě jedno skryté želízko v ohni. Většina společnosti totiž po válce v socialismus věřila a protisocialistický postoj by odvrhla jako krajní reakci. Toho vydatně využívali komunisté, kteří myšlenku sociální spravedlnosti ztotožnili výhradně s ruským imperiálním modelem. Černého vztah k socialismu však vycházel z tradice francouzského socialistického anarchismu, kterou poznal v mládí, když studoval v Dijonu. Francouzský model konkuroval marxistickému především humanismem a důrazem na svobodu jedince - právě tu chtěl rozšiřovat na úkor státu. Marxisté oproti tomu prosazovali budování silného státu, v němž by se vládnoucí třídou stal stranou zorganizovaný proletariát. Snahu podsunout českému politickému vědomí představu socialismu, který nemusí být nutně blbý a krvavý, lze hodnotit jako pozoruhodně úspěšnou taktiku - skoro až do pádu komunismu se na této bázi mohli scházet liberálnější komunisté s demokratickou opozicí. Plodem byla šedesátá léta a do značné míry i hnutí chartistů. Tradiční pošilhávání doleva ostatně znechutil české společnosti teprve totální debakl normalizace.

Patos velkého osudu

Na dlouhou cestu do temna stalinismu vybavil Václav Černý své čtenáře výzbrojí evropského humanismu a racionality. Posledních dvacet let života pracoval na díle, které by po pádu komunismu, s nímž počítal, dodalo národu detailní podněty k zásadnímu přehodnocení rudé epochy, odhalilo její proradnosti a znovu vytyčilo osvědčené mravní jistoty. Jeho Paměti patřily k největším senzacím samizdatu, v letech 1977–1983 vyšly i v exilu u Škvoreckých, ale teprve jejich porevoluční edice z brněnského Atlantisu (II. a III. díl v roce 1992, I. díl 1994) českou společnost zasáhla naplno. Osud českého vzdělance se přiřadil (mimo jiné i díky Černého výřečnosti a literárnímu temperamentu) k hrdinským legendám, jimiž český národ zrovna neoplývá. I to bylo jedním z cílů zaníceného nacionalisty: zanechat svědectví, které by se mohlo stát mravním příkladem národu, v nějž zprvu vášnivě věřil, později za něj s nasazením života bojoval a nakonec chmurně a zatrpkle pozoroval jeho mravní pustnutí.O spornosti jeho někdy až nespravedlivě příkrých odsudků se již psalo, Ferdinandovi Peroutkovi například ztrpčil konec života nepravdivým nařčením z defétismu, na obranu svých učitelů se ozvali i Mukařovského a Průškovi žáci, našich židovských spoluobčanů se před Černým musel zastat Zdeněk Urbánek atd. Bylo by jistě třeba, aby další vydání Pamětí (třeba v kýžených Sebraných spisech) bylo opatřeno kritickým komentářem. Žádné dílčí výhrady ani retuše však nemohou snížit to podstatné - patos velkého osudu hrdé osobnosti, která si zachovala i za totality vnitřní svobodu. Takovou osobnost stvořil Václav Černý v Pamětech z vlastního životního materiálu. Zformuloval ji heroicky, neboť byl sám heroicky zformován (v dětství četbou českých novoromantiků, zvláště Jiráska, později hlavně bádáním o francouzském titanismu a romantismu). Jako ctitel velké formy nechal možná její okolí mravně poklesnout ještě hlouběji, než kleslo samo. Ale spíš ne. To mimo jiné dokumentují i polemické texty jeho odpůrců v druhé polovině knihy.

Ruská čistka

Abstraktní polemiku o svobodě umělce v létě 1946 nečekaně ilustroval konkrétní příklad - v Sovětském svazu rozhodl nejdůslednější literární kritik všech dob J. V. Stalin o čistce mezi literáty, z nichž nejvýznamnější byli Achmatovová a Zoščenko. Takové čistky, jak bylo známo, končívaly často popravou nebo lágrem (nikdo nemohl tušit, že kritizované autory takový trest tentokrát nepostihne). Černý se ocitl v ožehavé situaci: čtenáři volali po jeho vyjádření a ze všeho, co až dosud napsal, bylo zřejmé, co si musí o věci myslet. Mistrovat Stalina si však přece jen netroufal. Počkal si proto, až se k případu vyjádří český tisk, a podrobil tvrdé kritice menšího soka - komunistické kulturní publicisty. O Rusku se přitom zmínil nezvykle matně: „Věřím, že sovětský režim postupuje tak, jak činí, v duchu vědomé oběti, ukládané si volky nevolky, a ne v jiném. A ujišťuji vás již zde, čekáte-li snad opak, že z mých úst nevyjde slůvko, jež by zlehčilo nebo pomluvilo rozhodnutí bolševické strany ruské.“ Český čtenář, až dosud zaskočený mravním absolutismem, který na jeho svědomí vložil Černý ve svých Pamětech, pookřeje. Vždyť on byl pan profesor přece jen náš, taky byl někdy liška podšitá.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte