Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Češi mě pozorují, jestli se mezi nimi nechci odpálit

S českým Afgháncem, který jezdil s Uberem v Londýně a teď dělá to samé v Praze

Pajkar, ridic Uberu
Paikar Paikar • Autor: Matěj Stránský

Paikar Paikar (48) je afghánský humanitární pracovník a dokumentarista. Po útocích NATO na Tálibán v roce 2001 tlumočil pro české humanitární pracovníky, vojáky a novináře v zemi, od roku 2010 do roku 2013 pak pracoval pro českou vojenskou jednotku a civilní rekonstrukční tým v afghánské provincii Lógar. Poté odjel do Británie, kde se živil jako taxikář Uberu. Žije v Česku, jeho manželkou je česká novinářka Petra Procházková. S Uberem jezdí dál i tady.

Před čtyřmi lety jste se z Afghánistánu přesunul do Londýna dělat taxikáře. Proč?

Když se v roce 2013 snižoval počet českých vojáků v Afghánistánu, armáda se mnou rozvázala smlouvu a já se ocitl bez práce. Měl jsem za sebou deset vojenských misí, prověrku NATO, mám i české občanství a mluvím persky, paštúnsky a anglicky, ale moje čeština zřejmě nebyla dostatečně dobrá. Sháněl jsem práci - u armády, na letišti i jinde -,  ale nikde jsem neuspěl. Několik týdnů jsem to zkoušel a volal kamarádům po Evropě - a jeden z nich mi řekl, ať přijedu do Anglie.

Ten kamarád tam pracoval jako taxikář?

Ano, pracoval pro společnost Minicab v Londýně, která tehdy nabírala řidiče. Sehnal mi základní papíry, což zase nebylo tak složité, protože jsem byl občan EU, a po čase jsem vyrazil.

Musel jste dělat nějaké zkoušky?

Musel, abych dostal licenci Minicabu. Musel jsem se naučit mapu Londýna - hlavní směry, průjezdy městem, pěší zóny; na všechno ostatní se používá navigace. Měl jsem speciální učebnici, zhruba dva týdny jsem se připravoval, pak jsem šel na ústní zkoušku a dostal licenci, nálepku Minicabu na auto.

Jaký je Londýn z pohledu taxikáře?

Je to drsné město. Já jsem měl zpočátku pronajatou - a pak jsem si koupil - Toyotu Prius. Byla to výhodná koupě, na hybridy jsou často různé akce, a přesto jsem za pojištění auta a pronájem jednoho pokoje v bytě s dalšími třemi lidmi platil 900 liber měsíčně. Vydělával jsem přitom lehce přes 3000 liber, když byl dobrý měsíc. Posílal jsem ještě část peněz rodině do Afghánistánu, takže jsem musel hodně pracovat. Vstával jsem ve čtyři ráno, končil v deset večer, takhle sedm dní v týdnu. Ale to není jediný důvod. Vstával jsem tak brzy i proto, abych se dostal do města. Po sedmé ráno mi cesta do centra trvala i přes hodinu a půl, jak je to město narvané a všude zácpy. A tohle nasazení se zdaleka netýká jenom taxikářů. Systém v Londýně je nastavený tak, že tě nenechá na pokoji. Musíš neustále pracovat. Pokud lidé s průměrným příjmem měsíc nepracují, což ostatní Evropani běžně dělají, je konec. Nedokážou zaplatit účty.

Jsou čtvrti, kam jste nejezdil, nebo typ lidí, které jste nebral?

Nejezdil jsem v noci, jinak všude a bral všechny. To musíte, když si chcete vydělat. A zjistil jsem ke svému překvapení, že Angličané běloši jsou docela rasisti. Samozřejmě to neplatí o všech, ale setkal jsem se tam s rasismem častěji než v Česku. Hlavně u starších bílých Angličanů.

Jak se to projevovalo?

Tím, jak se chovali, dívali, jestli a jak pozdravili. Ale taky hodně jsem to připisoval tomu shonu a stresu, lidi to prostě potřebovali ventilovat ven - a taxikáři jsou snadný terč, když třeba uvíznou se zákazníkem v zácpě.

Pajkar, ridic Uberu
Autor: Matěj Stránský

Nebyla vaše tmavá pleť spíš výhodou, než kdybyste byl růžolící Rus s těžkým přízvukem, na které Britové nejsou zvyklí?

To ano, jsou na moji rasu zvyklejší, je tam hodně Pákistánců a Indů, ale s pohrdáním „barevnými“ to nehnulo. Jsou to drobnosti, ale dějí se denně. Jeden můj zákazník třeba nastoupil, ani nepozdravil a za chvíli koukám, že si opřel boty o opěradlo mojí židle. Poprosil jsem ho, jestli by si dal nohy dolů, že si tam pokládám ruce, a on mi odpověděl: “Cože? Co jsi říkal?” Nohy nesundal. Tak jsem zastavil na kraji, otočil se na něj a říkám mu znova a důrazně, aby dal nohy dolů. Až pak to udělal. Angličan, běloch.

To stejné mohl udělat barevný zákazník bílému taxikáři.

Mohl, ale neudělal. Většinu podobných zážitků jsem měl s bělochy. My říkáme, že každá myš má v domě lva - a v Londýně jsou těmi lvi bílí Angličané. Nemají přízvuk, jsou tam doma.

Loni na konci roku jste se vrátil do Česka. To byl ten důvod?

To ne. Já jsem chtěl zpátky do Čech. Rodinu jsem měl daleko, kamarády jsem neviděl. Byl jsem pořád sám a jenom jsem pracoval. Když jsem viděl cizince, kteří takhle žili desítky let, děsilo mě to. Jako by už ani neměli duši. Nechtěl jsem takový život.

Když jste odcházel, jezdil jste půldruhého roku pro Uber. Proč jste k němu přešel?

Minicab je víc pravidly sešněrovaná firma než Uber. Museli jsme odvádět z výdělku 140 liber týdně, což bylo dost peněz, měli jsme dvanáctihodinové směny a museli stát na ulici, i když nikdo nejezdil. Taky jsme museli pořád nosit oblek a kravatu. U Uberu jsem svým vlastním pánem: jak dlouho jezdím a jak jsem oblečený, záleží jenom na mně.

Uberu nic neodvádíte? Nemusel jste u něj dělat zkoušky?

Nemusel a ani nevím, jestli byla nějaká potřeba, protože už jsem měl licenci od Minicabu. Uber si bere čtvrtinu z každé jízdy, takže plat, který mi chodí na účet, je o to snížený. Jinak se nic neplatí - samozřejmě kromě daní. U Uberu v Londýně, protože společnost tehdy začala expandovat, jsem měl nárok ještě na dotaci na telefon, pokud jsem neměl vlastní, a až 600 liber bonus, když jsem přivedl dalšího řidiče. Mně se to ale bohužel nepodařilo, protože jsem v Londýně skoro nikoho neznal.

Reklama
Reklama
Reklama

Nový Respekt: Uber mi taxi

Sledoval jste spor mezi pražskou taxislužbou a Uberem?

Sledoval. Chápu taxikáře, že mají strach, že bude víc konkurence a oni přijdou o práci. Ale nechápu, proč všichni raději nepřejdou k Uberu?! Mají strach, že v Uberu budou víc pod drobnohledem, kudy jedou, a museli by i víc pracovat, protože pražská taxislužba jezdí za 28 korun za kilometr, kdežto Uber za devět? Někdy mi připadá, jako by se ti taxikáři, co jeli blokovat cestu k letišti, nesmířili s vývojem světa. Dneska má každý navigaci, není potřeba taxikář, který zná Prahu nazpaměť. Tak to prostě je.

Taxikáři mají v Praze špatnou pověst. Jak Uber kontroluje, jestli řidiči nenatahují zákazníky tím, že je vezou delší trasou?

Moji trasu vidí jak sám zákazník, tak se načítá do dat společnosti. Zákazníci hodnotí každého hvězdičkami od jedné do pěti, a pokud průměr klesne pod 4,5, hrozí řidičovi až vyhazov, když to neumí vysvětlit, protože společnost to kontroluje. Člověk je motivovaný chovat se slušně, protože právě tohle se u Uberu vyplácí. Já mám průměr dobrý - 4,9.

V aplikaci Uberu jste pod jménem Abrahám Paikar. Proč?

To je moje české jméno. Jmenuju se Paikar Paikar, ale kdysi jsem si tu pozměnil jméno, abych nemátl české úřady. Chtěl jsem si dát Ibrahim, což je v českém kalendáři Abrahám. Vtipné je, že se mi kvůli tomu občas stává, že si moji zákazníci-Izraelci myslí, že jsem Žid. Začnou na mě mluvit hebrejsky a když zjistí, že jim nerozumím a pocházím z Afghánistánu, začnou se smát “Vy jste muslim?!” A já říkám: Jsem! Tentokrát jste trefil špatně.

Jací zákazníci jsou Češi?

Klidnější. V Londýně se mi několikrát stalo, že se se mnou chtěl někdo prát. Češi spíš řeší peníze. Ze začátku jsem měl taky v Praze hybrid, teď už mám octavii, a jeden zákazník, mladý kluk, se mě ptal, kde jsem vzal peníze na tak drahé auto. Možná mu bylo divné, že někdo jako já, tmavý a s přízvukem, takové auto má. Já jsem mu odpověděl: Kolik je prosím vás hodin? On se podíval na hodinky a povídá “čtyři”. A já mu řekl: „Tak vidíte, jsou čtyři odpoledne a vy jste opilý. Já pracuju do jedenácti večer. Tak takhle jsem vzal ty peníze.“ Faktem ale je, že i tady v Česku se to zhoršilo.

Co přesně?

Atmosféra v místech, kde je víc lidí. Jejich chování. Dřív se Češi i usmáli, teď je to jiné. Stává se mi, že když jdu třeba do obchodu mimo naši vesnici, kde mě každý zná, tak se na mě lidi dívají podezíravě. Cítím na sobě pohledy, jestli náhodou nejsem terorista a nechci se mezi nimi odpálit. A pořád se mě někdo ptá, jestli jsem muslim.

Co odpovídáte?

Že jsem. A občas dodám, že jsem jako muslim absolvoval bojové mise s českými vojáky proti Tálibánu a pro bezpečnost této země jsem toho – myslím - udělal víc než pan Okamura. Politikům se podařilo Čechy dokonale zblbnout. Jsou nenávistí proti muslimům zmasírovaní.

Není to pochopitelná reakce společnosti, která nemá přímé zkušenosti ze soužití s muslimy, na útoky islámských extremistů v okolních státech?

Jenže je tu rozdíl v míře. Stres lidí z cizinců jsem v Londýně chápal, protože je jich tam hodně a v Londýně došlo k několika útokům, kdežto v Česku skoro žádný muslim není   a nejbližší útok se odehrál stovky kilometrů odsud. Češi dostávají strašně jednostranné informace. Islámský stát přitom zabíjí i v muslimských zemích a zabil víc muslimů než křesťanů. Nevidím ani to, že když čeští vojáci bojují v Afghánistánu proti Tálibánu, tak Afghánci budou před válkou utíkat i do Česka.

Mění vás změna atmosféry v Česku?

Sem tam mě to dostane. Už dvakrát jsem si říkal, že veřejně, před médii, vrátím české občanství. A chtěl jsem si přišít zelenou hvězdu na kabát, jít před prezidentský palác a zeptat se Miloše Zemana, co se mnou, českým občanem, hodlá udělat. Jestli jenom vyhostit nebo rovnou zabít. Kamarádi mě od toho naštěstí odradili. Málokdo by to asi pochopil a vyvolalo by to jen další nenávist.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte