Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Knihy

Žalující píseň

Dušan Holý a Ctibor Nečas

135972
Autor: Repro Respekt

Na okraj pozoruhodné studie o Romech v Osvětimi

Ačkoli příští rok uběhne od konce druhé světové války půl století, téma holocaustu je pro lidstvo stále šokem, s nímž se musí každý po svém vyrovnat. Nedávno to učinil David Spielberg ve filmu Schindlerův seznam, který je ovšem natolik efektní, až budí nedůvěru (Respekt č. 15). Připomeňme si i čerstvý román Jáchyma Topola Sestra, kde je apokalyptická vize Osvětimi podána s expresivní silou skoro neúnosnou. Nenápadná kniha Žalující píseň etnomuzikologa Dušana Holého a historika Ctibora Nečase (vydal Ústav lidové kultury ve Strážnici v roce 1993) se neuvěřitelné tragédie genocidy dotýká stroze, téměř bez emocí a s vědeckou objektivitou. O to silněji působí.Holocaust oprávněně spojujeme především s vyhlazením šesti miliónů evropských Židů. Dvacet tisíc říšských, protektorátních, polských a maďarských Romů, zlikvidovaných v Osvětimi II-Brzezince, zůstává v jejich stínu mimo jiné i proto, že na rozdíl od národa, jehož existence je už více než tři tisíce let spjatá s knihou, s literaturou, jsou intelektuální a literární tradice romského národa téměř nepostřehnutelné. Spisovatelé židovského původu, kteří přežili Hitlerovo „konečné řešení“, podali o utrpení svého národa četná, umělecky silná svědectví. Přežila i hrstka Romů, ale co o nich víme? Cikáni knihy nepíší.

Reklama
Reklama

Růžena žila na víru

Základy romské kultury jsou výrazně muzikální - i vzpomínku na genocidu svého národa si čeští Romové uchovali pouze v písni Aušvicate hi kher báro, jejíž nejúplnější verzi zpívávala romská lidová zpěvačka Růžena Danielová. Její verze této jediné písně je také leitmotivem díla dvou českých badatelů. K dojemně prostému textu se vztahují více méně všechny kapitoly knihy Žalující píseň.Zpěvačka Růžena Danielová svým tragickým osudem zosobňuje osud celého národa českých Romů. Narodila se v roce 1904 jako nemanželská dcera slepé matky, bydlívaly spolu „u různých lidí“ a živily se prací v cihelně. Romský cihlář Martin, s nímž začala Růžena od svých šestnácti žít, byl rovněž nemanželského původu; matrika římskokatolického kostela v Mikulově lokalizuje místo jeho rodiště takto: „V Lechovicích na cestě“. Zpočátku spolu žili na hromádce (v romských komunitách se tomu říkalo „život na víru“), ale po sedmi letech, když už měli čtyři děti, uzavřeli sňatek. Rodina dlouho obývala deputátní příbytky různých cihelen, pak si ale Danielovi postavili v Mutěnicích vlastní domek na úrovni obydlí chudších českých vesničanů. „…to neni… nějaká klec!“ vzpomíná Růžena po válce. „To je domek, ve kerém je štrnást tisíc tihel!! Okna - všecko, dveře - všecko v pořádku, veranda krásná - všecko!“ Domek dostavěli v roce 1940. Do lágru šli o tři roky později. Martin požádal starostu Mutěnic, aby „nedal do toho bytu nejakú rodinu špinavú - špatnú“. Starosta mu vyhověl a do domku se nastěhoval český četník. Nejstarší dceru se pokusili zachránit; provdali ji za českého cirkusáka, ale ani ona transportu neunikla. Vrátila se jen Růžena. Trýzněná nelidskou dřinou a neustálým bitím, musela v lágru zblízka sledovat, jak všechny její děti postupně umírají hladem a vyčerpáním - zohavené hnisajícími strupy a otoky.

Cesta do hlubin civilizace

Etnografa, který zaznamenal příběhy vyprávěné prostou vesničankou, doplňuje dějepisec dvěma statěmi o historii Romů v českých zemích. Konkrétní detaily jsou zde zobecněny, příběh písně je začleněn do velkých dějin. Růžena patřila ke generaci českých Romů, která učinila první krůček k svému začlenění do většinové společnosti. Danielovi posílali své děti do školy, postavili si trvalé obydlí, stále více se blížili civilizačnímu standardu. Až na pár jedinců tato generace i s dětmi zanikla vinou režimu, který spojil vysokou úroveň technologie s nejnižší bestialitou.V předmnichovském Československu žilo asi sto tisíc Romů, z toho sedm tisíc v historických zemích, tedy v Čechách a na Moravě. Ti, na rozdíl od trvale usazených Romů slovenských, patřili ke kočovným, olašským skupinám. Většinová společnost k nim zaujímala nedůvěřivé postoje; odráželo je i tehdejší zákonodárství, především Zákon o potulných Cikánech z roku 1927, který označil kočovnou komunitu za asociální a její členy umožnil evidovat zvláštními seznamy, cikánskými legitimacemi či kočovnickými listy. V Československu byla protiromská opatření důsledkem tradiční drobné kriminality kočovníků, v protektorátu k tomu přistoupila rasová hlediska. V listopadu 1939 počala „usazovací“ akce - pro osoby, které nemohly prokázat řádný zdroj obživy, se zřizovaly kárné tábory. Teror byl pak vystupňován nařízením „o preventivním potírání zločinnosti“ z roku 1942; téhož roku začala na popud Němců protektorátní policie pořizovat důkladně seznamy. Zhruba šest tisíc osob bylo evidováno jako Cikáni a cikánští míšenci, pět tisíc pak jako osoby „žijící cikánským způsobem života“. Zároveň se začaly sestavovat první transporty do Osvětimi, kde česká romská komunita v podstatě zanikla (ta dnešní pochází hlavně ze Slovenska).

Každý je cikán

Vlastní vyprávění zpěvačky písně Aušvicate hi kher báro zachycuje kniha s národopisnou pečlivostí, citem pro dialekt a v různých verzích - podle toho, kdy a kde zpěvačka své zážitky etnografovi vyprávěla - a podrobně jsou zde rovněž srovnávány různé varianty ústřední písně. Nedokážeme posoudit, do jaké míry odpovídá odborná úroveň textu metodologickým pravidlům oboru; struktura bohatého poznámkového aparátu svědčí, zdá se, o vysoké erudici. Vedle poznávací hodnoty však odborný ráz publikace přináší ještě cosi jiného. Syrovost sebraného materiálu a úděs i soucit, který vzbuzuje, vede čtenáře k novému a hlubšímu procítění tragického příběhu toulavého národa muzikantů, koňských handlířů a zlodějíčků, vyhlazených na prahu možná jiné a slibné budoucnosti. Danielovi se sžili s českým prostředím (když odcházeli z Mutěnic, dostávali od místních potraviny i růžence). Žili v souladu s normami většinové společnosti, tvrdě pracovali, s láskou vychovali děti. A přece je čekal koncentrák.Nacistická opatření proti příživnictví byla zpočátku zaměřena výhradně proti Romům, a nesetkávala se proto s větším odporem veřejnosti. Jejich prostřednictvím se však do našeho právního řádu (a posléze u mnohých z nás i do právního vědomí) vplížil jeden z nejúčinnějších nástrojů, jimiž komunisté čtyřicet let terorizovali celou společnost. Nenápadná knížka ze Strážnice to připomíná v době, kdy je většinová společnost proti Romům opět naježena a volá se po radikálním řešení. Opatření proti jedné menšině má tendenci přenášet se i na menšiny ostatní, většinová společnost je vlastně vždy jen souhrnem menšin, z nichž tou nejmenší je každý jedinec. Po Romech by mohli přijít na řadu další méně konformní skupiny obyvatel a nakonec třeba zase všichni.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte