Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Přechylování

Přechylování: Relikt patriarchátu, nebo spása češtiny?

Přechylování (ilustrační foto)
Přechylování (ilustrační foto) • Autor: Wikimedia Commons

V Respektu 41/2015 jsme uveřejnili rozhovor s genderovou lingvistkou Janou Valdrovou na téma přechylování ženských jmen. Šéfredaktor Erik Tabery v editorialu vyzval čtenářky a čtenáře, aby napsali svůj názor, jak by se dívali na to, pokud by Respekt přestal cizí ženská jména přechylovat.


Reklama
Reklama

Ráda bych reagovala na výzvu Erika Taberyho v posledním úvodníku, která mě poněkud vylekala: Vy opravdu uvažujete o tom, že cizinky nadobro přestanete přechylovat? Přechylování je podle mě samozřejmá, přirozená, žádoucí a nedílná součást českého jazyka, která efektivně zajišťuje skloňovatelnost příjmení podle ženských vzorů, a tedy stravitelnost a srozumitelnost textu. Nerozumím hlasům, které by je chtěly potlačit, ani jejich dvěma hlavním argumentům: „přechylování je relikt patriarchátu“ (u českých příjmení) a „komolíte jim jména“ (u příjmení cizinek).

K tomu prvnímu: Reliktem patriarchátu je celý systém příjmení jako takový. Pokud se začnu podepisovat bez -ová, stále to bude jméno, které jsem dostala od manžela, případně otce, které se dědí po meči a ze kterého je zřejmé, že někde na počátku šlo o jméno udělené muži – nikoli ženě. Určitě se tím tedy nijak neosvobodím od přežitých konceptů; jediné, čeho docílím, bude zadrhávání řeči všech, kdo o mně budou mluvit. Své -ová chápu nikoli jako vyjádření majetkového práva svého muže, ale čistě jako praktický nástroj ke zženštění jména, které společně nosíme, aby šlo skloňovat v ženském rodě stejně, jako jde jeho základní varianta skloňovat v mužském.

K tomu druhému: Nejde o zkomolení jména, pouze o jeho uchopení češtinou, obdobně jako při skloňování. Přechýlení u cizinky jednak efektivně signalizuje, že jde o ženu, jednak umožňuje skloňovat ji v ženském rodě, a tedy i například jednoznačně odlišit podmět od předmětu (na rozdíl od vět typu „Merkel kritizovala Rice“). Skutečné příjmení ženy v jejím jazyce (např. pro účely vyhledávání v Googlu) lze snadno získat odečtením -ová, tato informace se tedy z textu nijak neztrácí. Věřím, že informované cizinky by přechylování svého příjmení v textech o sobě naopak uvítaly – obdobně jako J. K. Rowlingová údajně trvala na tom, aby se příjmení jejích potterovských hrdinek v českém překladu v zájmu srozumitelnosti a plynulosti čtení určitě přechylovala.

Myslím si, že každá žena, která žije v České republice a chápe, o co při přechylování jde, by měla mít právo vybrat si formu příjmení, která jí vyhovuje – je to její vkus a její vizitka. Pokud ale jde o cizinky, které žijí v zahraničí a jsou pouze předmětem nějakého textu, naprosto není důvod je nepřechylovat. Jedinou výjimkou by měla být jména utvořená podle zcela jiných systémů, v nichž muž a žena mají příjmení rozdílná, tedy kdy odečtením -ová nelze získat příjmení manžela či otce (zcela jednoznačně např. islandská jména, která vůbec příjmeními nejsou). Zde ovšem také záleží na tom, nakolik je existence tohoto systému u nás známá, tedy zda tendence zajistit srozumitelnost textu nepřeváží nad nesmyslností přechýlené varianty. Určitý prostor pro diskusi je určitě třeba u litevských příjmení, ovšem například ruská mi připadá vhodné přechylovat podle tradice i nadále (odečtením -ová sice nezískáme původní ženino příjmení, ale určíme mužskou variantu a díky široké znalosti systému víme, že původní ženská varianta má navíc -a).

Texty redaktorů Respektu, kteří přestali cizinky přechylovat již dříve, se mně osobně čtou velmi nepříjemně. Už se mi dokonce několikrát stalo, že mi takový článek příliš nedával smysl, protože jeho věty ze začátku vůbec neobsahovaly ženské zájmeno ani slovesa s ženskými koncovkami, a až postupně jsem z kontextu pochopila, že jde o ženu. Někdo by mohl namítnout, že kdyby bylo nepřechýlené všechno, stanu se opatrnějším čtenářem a přestanu automaticky předpokládat, že je takový text o muži. Tento argument mi ale připadá stejně nesmyslný jako úvaha, že střeleckých masakrů v USA ubude, když se mezi lidi rozšíří ještě víc zbraní. Není lepší něco takového spíše vůbec nezkoušet, když víme zcela jistě, že text s přechýlenými příjmeními se čte hladce a je určitě srozumitelný velmi dobře?

Tereza Šmejkalová, Praha

Když Silvie Lauder píše o Hillary Clintonové (anketa)


Velmi se nám líbil rozhovor s Dr. Janou Valdrovou a poznatek, že během dvou světových válek na našem území přechylování nebo nepřechylování ženských příjmení nebylo bráno jako problém.

Ano, přáli bychom si, aby se Respekt pokusil nepřechylovat jména cizinek a tímto posunul naši společnost o něco vpřed.

Radoslav a Hélène Hýlovi

Upoutá-li něco na vleklé debatě na téma přechylování ženských příjmení, kterou na stránkách Respektu po čase oživil rozhovor s lingvistkou Janou Valdrovou, je to především nízké jazykové povědomí řady jejích účastníků a neschopnost vnímat daný problém v rámci celého jazykového systému. Pozoruhodné je, že dokonce i odborník, u kterého bychom očekávali, že bude schopen věc posoudit v její komplexnosti, dokáže směšovat jazykovou a mimojazykovou rovinu problému a dopouštět se nežádoucích zjednodušení.

Je smutné, argumentuje-li člověk s lingvistickým vzděláním, že k oficiálnímu přijetí nepřechýleného jména by měl stačit prostě požadavek „já to chci“, a horuje-li pro odstranění „rigidních pravidel“ jazykového úzu. Nesouvisejí náhodou tato „rigidní pravidla“ s relativní rigiditou češtiny, která navzdory tomu, že to někteří její uživatelé „chtějí“, nedokáže popřít svůj flektivní charakter? Budeme-li například „chtít“ odmítnout přechýlenou podobu jména Horák, což fakticky znamená přesunout toto jméno od mužského rodu k ženskému a ze sklonného podstatného jména učinit nesklonné, je namístě zamyslet se nad tím, zda nám takový požadavek jazyk dovolí, respektive jaké důsledky z dané změny vyplynou.

Je namístě si připomenout, že přechýlená ženská forma příjmení (nejčastěji příponou -ová) je především prostředkem, který umožňuje jméno přiřadit k příslušnému gramatickému rodu a pádu. Je zároveň praktické si uvědomit, že příjmení se v běžné komunikaci nebude vyskytovat (tak jako na úředním dokumentu či sportovní výsledkové listině) pouze v prvním pádě, a mělo by tedy být schopno jasně vyjádřit i pády ostatní. Odstraněním přechylovací přípony se ovšem zbavíme klíčového nástroje, kterým lze rod i pád přirozeně vyjádřit, a zejména v delším souvislém textu nám pak nezbude než si vypomáhat berličkami v podobě opakovaného užívání křestního jména nebo výrazů typu „paní“ apod. Že tím utrpí přinejmenším kultivovanost projevu, je zřejmé.

Prakticky nemožné je pak bez přechylování vyjádřit v české větě některé vztahy mezi jejími členy ženského rodu: spojení „Grafovou neporazila Sánchezová, ale Selešová“ či „Clintonové by se měla Merkelová omluvit“ se při použití nepřechýlených jmen stanou přinejmenším dvojsmyslnými, ne-li nesrozumitelnými. (Námitka, že vztahy lze v takových případech vyjasnit uvedením křestních jmen, má jen omezenou platnost právě proto, že v delším, zejména pak stylisticky vybroušenějším textu, kde se budou jména opakovat, může jít o řešení prakticky nepoužitelné.)

Výsledné věty („Graf neporazila Sánchez, ale Seleš“ a „Clinton by se měla Merkel omluvit“) zároveň dokládají, že nepřechýlená forma nás nutí zacházet s danými ženskými jmény jako s nesklonnými, neboť teoretické mužské tvary odpovídající příslušnému zakončení jména a pádu („Grafa“, „Clintonovi“) jsou samozřejmě nepoužitelné. Pro systém češtiny jako flexivního jazyka s velmi omezeným počtem nesklonných podstatných jmen je ovšem situace, kdy by byla nesklonností postižena celá skupina substantiv, krajně nepřirozená.

Dominance Berlína? Ale jděte... (Kancléřka Merkelová)
Angela Merkel(ová) • Autor: Globe Media / Reuters

Zastánce nepřechylování je tedy třeba upozornit, že celý problém je složitější, než se zdá, a že cenou za jeho prosazení by byl citelný negativní zásah do celého jazykového systému. Pokud jde o dva hlavní argumenty kritiků přechylování, tedy že příponou -ová „przníme“ cizí ženská jména a že ženy obecně by měly mít svobodu volby, jak se chtějí jmenovat, oba mají svá úskalí. Zdomácňování cizích prvků je jevem typickým pro všechny moderní jazyky a jeho odmítáním se dobereme k postoji srovnatelnému s názory obrozeneckých puristů, jen v opačném gardu. Dovedeme-li totiž často slýchaný argument „ta tenistka se přece jmenuje Williams“ do důsledku, nezbude nám než odmítnout veškeré pádové koncovky jakýchkoli cizích jmen či přestat s počešťováním názvů zeměpisných. (Ani Drážďany či Paříž se „přece nejmenují“ tak, jak jsme jim po generace zvyklí říkat.) Kam by ovšem takový pomýlený jazykový extremismus vedl, je nabíledni.

Vyznavačky nepřechylování by si pak měly uvědomit, že rubem jejich nově nabyté svobody budou problémy, na které bude jejich okolí i ony samy ustavičně narážet při běžné komunikaci. Pyšná nositelka příjmení Horák tak bude odsouzena k doživotní nesklonnosti a topornému doprovodu křestního jména, který bude nezbytný pro srozumitelné začlenění jejího příjmení do jakékoli věty. Zbaví se sice pocitu, že je svému manželovi jazykově přivlastněna, běžná spojení typu „potkal jsem Horáka“, „Horákův dům“ či oslovení „Horáku“ však v jejím případě nabudou téměř tragikomických podob.

Vnucuje se tu nakonec myšlenka, která propagátorky ženské jazykové emancipace nejspíš zatím nenapadla: cenou, kterou bude za svobodnou volbu tvaru příjmení nutné zaplatit, bude celkové ochuzení vyjadřovacích možností týkajících se jejich vlastní osoby, tedy paradoxně stav jazykové nesvobody s podstatně širším dopadem. To, že zavržení přípony -ová, která nositelku jména jednoznačně odlišuje od jejího mužského protějšku a zařazuje k ženskému pohlaví, fakticky znamená přijetí mužského tvaru jména, je pak už jen vyvrcholením tohoto paradoxu.

P. S.: K otázce položené v úvodním slově Erika Taberyho: pokud jde o přechylování, pozorný čtenář Respektu jistě už dlouho registruje v jeho redakční praxi sílící (generační?) nejednotnost. Osobně si myslím, že časopis kvalit Respektu by neměl ani takový jazykový detail opomíjet. Jaké řešení bych jako čtenář preferoval, jistě nemusím dodávat – přičemž i zde může samozřejmě platit, že výjimky potvrzují pravidlo.

Milan Macháček, Chomutov

Povzbuzen úvodníkem aktuálního čísla Respektu bych vám rád napsal, že jsem dlouhodobě odpůrcem přechylování cizích jmen. Nikdy jsem nechápal důvod, proč se to dělá. Zvlášť hloupě to zní u ruských jmen, kde mají například Zubov – Zubova a my to „vylepšíme“ na Zubov – Zubovová. Stejně jako my čekáme, že v zahraničí v rámci možností nebudou komolit naše jména, tak bychom nemuseli my komolit jména zahraniční.

Pro zajímavost jsem teď nahlédl do příručky českého jazyka. Jsou tam popsané některé důvody, proč má smysl přechylovat cizí jména žen. Například že pokud se jména nepřechýlí, tak nejdou skloňovat a význam věty pak může být nejednoznačný. Na tom něco je. Na druhou stranu: čím dál více lidí nemá problém číst anglické texty a když si člověk zvykne číst o Scarlett Johansson nebo Kelly Clarkson, přijde mu pak divné, když v českém textu narazí na Scarlett Johanssonovou či Kelly Clarksonovou.

Martin Malina, Brno

Se zájmem jsem si přečetl uvedený rozhovor s lingvistkou Janou Valdrovou. Žijeme s manželku od roku 1968 v Německu a od roku 1989 můžeme zase do Česka, kde jsme poslední dobou 5–6 měsíců v roce. Na téma -ová jsme měli zde již nesmírně debat a naše námitky, proč se cizinkám přidává ono -ová a v cizině nikoho nenapadne ono -ová českým paním a dívkám prostě odříznout, jsme se zde nesetkali s porozuměním.

Pro nás je dost absurdní, když z Německa vyjede na návštěvou do Česka Frau Merkl a na hranicích se z ni stane paní Merklová, takže je to de facto zcela jiná osoba – ona se tak nejmenuje, tak proč s prominutím komolit její jméno? Pokud se vám podaří nastolit seriózní debatu na toto téma s výsledkem odstranit u cizinek přejmenování pomoci -ová, bude to velmi záslužný čin.

Ing. Václav Kaspar, Hejtmánkovice a Köln

Tak prý chcete otevřít debatu o přechylování – hurá! Ne že bych neviděl důležitější témata, ale zároveň mě neskutečně štve, jak ve 21. stol. gramatika trvá na takové konině. Jsem přesvědčen, že prakticky nikdo nepochybuje, že přechylování ženských příjmení jednou skončí – jde jen o to, kdy to bude. Za takových dvacet třicet let budeme vzpomínat na prznění jmen poloviny světa s úsměvem.

Ať žije Salma Hayek, Norah Jones, Patti Smith – copak jim někdo řekne jinak? A proč by vlastně měl?

Zbyněk Musil, Brno

Reaguji na výzvu pana Taberyho k vyjádření názoru na Váš záměr nepřechylovat cizí ženská jména v Respektu, kterou jednoznačně podporuji.

Podle mého názoru jsou důvody přechylování cizích ženských jmen zmiňované našimi jazykovými autoritami lehce anachronické jestli vůbec důvodné. Kromě slovenštiny jsem si podobného jevu v jiných slovanských jazycích nevšiml, a to ani v ruštině, která se umí vyřádit v přepisech do azbuky.

Kromě toho přechylování některých cizích příjmení vytváří skutečné jazykové nebo smyslové „klenoty“.
Jako příklad uvedu některá ruská příjmení, kdy již svým způsobem přechýlené příjmení přechylujeme podruhé, např. Natalia Petrova na Petrovovou.

Colours of Ostrava jsou vedle trenčínské Pohody prvními z evropských festivalů, na něž Björk zamíří…
Björk Guðmundsdóttir(ová) • Autor: One Little Indian

U jiných jazyků nerespektujeme smysl a tvorbu příjmení – např. islandská příjmení, která vyjadřují, kdo je čí dcerou či synem. Asi bychom se divili, kdyby paní Nováková k svému příjmení dostala ještě jedno upřesňující dcerou koho je.

Nebo přechylování litevských ženských příjmení, kdy je ve jménu vyjádřen rodinný stav ženy a my tuto informaci lopotně přechylujeme.

Ještě „vtipnější“ je ale přechylování exotičtějších jmen, kdy autor často ani neví, co je příjmení a co jméno, případně, zda něco takového v tom kterém jazyce vůbec existuje.

Jako případ uvedu čínštinu, kde třeba „akurátní“ sportovní komentátoři ČT jsou schopni si se jmény pěkně pohrát. A propos, u čínských jmen by bylo vůbec dobré používat i u nás pravidla přepisu přijatá v celém světě píšícím latinkou, aby člověk věděl o kom je řeč. Jen pro srovnání – Xi Jinping a Si Ťin-Pching. Vy víte, že je to tatáž osoba, ale co jiní?

Nikdo z cizinců, které potkávám naši praxi komolení cizích ženských jmen nerozumí. Někteří se i zlobí, že nemáme právo upravovat jejich jména – a nedej bože, když jim v nadsázce povím, že naše -ová vyjadřuje, ke komu ta žena patří - a někteří pak prostě ani neví, že je řeč o nich.

A nakonec, úřady povolují nepřechýlené příjmení ve vašem článku zmíněných případech – např. u cizích příjmeních – a pak všichni vesele v médiích cizí příjmení přechylují, i když ta naše povolená ne, např. Emmons, ale i Smetana – což je asi trochu nesmyslné.

Takže, prosím, nepřechylujte cizí příjmení.

Vladimír Vojík

Děkuji za poutavý rozhovor s Janou Valdrovou v aktuálním čísle Respektu. Jazyk jistě odráží hodnoty společnosti, která jej užívá, a v tomto ohledu nám paní Valdrová úspěšně nastavuje zrcadlo, ale je mylné domnívat se, že změnou jazyka docílíme i změny těchto hodnot – na vnímání Romů ze strany většinové společnosti se toho u nás od prosazení tohoto označení bohužel mnoho k lepšímu nezměnilo.

Na váš dotaz k možnému nepřechylování jmen cizinek v Respektu si dovolím jen subjektivní reakci: váš časopis pravidelně přináší nové pohledy na závažná společenská témata a otevírá svým čtenářům oči, a přispívá tak ke společenským změnám, nemohu se ale ubránit dojmu, že s Angelou Merkel či Michelle Obamou byste mohli vykročit směrem, kterým se čeština nakonec nevydá.

Jiří Schneider
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte