104695
Autor: Repro Respekt

Nad deníky Jana Zábrany

„Člověk netvoří ze štěstí, základem tvorby je úraz,“ poznamenal si Jan Zábrana ve svém deníku. Totalitní moc urážela člověka systematicky a ty, kteří se jí neupsali, postihovala úrazy někdy i smrtelnými. Tvorba se stala dosti obecným způsobem, jak se nezbláznit.Na tlak doby reagovali literárně i neprofesionálové a lze předpokládat, že i v žánrech literatury privátní, k nimž patří třeba deníky nebo korespondence, vznikly hodnoty dosud netušené. Forma deníku umožňovala jakési soukromé literární přežívání i spisovatelům a publicistům z profese, kteří měli být vymazáni z kultury i z dějin. Tuto smutnou tradici zahájil kdysi na počátku protektorátu Jiří Orten. V letech těsně poválečných vznikly např. Kolářovy Dny v roce a Roky v dnech, básnické sbírky využívající formu deníku k účelům artificiálním, k znásobení autentičnosti poezie. Tehdy se nás lehce dotkla i vlna francouzského existencialismu, jehož autoři rovněž často využívali fikce soukromých zápisků k vyjádření jemných záchvěvů existenciálního vědomí. Na uměleckou účinnost deníkové formy poukazuje nejvlivnější kritik oné doby, prof. Václav Černý, který stihl ještě před nástupem fundamentalismu Zdeňka Nejedlého vydat První sešit o existencialismu. Na cestě do hlubin stalinismu tak byla česká literatura vybavena alespoň prvními zkušenostmi s literární formou, kterou lze naplňovat i za podmínek nejtěžších. Zatím většinou jen částečně zveřejněné ukázky z deníků umlčovaných literátů naznačují, že může jít o ledovec s hlubokým ponorem.

Reklama
Reklama

Celý život I.

Svého druhu senzací se staly ukázky z Modrých sešitů Jana Zábrany (1931 - 1984), které přinesly Literární noviny loni v červenci. Text pevně zakotvený v čase přesně zaznamenává jedno lidské zoufalství v konkrétním režimu, zároveň však svá časoprostorová vymezení přesahuje, a stává se obecnou zprávou o lidském údělu. O obsahu popsaných sešitů nevěděla do autorovy smrti téměř nic ani jeho rodina, ani nejbližší přátelé. Milovníci lehčích žánrů znali Jana Zábranu jako překladatele detektivek a autora kriminálních féerií (na nichž, jak se ukazuje, spolupracoval s J.Škvoreckým), vyspělejší čtenáři věděli dobře o jeho překladech náročných textů básnických i prozaických, o jeho bystrých komentářích a snad i o jeho vlastní poezii, z které vyšly koncem šedesátých let v rychlém sledu a miniaturních nákladech tři sbírky. Zvláštní kapitolou je Zábranova esejistika, která provázela vydání překladů a mistrovsky dokázala plnit dva zcela protichůdné účely: zaštiťovala literární text před bolševickou nedůvěřivostí a zároveň naznačovala čtenářům, jak text vnímat tam, kde svou osobitostí přehlušoval totalitní jednohlas. Jinak Zábrana do politických klání nevstupoval. Měl image tichého literáta. Dřel na skromně honorovaných překladech a jeho jméno smělo být dokonce uváděno v tiráži. Čtenářům bylo jasnou známkou kvality. Tenhle překladatel nikdy nepřišel s knížkou, která by s režimem aspoň trochu nepolemizovala.Nyní máme díky nakladatelství Torst k dispozici první pětisetstránkový svazek dvoudílného výboru z deníků Jana Zábrany (Celý život I.), který pokrývá léta 1948 až 1976. Zdá se, že snad s výjimkou Demlova Zapomenutého světla nezná česká literatura tak drásavou otevřenost, tak působivě vyslovenou beznaděj, tak hluboce osobní a obecně přesvědčivý komentář k dějinám.

Nulový bod

Základem výboru jsou Disiecta membra, Modré sešity, které Zábrana počal psát v prvním roce normalizace a pokračoval v nich až do smrti. Předchází jim mladický deník z roku 1948 a zlomky z 50. a 60.let. Zábranovy juvenilie jsou pozoruhodným svědectvím o citové výchově jedné generace, účinnosti Modrých sešitů však zdaleka nedosahují a sotva překračují rozměr privátního žánru. Potvrzují, co už naznačil výbor z básnické pozůstalosti (Jistota nejhoršího, ČS 1991), že totiž v letech jinošských přes nesporný intelekt a výmluvnost nebyl Zábrana oním „zázračným básníkem“, jakým byl třeba Orten. Ten první deníček šestnáctiletého gymnazisty je jakýmsi světlým prologem k temným rokům po katastrofě „vítězného února“. Mládenec z Humpolce hltá neuvěřitelné množství knih, mudruje o umění, politice a ženách, přiznává čtyřku z tělocviku a zpěvu, miluje poezii, patřičně obdivuje pana prezidenta Beneše, patřičně si váží rodičů, patřičně a rytířsky se chová ke slečnám. Osud si pro své drsné prostocviky vybral docela normálního, kultivovaného kantorského synka z maloměsta. Ještě doznívá jazz, ještě se promítají poslední americké filmy, ještě vycházejí knížky. Ještě lze duchaplně polemizovat se lží tlampačů a připravovat se na univerzitní studia. Deník končí 4.března 1949. O půl roku později je Zábranova maminka v rámci celostátního zátahu na národní socialisty zatčena a odsouzena na 18 let. Za dva roky nato odsuzují i Zábranova otce na 10 let.Humpolečtí komunisté vyženou dvacetiletého studenta z rodinného domku rodičů, po němž předtím závistivě pokukovali a nyní jej konečně mohli zabavit. Jan Zábrana si najde podnájem v Praze, pokouší se studovat, ale ani to nesmí. Musí do fabriky. „Že se člověk nemá litovat a nemá být sentimentální? Kašlu na tyhle morální kategorie pionýrských vedoucích. Svíjím se steskem a zoufalstvím, když na některý z těch roků pomyslím. A myslím na ně vlastně pořád. Tohle období mého života je jediné, které je ještě palčivé, jediné, o které mám dodnes živý zájem.“ Nikdy nezapomene na dlouhé, chmurné cesty po bolševických koncentrácích, na své návštěvy u rodičů… Ve světové literatuře se občas ozve romantický hlas, blouznící o potřebě klesnout až na dno, na nulový bod existence, kde teprve člověk může všechno přehodnotit a dospět k novým východiskům. Předúnorový Zábrana byl tak trochu idylik, humanitně orientovaný snílek chystající se na katedru klasické filologie, snad i maličko snob. Existenciální zlom mu byl vnucen, prožil jej proti své vůli, nicméně důsledně. V polovině padesátých let nachází svou novou životní cestu. Začíná se živit jako překladatel na volné noze.

Náhradní existence

Svou existenci označuje Zábrana v Modrých sešitech za „náhradní“. Náhradními životy žili mnozí, ti, kterým kádrování vykolejilo osud, i ti, kteří se od šicích strojů dodrápali na křesla nejvyšších kádrováků. Není zřejmé, zda se Zábrana cítil povolán k jazykovědě či básnictví, v jeho překladatelství se však oba talenty zázračně spojily - připomeňme jen namátkou slavnou antologii americké poezie Obeznámeni s nocí, která otevřela živořícímu českému básnění okno do světa, podobně jako kdysi Čapkova antologie básníků francouzských. Zábrana se ovšem nezabýval jen texty esteticky výlučnými, má na svém překladatelském kontě i desítky anglosaských detektivek a krvavé literatuře se věnoval i autorsky. Takový zájem o pokleslý žánr u překladatele a komentátora literárních hodnot nejvyšších by mohl vzbudit podiv, detektivka ovšem získala za socialismu zcela specifické postavení. S jistou nadsázkou se dá říci, že ve státě, který jakýmkoli právem pohrdal, šířila jako moralita sui generis v lidu přirozené právní cítění. Myšlení davů z listopadových náměstí jistě neformoval pouze samizdat, ale také knihy vydávané např. nakladatelstvím Odeon, které Zábrana něžně nazýval „protistátním nakladatelstvím ošklivé literatury“. Náhradní existence překladatele umožnila Zábranovi tlumočit myšlenky, neslučitelné s totalitou, a také vymanit se ze zaměstnaneckého poměru pod dozorem strany.Nejvíc jej lákaly dvě literární krajiny. Ruská literatura 20.let, tedy tvorba generace, kterou později zmasakroval Stalin, a pak beatnici a další, často levicoví intelektuálové poválečné Ameriky. Tito autoři nebyli tak docela košer, ale ani úplně nepřijatelní, jejich vydání se dalo v mnoha případech probojovat. Ideologickým sítem prošel Babel, Bunin, Jesenin i Mandelštam, jejichž dílo a zvláště osudy dokládají obludnost rudého teroru, prošli i někteří američtí buřiči, přestože v českém překladu si jejich nenávist k establishmentu nacházela adresáta ve změšťáčtělé straně. Zábrana nebyl typem hrdiny, který by otevřeně bojoval s vítězným terorem. Odpor však může mít i nehrdinské formy, které jsou stejně účinné. „Nikdy JIM neříkej pravdu, nikdy jim neříkej, co si opravdu myslíš… Vypadá to jako něco nemožného, zvráceného, obludného… A přitom to není nic jiného než životní nevyhnutelnost ve zvráceném režimu, je známo, jak zatočili s těmi, kdo tuto devízu porušili jen jednou, v roce 1968…“

Hrdelní pře

K Zábranovým „jistotám nejhoršího“ patří i postřeh, že „v politice se nejméně dezorientují zoufalci a cynici“. Pražské jaro sledoval s nedůvěrou jako vše, co kdy iniciovali komunisti, kteří se prolhali a provraždili k moci, aby posléze zatoužili po jediné výsadě, která jim zůstala odepřena, po lidské tváři. Ruské tanky, Palachova smrt a v neposlední řadě i verdikt znormalizovaného soudu, který odmítl rehabilitovat Zábranovi rodiče, vytvářejí výchozí situaci pro osamělou hrdelní při, pro uhrančivě přesné definování beznaděje v Modrých sešitech. V roce 1974 umírá jeho matka. Autor deníku se s její smrtí ztotožňuje, tragický příběh skončil a on se cítí, jako by zemřel sám. Zůstává nenávist, je jadrná, přesně zacílená, absolutní. Zůstává bolest, hluboká a rozsáhlá a to je důležité, neboť z ní se právo na nenávist odvozuje. Zůstává literatura, která jeho při „posouvá do věčnosti“.I když jsou mnohé zápisy značně expresivní, někdy až po samou mez přijatelnosti, celek dlouhé, přerývané výpovědi nepůsobí nijak rozháraně. Jako by i zde platilo ono Rimbaudovo „já je někdo jiný“, jako by Zábrana své zoufalství nejen prožíval, ale zároveň nezúčastněně z povzdálí komponoval do literárního tvaru. Zapracovalo podvědomí zkušeného literáta? Nechybí ani náznaky, že mohlo jít o snahu vědomou „vědět, že léta rediguji vzpomínky i paměť“. Opakovaně si připomíná povinnost zanechat svědectví a své sžíravé hamletovské dilema vyřešit pomstou alespoň literární, tím, že napíše pravdu o době. Není vyloučeno, že snaha o uměleckou stylizaci v něm přes veškerou syrovou autentičnost textů zcela nevyhasla. Když na prvních stránkách Modrých sešitů píše:„Vidět, jak mnozí se marně pokoušeli vyřknout bolestné bolestně…“, napadne čtenáře, že Zábranovi se to vlastně podařilo svrchovaně. Je bezvýhradně tragický, a pokud se stylizuje, pak stylizace beze zbytku splývá s osudem, s existencí.V roce 1970 měla vyjít Zábranova dlouhá báseň Havran, normalizátoři ji však z edičních plánů vyřadili. Původní rozměrný text pak básník rozbil a úporně předělával v touze zachytit to nejobecnější tím nejosobnějším výrazem. Základním stavebním prvkem jeho faustovského snu o univerzální básni měl být, jak plyne z fragmentů, volný verš uvozený infinitivem, forma velice přirozená, umožňující shrnout do několika slov bohaté významy nejrozmanitějších obrazů, myšlenek, epických drobností a lyrických postřehů („pamatovat si, že na prvním vejci, které slepice snese, bývá krev“). Ačkoli Zábrana záhy svou ambiciózní báseň opustil a zanechal jen tříšť poznámek, prorůstají „havraní“ verše Modrými sešity a stávají se jejich páteří (v kontextu je ovšem vnímáme spíš jako aforismy). Co když na vrcholu skepse nahradil autor úsilí o básnický tvar důvěrou v plynutí času, který na své hladině nese vzpomínky, smutek, sarkastické i drásavé detaily politiky a erotiky, anekdoty i výkřiky zoufalství, dementní výroky vládců a jejich sdělovacích prostředků, básnicky bravurní sprosťárny i drobnou lyriku, takové ty první bohem darované verše, které už není proč dotahovat v báseň. Vaculíkův Český snář, formálně rovněž deník, se jeví jako román. Nejsou nakonec Zábranovy Modré sešity poezií? Co když autor, milovník skrývaček a šarád, ukryl svou velkou báseň, svého Havrana, do privátního deníku? Představa je to svůdná, ale jistě i vydatně romantická. Druhý díl souboru Celý život ostatně právě vychází.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte