Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1996-2000

Kde se stala chyba

Ekonomická krize

CAST_TRETI_Kde se stala chyba01_varianta_foto Petr Kubín
V základech Klausova ekonomického zázraku tikala časovaná bomba • Autor: Petr Kubín

Proč končí éra Klausova kapitalismu se socialistickou tváří

Minulou středu vláda definitivně odmítla oddlužit kopřivnickou automobilku Tatra a brněnského výrobce traktorů Zetor. Po dlouhých třech letech tak snad Klausův kabinet konečně skončil s rozhazovačnou politikou, která dovedla stát k nynějším hospodářským potížím a koalici do politických problémů. Otázkou je, zda ministři své rozhodnutí ustojí i tváří v tvář chobotnici nejrůznějších nátlakových skupin a rozmazlenců, kteří si velmi rychle zvykli, že jednou věcí je pravicová rétorika a druhou každodenní „Klausův socialismus“, v němž je možné pracovat stejně málo a nekvalitně jako za komunistů, ale konzumovat a žít po kapitalisticku.

Den D přišel v lednu

Když Václav Klaus před měsícem po celonočním koaličním jednání předstoupil před novináře a začal číst text „stabilizačního a ozdravného programu“, většina posluchačů zprvu nevěřila vlastním uším. Výčet oficiálně přiznávaných chyb a přehmatů totiž až příliš připomínal slovník opozičního předáka Miloše Zemana. Říkal je ovšem premiér, který ještě nedávno odmítal všechny zmínky o potížích naší ekonomiky jako „zlé a neodpovědné“. Proto věty jako „vláda připustila řadu chyb v hospodářské politice“ překvapily i skeptiky upozorňující už delší čas, že v základech Klausova ekonomického zázraku tiká časovaná bomba. Hlavní otázka, kde se stala chyba a kdo za ni nese největší odpovědnost, však zatím zůstává nezodpovězena. K jejímu pochopení je totiž třeba vrátit se o pořádný kus zpět. Podle řady odborných analýz až k dobám kuponové privatizace.

Reklama
Reklama

Základní idea tohoto projektu – tedy rozdat kdysi „znárodněný“ majetek lidem v jakési celonárodní loterii – byla kolosální. Nicméně faktem je, že operace nepřinesla v mnoha ohledech zdaleka takové výsledky, jaké její autoři očekávali. Počátek budoucích obtíží můžeme datovat lednem 1992. Tehdy vláda v obavě před raketovým nástupem Koženého harvardských fondů přiměla velké banky, aby také založily své fondy, a patrně i k tomu, aby rovněž slibovaly známé „násobky“. Naprostá většina občanů pak z touhy po jistotě svěřila své kupony právě fondům založeným tehdy ještě plně státními bankami. Tím u nás byly položeny základy tzv. bankovního socialismu: banky jednotlivé podniky nejen úvěrují, ale i vlastní, což v praxi vede nejen k neprůhlednému chaosu nejrůznějších finančních holdingů (IPB Group, Chemapol Group apod.), ale k nenormálním ekonomickým vztahům a situacím. Podniky, které by jinak dávno zkrachovaly, se dál drží nad vodou pomocí dalších a dalších úvěrů od bank, které jsou v nich přes své fondy vlastnicky „zaháčkovány“.

Banky jednotlivé podniky nejen úvěrují, ale i vlastní.

Tweetni to

Takový vývoj pochopitelně v roce 1991 nikdo nepředvídal. Kritizovány tehdy byly pouze tři věci. Mluvilo se o tom, že kuponová privatizace nepřinese nový kapitál, rozptýlí vlastnictví a odradí zahraniční investory, kteří si budou muset počkat. Skutečností je, že problémy přinesla i druhá použitá privatizační metoda: přímý prodej. Noví vlastníci si totiž na koupi privatizovaných firem museli v devadesáti procentech případů brát vysoké úvěry od bank. Když někteří z nich (a nebylo jich málo, pravděpodobně více než třetina) přestali své půjčky splácet, dostala se do potíží řada peněžních ústavů. To pochopitelně se zpožděním přineslo své ekonomické náklady: státní rozpočet a Fond národního majetku musely sanovat banky a poklesla důvěra v bankovnictví. Navíc krachy a potíže soukromých finančních ústavů způsobily značný pokles popularity vlády.

S odstupem času je tedy jasné, že vláda měla místo řečí o „rodinném stříbře“ daleko víc podporovat privatizaci prostřednictvím zahraničního kapitálu. Ohánět se touto pozdní moudrostí či vzdychat nad chybějícím právním rámcem privatizace má ovšem stejnou cenu jako pláč nad rozlitým mlékem. Stačí totiž zalistovat v dobovém tisku a vzpomenout si, že k něčemu takovému prostě nebyla v roce 1991 politická vůle. Navíc představitelé vlády mnohokrát opakovali, že vlastní podstatou kuponové loterie je přítomnost dobrých, průměrných i podprůměrných podniků v osudí. Vytáhnout z něj po vzoru Maďarska to nejlepší a rozdat zahraničnímu kapitálu, zatímco na občany by zůstaly zbytky, nebylo dost dobře politicky možné.

Trh si zadřel Třísku

Jestliže ovšem platí, že většinu praktických slabin kuponové privatizace nebylo možné reálně předvídat, bezesporu šlo zabránit mnohému, co následovalo po ní. Pokud tedy hledáme odpověď na otázku, kde udělala Klausova vláda první velkou chybu, je to čas krátce po skončení druhého kola kuponové privatizace.

Už počátkem roku 1994 bylo mnohým ekonomům jasné, že bez rychlého zásahu státu se vznikající kapitálový trh stane neprůhlednou džunglí, kam seriózní zahraniční kapitál nepřijde. Upozorňovali na to i zahraniční experti, jejichž rady vláda poslouchat nechtěla, upozorňovala na to centrální banka i bývalý ministr pro privatizaci Tomáš Ježek. Na ministerstvu financí i v okolí premiéra však tehdy – zejména pod vlivem otce myšlenky kuponové loterie a Klausova přítele Dušana Třísky – převládl názor, že regulovat kapitálový trh je přežitek „amerického socialismu“. V kuloárech se pak mnozí vládní činitelé ani příliš netajili tím, že cílem je rychlá koncentrace majetku a k tomu je zkrátka třeba „na chvíli zhasnout“.

Základní otázkou bylo, jak výsledky „nestandardní“ kuponové hry usměrnit v regulérní a běžný kapitálový trh, na který přijdou jak zahraniční investoři, tak zdejší občané se svými úsporami. V souboji o podobu tohoto trhu nakonec zvítězil nejhorší možný scénář, protože lidé kolem Třísky a náměstka ministra financí Rudlovčáka si přáli pokračovat v experimentech. Existence tří kapitálových trhů (RM-Systém, burza a Středisko cenných papírů) vnesla do ekonomiky zcela neprůhledný způsob vytváření cen a kapitálový trh se proměnil v jakýsi dravčí bazar, kde cílem je „ovládnutí“ vyhlídnutého podniku. Jinak řečeno: nemáme kapitálový trh, ale trh s majoritami v podnicích. Vláda navíc tolerovala i nedodržování těch několika málo pravidel, která sama stanovila (například překračování limitu majetkové účasti fondu v privatizované společnosti), a de facto také tunelování podniků a fondů v rámci zákona i obyčejné sprosté krádeže a defraudace.

Kupónová privatizace - registrace - středisko
Slibovaná éra luxusu a blahobytu je už na dosah. • Autor: ČTK

Důsledky se neprojevily okamžitě, nicméně byly zničující: našemu trhu postupně přestali věřit nejen zahraniční investoři, ale především na něj zanevřeli zdejší majitelé kuponových knížek. Klíčový význam kuponové privatizace však byl v tom, že vtáhla do hry průměrné občany a získala je pro nelehkou cestu od komunistických „jistot“ k rizikům svobodné společnosti. Jinými slovy: to, co před pěti lety Klausovi pomohlo k prvnímu vítězství ve volbách, se v důsledku přezíravosti vlády postupně proměnilo v past. Vláda dlouho nedělala nic pro to, aby ochránila práva a majetek milionů diků, takže musela přijít doba, kdy za to zaplatí ztrátou důvěry nejen ona, ale samotný program transformace. Nadpoloviční většina občanů (54 %) přesvědčených podle posledních průzkumů STEM, že před listopadem 1989 byl režim stejný, nebo dokonce lepší než dnes, to dokazuje dost přesvědčivě. (Před třemi lety zastávaly právě opačné stanovisko téměř dvě třetiny lidí a ještě počátkem letošního roku patřilo mezi stoupence polistopadového vývoje 52 % obyvatel Česka.)

Pochval dne před večerem

Na podzim 1994, během kampaně před komunálními volbami, pronesl Václav Klaus na stranickém mítinku památný výrok, že Česká republika má nejhorší část cesty od komunismu ke kapitalismu za sebou. „Operace skončila a pacient se nyní nachází ve fázi rekonvalescence,“ prohlásil tehdy ministerský předseda. Nebylo to sice vyhlášení konce reforem, jak to nyní někdy bývá nepřesně interpretováno, ale jeden symbolický význam zmíněná Klausova slova měla: většina společnosti si je vyložila jako signál, že již nebude třeba ve jménu reformy přinášet oběti. Skutečnost, že se vlastně opasky ještě ani nezačaly utahovat, v tom přitom nehrála roli. Pocit lidí byl jednoznačný: slibovaná éra luxusu a blahobytu je už na dosah.

Nutno říci, že před třemi lety nebyl premiér zdaleka jediný, kdo podlehl představě, že reforma má vlastně to nejhorší za sebou. Z pohledu statistiky byla léta 1993–1995 obdobím všeobecně sdílených, a hlavně vládou prezentovaných makroekonomických úspěchů. Hospodářství začínalo růst, snižovala se inflace a rozpočet zůstával vyrovnaný. Sociální demokraty podporoval na podzim 1994 podle volebních průzkumů jen každý osmý volič a v tehdejších komunálních volbách získal Lidový dům jen 8 % hlasů, zatímco ODS čtyřikrát tolik, a koalice jako celek dokonce 65 %. Pod povrchem se však hromadily problémy. A dodejme, že se o nich nejen v odborných, ale i v laických kruzích už tehdy vědělo a hojně psalo.

Nicméně vládní elita žila v přesvědčení o úspěchu reformy. Tento postoj se projevoval hlavně neustálým nárůstem státních výdajů (vzpomeňme třeba na „rozpuštění“ větší části více než desetimiliardového rozpočtového přebytku za rok 1994), a především samolibým přehlížením existujících problémů. Šlo především o to, že ekonomika sice rostla, ale mzdy rostly ještě rychleji. V soutěži mezi produktivitou práce a zvyšováním platů vznikla jasná nerovnováha. Růst mezd nepodložený produktivitou práce vytvořil poptávku, kterou zákonitě začaly stále výrazněji sytit dovozy. To byla jedna z hlavních příčin vzniku schodku obchodní bilance, jenž nakonec dosáhl ve světě rekordních 8 % HDP.

Ekonomická teorie uvádí dva základní nástroje, jak čelit podobné nerovnováze a zabránit vyhrocení situace a dramatickému, tedy vynucenému poklesu kurzu měny. První možností je měnu postupně a řízeně devalvovat. To vláda nechtěla, protože takto úředně zdražený dovoz by podniky chránil před inspirujícím tlakem konkurence, tedy mimo jiné i před nutností zvýšit zdejší všeobecně mizernou produktivitu práce. Druhou možností je omezit poptávku pomocí radikálních rozpočtových škrtů a vytvořením výrazného přebytku v rozpočtu. Přebytek v rozpočtu totiž znamená zvýšení míry úspor v ekonomice – a pouze vyšší úspory mohou zastavit příval dováženého zboží. Přestože na nutnost postupovat tímto směrem upozorňoval Mezinárodní měnový fond již vloni v září, vláda se jeho doporučeními neřídila. A když se konečně ke škrtům odhodlala, bylo už pozdě a bylo jich málo. Finanční trhy jí zkrátka neuvěřily.

Tomu dala, tomu dala

Jako důvod vládní rozhazovačnosti se nejčastěji uvádějí dvoje volby v loňském roce a jim předcházející volební kampaň. Pravdou skutečně je, že Klausova vláda – stejně jako většina demokratických kabinetů – ztrácela s blížícími se volbami i zbytky ochoty k nepopulárním krokům a naopak ve zvýšené míře podléhala pokušení přilepšovat voličům ze státního rozpočtu. Navíc to, co lze dnes s odstupem času vidět jako logický řetězec chyb a přehmatů, mělo v každodenní ministerské realitě podobu desítek individuálních rozhodnutí o nutné finanční pomoci jednomu určitému průmyslovému podniku či zadlužené nemocnici. „Ty věci vždy ležely na vládním stole jakoby izolovaně, v podobě stávky železničářů nebo rozhodnutí, zda máme, či nemáme nechat padnout nějakou banku nebo zdravotní pojišťovnu,“ říká dnes o způsobu tehdejšího rozhodování místopředseda vlády Josef Zieleniec. „To byly desítky debat a desítky sporů. Bohužel ve vládě většinou zvítězil názor, že tuto konkrétní věc lze ještě takto řešit.“

Klausova autorita byla tak velká, že proti premiérově vůli neměl nikdo šanci uspět.

Tweetni to

S téměř plíživou změnou způsobu rozhodování vlády přímo souvisí i osobní role Václava Klause. Ten byl ještě jako federální ministr financí považován za bezkonkurenčního „tahouna“ změn a podle většiny ministrů jím zůstal ještě i první rok ve funkci premiéra samostatné české vlády. Pak se prý ale začal poznenáhlu měnit: podle řady svých kolegů se prý Klaus během roku 1994 postupně stával čím dál zřetelnější překážkou dalších liberálních reforem, zejména uvolnění trhu s byty a deregulace cen energií, ale i transformace železnic či plné směnitelnosti koruny. Jeho autorita však byla stále tak velká, že „proti premiérově vůli“ neměl nikdo z ministrů šanci uspět. Kdo očekával, že právě Klaus přijde s dalšími liberálními vizemi, jako je razantnější snižování daní či privatizace důchodového systému, byl zklamán. Jediné téma, kterého se premiér po celou dobu držel, byl boj s tzv. partikulárními zájmy a profesními komorami. Přitom však, jak uvidíme dále, zaznamenala jeho vláda právě na tomto poli další a ne nevýznamnou porážku.

Kterou lobby volíš?

S vědomím, že každé srovnání kulhá, je možné k současným problémům českého hospodářství a politiky najít příklad z okolní Evropy. Když v roce 1993 vyšlo najevo, že sjednocení Německa nebude bezbolestné (transformace NDR zastavila hospodářský růst i v západní části země), byl Kohlův kabinet kritizován podobnými slovy jako dnes Klausovi lidé. „Strany braly celý ten proces především jako hospodářskou a finančněpolitickou otázku,“ postěžoval si tehdy týdeníku Der Spiegel saský premiér Kurt Biedenkopf a dodal: „Zjednodušení programu transformace na finanční rozměr přivedlo na scénu organizované zájmy různých profesních lobby. Velké průmyslové podniky, odbory, zdravotníci, zemědělci a mnozí další tlačili vládu ke zvyšování dotací, a navíc podle základního pravidla všech zájmových lobby na celém světě – zabraň reformám, protože tím si udržíš moc – dokonale zablokovali potřebné ekonomické a společenské změny.“

1997_026

Do jaké míry otevírá nedotažená reforma prostor lobbistům, se na vlastní kůži přesvědčila i Klausova vláda. Koncem roku 1994 premiér sice vytáhl do boje proti profesním komorám, pokus však skončil naprostým fiaskem. Malá Komora českých architektů, proti níž vláda paradoxně zaútočila nejdřív, svou existenci s přehledem obhájila a střet tehdejšího ministra zdravotnictví Luďka Rubáše s mocnou Českou lékařskou komorou (Rubáš navrhl zrušit povinné členství v komoře) skončil ministrovým pádem.

Vítězství profesních lobby pak dovršila kapitulace vlády tváří v tvář hrozbě železničářské stávky. Lobby svého druhu představují i ředitelé velkých polostátních firem a bankovních domů. Přímo čítankovým příkladem je symbióza ministerstva průmyslu s elektrárenským gigantem ČEZ, který pro vládní úředníky dokonce připravuje podklady pro klíčová rozhodování ohledně energetické politiky státu. Stručně řečeno: Česká republika se přes liberální rétoriku a deklarovaný odpor premiéra vůči nátlakovým profesním skupinám ve skutečnosti pomalu, ale jistě stala tzv. korporativním státem, kde o vnitřní politice rozhodují dílčí zájmy a tlaky mocných sdružení či spolků. Jaká je nevýhoda takového systému, je známo – neexistuje žádná lobby obyčejných občanů.

Strach ze sítě svobody

Na zásadnější analýzu příčin chyb, kterých se koalice dopustila a jež jsou skutečnou podstatou současné politické krize, je sice ještě brzy, nicméně stručnou odpověď na úvodní otázku, kde se stala chyba, snad již lze naznačit. Klausova družina zvládla institucionální převod centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní po formální stránce úspěšně, nedokázala si však už při následném řešení každodenních problémů zachovat patřičný systémový přístup. Stručně řečeno: zatímco v prvních letech reformy byly při budování institucionálního rámce občanské pravicové strany ve své liberální ideologii důsledné, následně, tváří v tvář dennodenním problémům, začaly improvizovat takříkajíc na socialistický způsob, kterému byla společnost koneckonců přivyklá 40 let. Skutečně vážné politické a ekonomické problémy – počínaje reformou zdravotního systému až po finanční sanování velkých podniků – vláda řešila ze dne na den pomocí peněz daňových poplatníků s téměř „socialistickou“ velkorysostí. Výsledkem je to, co Josef Zieleniec před časem veřejně nazval „měkkým tržním prostředím“: stav, ve kterém mohou existovat (a dokonce vydělávat) i firmy, které mají nízkou efektivitu práce, nedodržují obchodní smlouvy a neplatí faktury. To má ovšem přirozeně své vážné makroekonomické důsledky.

Úzkost občanů lze utišit i bez zvyšování daní, přerozdělování a posilování moci státních úřadů.

Tweetni to

Z ekonomického hlediska je řešení, které dnes nabízí Zemanova ČSSD, tedy inflační růst mezd a schodkový rozpočet, cestou do pekel, respektive promyšleným rozvíjením chyb, které nás dovedly do současného stavu. Naopak vládní redukční kúra v podobě miliardových rozpočtových škrtů je z pohledu ekonoma cesta správným směrem. Zdá se však, že to v dané chvíli sotva může uklidnit veřejné mínění a získat vládě znovu potřebnou důvěru občanů. Má to svůj psychologický důvod: občanská pravice postavila svůj program především na liberální ekonomické ideologii. Řečeno s volebním programem, ODS jde o to umožnit „svobodnému a sebevědomému občanovi“, aby mohl uplatnit své schopnosti a podnikavost. Ty, kteří tempu nestačí a upadnou, je pak třeba zachytit do „sociální sítě“. Taková rétorika ovšem může zaujmout v době hospodářského růstu. Za recese nebo v případě její hrozby se většina občanů začne obávat, že ji čeká druhá varianta. A přesně to začíná být náš případ.

Čekání na Plavčíka

Ač se to může zdát na první pohled paradoxní, Britové měli pod osmnáctiletou vládou konzervativců v jistém ohledu podobné starosti jako Češi: přes existenci pevné sociální sítě, a dokonce i přes rostoucí blahobyt se nedokázali zbavit nutkavé obavy, že do budoucna jejich nynější prosperitu „převálcuje“ asijská konkurence. Dokud však britští labouristé oponovali liberálnímu heslu „plavte, nebo se utopíte“, neměly odkazy na potřebu většího přerozdělování proti konzervativcům šanci. Karta se obrátila až ve chvíli, kdy se na scéně objevil Tony Blair s programem „naučíme každého plavat“. Nejde tedy o to, jestli Blaira považovat za vycházející hvězdu evropské levice (jak říkají naši sociální demokraté), nebo za postmoderního politika, který se vymyká pravolevému hodnocení (což tvrdí pravice). Důležitější je zjištění, že mnohdy iracionální existenční úzkost občanů lze utišit i bez zvyšování daní, tupého přerozdělování a posilování moci státních úřadů nebo profesních lobby. Blair vlastně pouze slíbil nejen podpořit podnikatele, ale i investovat do výzkumu a telekomunikací a zároveň rozšířit šance na vzdělání všech občanů. A samo sebou se rozumí, že vzdělaný občan moderní Anglie se uživí bez problémů a vzdělaný národ obstojí v každé konkurenci.

Stávající poměry na české politické scéně zatím ale bohužel neslibují zjevení státníka, který by svou vizí v občanech znovu probudil transformační nadšení a odpovědnost za společný prospěch, jak to před lety dokázal Klaus. Oslabená vláda má proti sobě intelektuálně slabou opozici a oběma pak chybí skutečná nezávislá a odborně zdatná oponentura. Kde ji taky vzít! Přestože ani komunismus nedokázal úplně zničit relativně vysokou úroveň našeho středního a základního vzdělání, postrádá Česko skupinu, jež je přítomna v každé africké diktatuře s většinou negramotného obyvatelstva: jakkoli úzkou odbornou elitu absolventů prestižních západních univerzit. Pokud tedy nedojde k zázraku, bude česká politika v následujících měsících a možná i letech dál představovat spíše technickou zákulisní manipulaci při řešení každodenních problémů než střet zřetelných politických koncepcí a východisek. Možná právě to měl na mysli Josef Lux, když v době vrcholících jednání o rekonstrukci vlády v tisku řekl, že začíná „postklausovská“ éra. Otázkou však je, zda se tedy nakonec přece jen nebude na uplynulá léta vzpomínat jako na dobu, kdy ještě o „něco šlo“.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte