Kavkaz: citlivá místa

K událostem kolem Náhorního Karabachu, Sumgaitu, Baku, Nachičevanské ASSR, ale koncekonců i Jižní Gruzie, Abcházie a Jižní Osetie nedošlo náhodou a zčistajasna. O ohniscích napětí se vědělo dávno; byla uložena jako miny nehluboko pod povrchem a dalo se předpokládat, že někdy vybuchnou. Překvapením spíš bylo, že vybuchly až teď. Jako rozbuška rozhodně nepůsobila glasnosť - vždyť o tom každý mluvil už dřív, jen sdělovací prostředky se tvářily, jako by se nic nedělo. Nevinil bych ani perestrojku či demokratizaci s jejím uvolněním různých „neformálních“ společností a hnutí - možná by se v nich daly už na počátku najít při troše zlé vůle náznaky nějakého šovinismu a nacionálního záští, ale v zásadě je všechna řídila střízlivá a tolerantní inteligence, až příliš dobře si vědomá, kam by věci mohly dojít, a proto se snažící držet všechny extrémy na uzdě. A pak najednou jako by ji někdo odstavil na vedlejší kolej. V čele se naráz objevili jiní lidé, zazněla jiná hesla a roznesly se nové zaručené zprávy: Tam či onde nás bijí! A šlo se do toho.

Lidé se začali ozbrojovat. Totiž: najednou se mezi lidmi objevily zbraně. Ne nějaké předovky nebo lovecké dvojky, ale armádní samopaly, kulomety, minomety. Zpočátku jen ty. V červnu loňského roku se hovořilo o vyloupených skladech milice. Když jsem se nad tím pozastavil, řekla mi moje gruzínská přítelkyně: Vy si vážně myslíte, že ty zbraně jsou ukradené? Dobrá, a co tedy?

Počátkem října mi spolucestující, s kterým jsem strávil den…