Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Společnost, Zkumavka

Jak se vypořádáme s atomovým dědictvím

Lze vůbec postavit něco tak složitého, jako je trvalé úložiště vyhořelého paliva z jaderných elektráren?

Přístupová chodba nedokončeného úložiště v hoře yucca v Nevadě. • Autor: LA Times via Getty Images
Přístupová chodba nedokončeného úložiště v hoře yucca v Nevadě. • Autor: LA Times via Getty Images

Svahem nad Litoměřicemi se táhne plot, kolemjdoucí si však nemusí všimnout ničeho zvláštního. Také areál sám působí obyčejně: hlídací vlčák kňučí, vrtí ocasem a nechá se pohladit. K bráně uzavírající vchod do nitra kopce nám jeden z místních pracovníků přiváží dozimetr na tříkolce - jakémsi starém bicyklu vzadu se dvěma koly a košíkem. Scéna jako z nějakého Menzelova filmu. A pak už vnitřek hory: chladný suchý vzduch, úzká přístupová chodba duní ozvěnou. Po pár stovkách metrů se rozšiřuje a vidíme první skupinu na sebe naskládaných černých sudů s radioaktivním odpadem.

V opuštěném lomu Richard, uvnitř kopce desítky metrů pod povrchem, se těžil v 19. století vápenec. Za války sem pak Němci nahnali vězně z Terezína i odjinud, aby tu vyráběli součástky do tanků a leteckých motorů. Od roku 1964 se uvnitř Richarda ukládá radioaktivní odpad z nemocnic, například kontaminované oděvy, roušky, jehly, obaly od radiofarmak, ale také části vysloužilých zařízení z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy.

U některých uložených sudů není kvůli radioaktivitě radno se dlouho zdržovat, přesto jde o odpad, který se co do nebezpečnosti ani zdaleka neblíží vyhořelému palivu z atomových elektráren, jehož Česká republika vyprodukuje ročně přibližně 80 tun.

Zatím se vyhořelé palivo provizorně skladuje v areálu Temelína a Dukovan, stát však plánuje stavbu trvalého hlubinného úložiště. To by muselo vypadat úplně jinak než relativně nekomplikované zařízení nad Litoměřicemi, jehož hlavní obslužná chodba má délku „pouhých“ 630 metrů.

Bylo by mnohem větší a například místo černých sudů, které se v Richardovi po naplnění každé úložné „kapsy“ jednoduše zazdí, v něm má být radioaktivní materiál uložen do několik metrů dlouhých válcových „superkontejnerů“. Ty pak budou pomocí automatů zasouvány do šachet současně plněných bentonitem, nepropustnou horninou tvořenou hlavně jílovými minerály.

Superkontejnery budou natolik radioaktivní, že s nimi lidé vůbec nebudou moci manipulovat. Palivové tyče do nich vloží dálkově řízení roboti. Jiné stroje pak přivaří víko, zkontrolují, zda netěsností neuniká radiace, odvezou doutníkovité válce mnohakilometrovým tunelem do nitra skalního masivu a navěky je pohřbí v jaderné kryptě.

Lze něco tak složitého vůbec vybudovat? A mají k tomu někde ve světě již nakročeno? Příprava trvalého úložiště vyhořelého jaderného paliva, které se věnujeme v novém Respektu 41/2016, je pozoruhodná nejen technicky, ale i ze společenského hlediska. Promítají se do ní hluboké otázky související s demokracií a správou věcí veřejných: mají mít obce absolutní právo veta? Za jakých podmínek může společnost říci: Tohle je důležitý projekt, pustíme se do něj bez ohledu na odpor místních radnic a obyvatel?

Smrtelně radioaktivní „popel“ z reaktorů tu zkrátka je, každoročně ho přibývá - a jiná možnost, než jej uložit hluboko pod zem, z dlouhodobého hlediska prostě neexistuje. Zkušenosti ze světa však zároveň ukazují, že ignorovat odpor radnic a zastupitelstev se nevyplácí. Je proto zajímavé se podívat, jak postupují v zahraničí, a porovnat to s tím, co se odehrává u nás. Jak ukazujeme ve zmíněném textu, Česko z takového srovnání nevychází příliš lichotivě – což ale neznamená, že v jiných zemích má problém snadné řešení.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].