Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Západ by potřeboval svou Šeherezádu, říká americko-íránská spisovatelka

S Azar Nafísí nejen o posilování demokracie a léčbě představivostí

Azar Nafísí, Praha 2016
Azar Nafísí, Praha 2016 • Autor: HN - Libor Fojtí­k

Azar Nafísí, spisovatelka, vysokoškolská učitelka literatury a specialistka na blízkovýchodní vztahy,  se snaží s empatií pohlížet na mezinárodní události i tehdy, jedná-li se o spor mezi jejím „prvním a druhým domovem“ – Íránem a Spojenými státy. Mohla by posluchače zahltit podrobnostmi z obou prostředí: její otec byl před Velkou islámskou revolucí z roku 1978 starostou Teheránu a její matka strávila jedno volební období v íránském parlamentu. Raději však líčí situaci v Íránu i Spojených státech prostřednictvím Evropanovi srozumitelných příměrů. Je sice již více než 20 let Američankou, přesto jí záleží na tom, aby její přátelé ze Západu nezapomínali na to, že „to, co jste dnes vy, jsme kdysi byli i my“.

Nejdřív atentát na prominentního představitele íránského režimu Kásema Solejmáního, po něm íránští vojáci omylem sestřelili ukrajinské civilní letadlo. Co z téhle situace vzejde?

Ta situace byla vypjatá ještě před zavražděním generála Solejmáního. Tisíce Íránců z velkých i malých měst vycházely do ulic, aby protestovaly proti vládě, kritizovaly korupci, neschopnost a krutost režimu, za což více než tisícovka z nich zaplatila životem. Představitelé íránského establishmentu se tak zprvu museli domnívat, že americký útok odvede pozornost občanů od domácích problémů a podaří se jim obnovit narativ národní jednoty - přičemž každého, kdo si na něco postěžuje, budou moci označit za amerického agenta. Ale nezabralo to. Po sestřelení letadla lidé vyrazili do ulic znovu a nebáli se – a že je čeho. Policejního násilí i zatýkání. Z tohoto úhlu pohledu je situace běžných lidí strašlivá. Na druhou stranu z ní cítím i jistou naději: prostí Íránci už nenásilně protestují 40 let. Své požadavky na vládu nikdy nevzali zpět. Myslím, že režim je v tuhle chvíli ve strašné pozici doma i v zahraničí.

Země 11. února oslaví 41. výročí Velké islámské revoluce. Podaří se je udržet v oficiálním tónu, nebo téhle příležitosti opět využijí protestující?

Hádám, že obojí. Vláda se dalších protestů strašně bojí, a tak udělá všechno, co je v jejích silách, aby je potlačila. Ale nemyslím si, že se jí to podaří. Lidé potichu nebudou. Mimochodem, důležitým rysem íránského odporu je už zmíněný fakt, že je nenásilný, přestože se střetává s velmi násilnickým zřízením. V Íránu například brzy začne velký filmový festival, který se dá významem při troše nadsázky přirovnat i k  Oscarům. A tvůrci se jeden za druhým  ze soutěže odhlašují: dávají tím najevo, že teď není dobrá doba na to, abychom slavili a tvářili se, že se nic neděje. To nejmenší, co riskují, je, že přestanou natáčet filmy. V Íránu se navíc čím dál častěji objevují kritické hlasy i zevnitř režimu samého.

Campidoglio, Matteo Renzi riceve il presidente iraniano Hassan Rouhani
Íránský prezident Hasan Rúhání • Autor: LaPresse, Profimedia

Myslíte třeba to, že kabinetu prezidenta Rúháního nedávno odstoupil sedmý ministr?

Napadají mě dva jiné příklady, ale jeden trochu souvisí s tím, co říkáte. Možná jste zaznamenala íránskou političku Parvání Sarafšulí, která v parlamentu pronesla sžíravou řeč proti diskriminaci žen. Řekla, že tímhle zlem je prolezlý a otrávený celý režim. Naposledy vystoupila s tím, že despotismus a nárůst moci vlivových skupin, které stojí vně volebního systému, je pro ni netolerovatelný. Pak oznámila, že v příštích parlamentních volbách už nebude kandidovat. S něčím podobným se vloni ozvala i dcera někdejšího íránského prezidenta Akbara Rafsandžáního. Když se systém dostane do bodu, kdy jeho někdejší zakladatelé i pilíře dávají najevo, že věci nejsou v pořádku, je to znamení, že se hroutí. Nejde už jen o lidi zvenčí, jde o zatýkání a věznění lidí, kteří systému předtím věřili.

A kdyby se režim skutečně zhroutil, existuje v zemi politická síla, která by ho nahradila?

To je otázka, na kterou neznám odpověď. Prvním z kroků, ke kterému režim přistoupil, byla likvidace jakéhokoliv druhu organizované opozice. A byl v tom velmi úspěšný. V zemi přesto existuje řada opozičních skupin; některé z nich volají po sjednocení, ale jednotná fronta zatím nevznikla. Vždycky je samozřejmě šance, že se na jedné z demonstrací něco zlomí. Bez toho se nedá uvažovat o změně. Ale vždycky je jednodušší systém zničit než vytvořit nový. Z následků převratu mám obavy. V zemi nicméně stále žijí kdysi prominentní politici, například premiér Musáví odstraněný během zelené revoluce, který je posledních deset let v domácím vězení; ten by mohl chtít něco dělat. Ale tohle všechno je zatím šedá zóna.

Reklama
Reklama

Azar Nafísí
Azar Nafísí • Autor: ČTK

Zmínila jste roli umělců v protirežimních protestech. Ve své knize Republic of Imagination máte zajímavý postřeh: že demokratičtí politici si svobodného umění váží o dost méně, než se ho ti totalitní bojí. Myslíte, že se tenhle nepoměr někdy vyrovná?

To nevím, ale jedním z nejlepších příkladů, jak obrovskou roli může sehrát literatura a umění v totalitním státě, je někdejší Československo. Možná celá východní Evropa. Věděla jste, že Václav Havel je v dnešním Íránu jednou z nejslavnějších osobností?

Čím to je?

Pro dnešní Íránce je na úrovni filozofů Hannah Arendt a Karla Poppera. Odjakživa říkám, že Východoevropané a Íránci jsou si v některých ohledech blízcí. První věc, kterou každá totalita udělá, je omezení svobody projevu. A svoboda projevu je zároveň první zbraní, kterou vezme do ruky opozice. Íránci si uvědomují, že představivost a ideje jsou při vzdorování systému nenahraditelné. V demokratických zřízeních včetně Spojených států, které jsou mým druhým domovem, máme tendenci tato práva považovat za samozřejmá. Lidé nerozumějí tomu, že za ně předtím musel někdo bojovat; že země, kde žijí, vyrostla a dodnes stojí na této myšlence. Americký spisovatel Ray Bradbury říkával, že ke zničení kultury není potřeba pálit knihy. Stačí odradit lidi od toho, aby vůbec četli. Abych se vrátila k Havlovi: jeho myšlenky nejsou důležité jen pro Íránce, jeho schopnost konstruktivní kritiky demokracie je tak důležitá i pro Američany.

Čtěte také: Na to, aby se konflikt vyhrotil, je mezi USA a Íránem moc živo

Češi vůči Havlovu odkazu ochládají, i na Západě je politika idejí je ve srovnání s politikou jednoduchých řešení čím dál méně přitažlivá. Musí nastat problémy, abychom změnili své uvažování?

Západ už v průšvihu je. Ignoruje ideje, fakta, práva i svobody - a vůbec mu nevadí, jak snadno o ně přichází. Děje se to po kouscích téměř při každých volbách. Americký spisovatel Saul Bellow zase říkával, že v Sovětském svazu byla destrukce a smrt zjevná každému, kdo ho navštívil. Když se člověk setká s totalitou, její násilí i krutost vidí a vnímá. Demokracii naproti tomu ohrožuje uvadání naší pozornosti, ochabování citu a empatie. Tohle se děje v Americe i v Evropě. Když mí američtí přátelé slyší, co se děje v Íránu, litují toho a ptají se mě: „Jak se to, prosím tě, mohlo stát?“ Myslí si, že u nich se nic takového udát nemůže. Vždycky jim říkám, že jakmile dojdou k závěru, že něco takového se nestane, tak už se to stalo. Pokud si člověk začne lebedit v bezpečí a přestane být sebekritický, je jednou nohou v průšvihu.  Známkou silných demokracií je, že jsou sebekritické.

Kdybyste se teď měla zachovat jako učitelka a nařídila nám, abychom si všichni okamžitě přečetli nějakou knihu, která by to byla?

Vybrat jednu je nemožné. Vždycky říkám, že pokud jde o knihy, jsem hrozně promiskuitní. Nu dobrá, zmíněného Havla bychom si mohli osvěžit všichni, ten se neztratí. Ale často si taky vzpomenu na Šeherezádu a klasickou perskou pohádku Tisíc a jednu noc. Na nejhlubší úrovni je to příběh o tom, jak představivost dokáže zachraňovat životy. Vystupuje tu král, kterého podvede manželka, on na to přijde - a aniž by s ní o tom prohodil slovo, zabije ji. Pak si každý večer vezme za ženu pannu a dřív, než ho dívka může podvést, usmrtí ji. To, co se nakonec povede Šeherezádě, je úžasné. Králi nevzdoruje násilím, nesnaží se mu bránit. Odmítne ovšem vstoupit do jeho světa a namísto toho přivede krále do toho svého. Prostřednictvím příběhů z něj nakonec udělá zvědavého člověka, který chápe, že svět není jen černý a bílý. Šeherezáda v něm probudí empatii - a tou krále vyléčí. Tohle teď na Západě potřebujeme ze všeho nejvíc. Hodila by se nám léčba sněním, představivostí, soucitem.

 

Azar Nafísí (72) Přednáší na institutu Welsh School of Foreign Service patřícím pod Georgetownskou univerzitu ve Washingtonu D.C. V Íránu působila na Teheránské univerzitě, později na Allemeh Tabatai University, odkud byla na sklonku 80. let odejita kvůli neochotě zahalovat si vlasy šátkem. Z Íránu odešla v 90. letech 20. století, po kratším pracovním angažmá v Oxfordu ve Velké Británii zamířila do USA. Její knize Jak jsme v Teheránu četly Lolitu (v češtině vydala Paseka) se dostalo mezinárodní pozornosti a na americkém trhu se stala bestsellerem. V roce 2014 vydala Republic of Imagination, memoáry s polemickými prvky a postřehy z oblíbených románů, v nichž popisuje svou cestu k americkému občanství a sžívání se s novým prostředím díky tamní umělecké tradici. Její nejnovější knihou ze sklonku roku 2019 je That Other World: Nabokov and the Puzzle of Exile, v níž se vyrovnává se zkušeností z exilu a nachází až zarážející podobnosti mezi svým osudem a životní drahou americko-ruského spisovatele Vladimira Nabokova.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte