Krize muže spočívá v jeho samotě

Následující rozhovor najdete v novém speciálu Respektu Pojďme si promluvit o mužích. Tištěné vydání si můžete zakoupit na stáncích nebo na webu Respektu. Elektronická verze je součástí předplatného.

Vztahy se mění odjakživa, ale někdy máme pocit, že dynamika pohybu je výjimečná. Jako třeba právě teď: v posledních letech čím dál častěji mluvíme o tom, že muži v bohatší části planety zažívají krizi v partnerských i rodičovských vztazích. Ať už jde o kariéru nebo fungování rodiny, ženy se díky otevřenějšímu vzdělávacímu systému, řešení některých strukturálních problémů a vlastní pílí dostávají do popředí. A muži musí přehodnocovat své dosavadní role. „Ženy jsou momentálně na koni, ale pro dobré partnerské soužití je důležité, aby na koni byli oba,“ popisuje aktuální výzvy psycholožka Eliška Remešová. Když to tak nebude, může se stát, že muži jednou řeknou „promiň, ale tohle není můj výlet“. Prostě nebudou vidět důvod, proč jet společně. „Úplně je ztratíte pro to, aby budovali něco společného,“ naznačuje psycholožka rizika současné vztahové reality.

Jste jedna z veřejně známých tuzemských specialistek na partnerské vztahy. Před devíti lety jste tuto cestu zahájila diplomovou prací na téma Role muže v současných partnerských vztazích. Proč vám to přišlo v roce 2015 zajímavé?

Důvod se za těch devět let příliš nezměnil. Už v roce 2015 byla spousta odborné literatury zaměřena na ženy. Zároveň když jsme se bavili ve výzkumech o vztazích, tak šlo vždy buď o oba partnery, nebo jen o roli ženy. Jak se proměňuje v partnerství, mateřství a tak podobně. Informací zaměřených na ženy bylo nepoměrně víc než těch, které mířily na muže. Přitom nemůžeme zkoumat pouze ženy. Tu poptávku chápu. Do veřejného prostoru se dostává čím dál víc žen, které se potřebují vyznat v situacích, jež prožívají. Jen jsme trochu zapomněli na to, že ve vztazích pracujeme vždy s určitou dvojicí. Role v partnerských vztazích fungují tak, že se definují vůči sobě a vztahují se k sobě navzájem. Pokud jasně vidíme, že se proměňuje role žen, zákonitě se musí proměňovat i mužská role. Pokud se proměňuje způsob a míra, jakými ženy pracují nebo tráví svůj čas, musí se to nějakým způsobem dotýkat i mužů, kteří s nimi v partnerském vztahu jsou. Zajímalo mě, co se s českými muži v tomto ohledu děje.

Proč toho bylo v roce 2015 – a vlastně dodnes – o mužích a jejich roli ve vztazích napsáno tak málo?

Hypotézy jsou různé. Může to být proto, že v celé společnosti je rozšířené přesvědčení, že partnerský vztah stejně jako rodičovství je ženské téma a že muži svoje vztahy příliš neřeší. Nebo že muži spíše nesdílejí svoje pocity, potřeby a problémy v průběhu procesu, ale mluví o nich až poté, co se z nich stalo success story, něco, co překonali a zvládli. Je těžké zjistit, že se s muži „něco“ děje, pokud slyšíme příběhy staré několik let, navíc až v době, kdy už si myslí, že jsou „v pohodě“. Co zrovna aktuálně ve vztazích prožívají, nepředstavuje téma, které by chtěli sdílet. Nemají v ruce konkrétní výsledek. Takže se přikláním k tomu, že je to kombinace mnoha faktorů včetně společenských a genderových stereotypů, chybějících vzorů či příležitostí to dělat jinak.

Je to tak, že muže obecně vztahy nezajímají? Není spíše důležité, že ženy jsou momentálně „na koni“ a všude je cítit energie prosazovat jejich práva, potřeby a dostávat do veřejného prostoru jejich témata?

Ono se zdá, že jsou ženy „na koni“, protože se o tom hodně mluví. Rovnost, emancipace, pracující matky a tak dále. Ale když se díváme na to, co se opravdu děje, tak ženy spíš konečně nahlas říkají, že chtějí na koni být, nikoli že na něm jsou, jak to ostatně opakovaně vyplývá z dat Světového ekonomického fóra, OECD nebo českých statistik, jež se týkají pracovního prostředí či oblasti sexualizovaného násilí. Jenže pro dobré partnerské soužití je důležité, aby to bylo téma obou. Nicméně já nevím, jestli muže obecně vztahy nezajímají, nebo se spíš stydí či se bojí o ně zajímat. Vztahová témata mnou organizovaných webinářů – a věřím tomu, že nejenom mých – konzumují v drtivé většině ženy. Jsme v situaci, kdy nám momentálně chybí pro muže moderní vzory, které by ukazovaly, jak životní situace řešit, jak se o problémech bavit, a celkově destigmatizovaly, že je v pořádku se o nich bavit. Tady si vypůjčím název knihy od francouzského psychoanalytika Guye Corneaua Chybějící otec, chybující syn. Ve chvíli, kdy vám na obzoru chybí vzory, nemůžete vědět, jak máte fungovat. Neměl jste to od koho odkoukat. A nejde tu jen o otce, ale obecně o to, jak se správně postavit k požadavkům, které na vás dnes směřují. Najednou je ve vztahu muž osamocený, protože vedle sebe má ženu, která se chová podle svých ženských vzorů – těch, co ji inspirovaly, i těch, které ji spíš odrazovaly, takže ví, jak to rozhodně nechce. Jasně ví, co chce, jak by měl vypadat naplněný vztah a co jsou její potřeby. Dlouhodobě pozorovala a poslouchala ostatní ženy, které o tom mluví. Muži tohle nemají.