Balaban_200x150.jpg
Balaban_200×150.jpg • Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Alexie bývá, označován za jednoho z „nejvýraznějších etnických amerických spisovatelů“. Toto tvrzení má své opodstatnění v tom, že náměty i prostředí jeho povídek jsou indiánské. Autor svůj styl označuje za „rezervační realismus“ a současná rezervace původních amerických obyvatel (kteří však sami sebe s gustem i nadále nazývají indiány) je nejen prostředím, ale do jisté míry i námětem většiny povídek. Rezervace jako stav mysli, jako místo, kde život ubíhá v jiném rytmu než v okolní Americe byznysu a konzumu. Podobně jako se tanec pow wow v ničem nepodobá bělošskému tancování. Kruhový pohyb pow wow a dikce nekonečného vyprávění jakýchsi rezervačních legend o tom, jak se porvali a sbratřili, pili a vystřízlivěli, setkali a opustili, jak porodila a oni ji podvázali, jak se smáli se a plakali a hlavně tancovali pow wow a hráli basketball – to jsou základní rytmy Alexieho prózy.

Basketball je pro autora nejen kultovním sportem, ale jednou z mála cest k hrdinství, které indiánskému klukovi dnes zbývají. Údery míče o podlahu ve školní tělocvičně tak zní na pozadí Alexieho povídek jako hlas válečných bubnů z dávných příběhů vyprávěných u táborových ohňů a koše hrdinsky vsítěné v rozhodujících okamžicích se jaksi rovnají počtům ukradených koní.

Alexie popisuje život v rezervaci jako svůj prožitek. Alkoholismus, bezvýchodnou nudu, trosky osudů a trosky lidí nevnímá tragicky, ale jako přirozené prostředí, ve kterém se též odehrávají věci krásné a magické. V povídkách pevně ukotvených v realitě se najde místo i pro téměř halucinogenní fantazie o tom, jak Kolumbovy koráby couvají zpět do Evropy, jak indiáni ovládají Ameriku, v níž vymřeli běloši, jak bratranec ztracený ve válce přistává tryskáčem na dálnici v rezervaci.

Autor skvěle vystihuje mentalitu „dětí okamžiku“, lidí, kterým zajištěné živoření bere perspektivu přesahující dnešní den. Otec vytáhne z kapsy peněženku a vidí, že je prázdná, vrátí ji do kapsy a po chvíli se do ní opět podívá a zase je prázdná, přesvědčí se o tom ještě mnohokrát, než s pláčem oznámí rodině, že letos Vánoce nebudou. Věci jakoby se děly poprvé a naposledy. Každá událost je příběhem a příběh legendou. Třeba o chlapci, který jedenkrát v životě zazářil, když popadl míč a jako pták přeletěl tělocvičnu a hodil nekrásnější koš, jaký kdy v rezervaci padl. Co na tom, že už to nikdy nezopakoval, že už je z něj jen opilec. Má svou legendu. Hrdinové knihy Junior a Victor, vyléčení alkoholici, popíjejí dietní Pepsi a meditují o tom, že běloši si pamatují je ty hvězdy, které jsou v současnosti populární, v rezervaci se však udržuje památka významných činů každého indiána.

I když jsou Alexieho povídky zakořeněny v indiánské realitě, nepovažuji ho za primárně etnického autora. Jeho kouřové signály totiž nejsou vysílány jen soukmenovcům, ale všem lidem. Alexie je především vynikající vypravěč lidských příběhů. Život v rezervaci nachází v jeho próze svou reflexi, a zároveň se stává scénou univerzální lidské komedie. Lidé z mnohá vyloučených komunit, kupříkladu naši Rómové, se takovéto vlastní reflexe dosud nedočkali.

Jan Balabán (1961) dosud vydal osm prozaických knih a jednu rozhlasovou a jednu divadelní hru. Jeho sbírka povídek „Možná že odcházíme“ získala cenu Magnesia litera v roce 2005.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte