Někteří gádžové nás litovali, někteří se nám smáli

15.3. začaly na kostele zvonit zvony. Zvonily možná dvě hodiny. Gádžové vycházeli ven z domů a křičeli, že teď mají svobodu, že teď mají svůj vlastní samostatný stát.

My Romové jsme byli v osadě a čekali jsme, co se bude dít. Báli jsme se všeho, každé změny. Neuvěřili jsme, že jakákoli změna by pro nás, pro Romy, mohla znamenat něco lepšího.Když si potom přece jenom troufli Romové vyjít po jednom z osady, gádžové se nám posmívali: „Teď vás všechny posbírají a nadělají z vás kolomaz!"Chodila jsem zpívat do Zpěvokolu s gádžovskými chlapci a děvčaty. Jako jediné romské děvče. (Maminka selkám vyšívala, pletla pro ně svetry, zašívala jim prádlo.) Dva tři dny po tom, co vyhlásili Slovenský stát, jsme měli zkoušku. Šla jsem na ni jako obvykle. Jeden kluk mi šlápl na nohu, vyzula se mi bota. Povídá: "Teď půjdete na mejdlo, farahůni černý!“ S pláčem jsem utekla domů a víckrát už jsem mezi mládež nešla.Dříve nebyl rozhlas ani televize, a když vláda vydala nějaký zákon, chodil po vesnici bubeník, bubnoval a ohlašoval, co je nového. Na začátku války přišel bubeník k nám do osady a ohlásil, že cikáni jsou postaveni mimo zákon, že teď budou stranou, mimo veřejnost. Romové se směli zdržovat jenom tam, kde měli domovské právo. Z osady do vesnice, do Velkého Šariše, jsme směli vyjít jen mezi dvanáctou hodinou v poledne a druhou odpoledne. Do Prešova bylo vůbec zakázáno vstoupit. Do hospody Romové nesměli. „Kdo neuposlechne,“ bubnoval bubeník, "kdo bude přistižen ve vsi nebo ve…