Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1989-1990

1989–1990

CAST_PRVNi_Uvodni_text_redakce01_foto jaroslav kukal
Tabu se prolamují (První provizorní redakce v Galerii mladých) • Autor: Jaroslav Kukal

Říká se, že lidstvo ještě nevymyslelo cestování časem. Pakliže ale nahlédneme do starých novin, týdeníků či jiných periodik, v jiném čase se ocitneme. To, co nedokáže vyvolat jedna dobová reportáž či komentář, svede pročítání jednoho vydání za druhým. Vystupují totiž na nás i drobnosti, které se do historických publikací většinou nedostanou.

Každý, kdo je obeznámen alespoň se základními údaji o revoluci v roce 1989, dokáže vyjmenovat hlavní události: zásah na Národní třídě, stávky, demonstrace, vyjednávání s totalitní mocí, konec vlády jedné strany, Václav Havel prezidentem, svobodné volby a Občanské fórum. Kolem toho se ale odehrávají tisíce různých dramat, zlomů, emocí. Co se zdá jisté a jednoduché očima roku 2019, bylo riskantní a dramatické pohledem roku 1989.

Reklama
Reklama

Už 18. listopadu se setkávají novináři (Ivan Lamper, Jáchym Topol, Petruška Šustrová, Zbyněk Petráček a další) vydávající do té doby samizdatové tiskoviny Sport a Revolver Revue v bytě Alexandra Vondry, aby přemýšleli o tom, jak zareagovat na tvrdý zásah pořádkových sil proti studentské demonstraci. Padne rozhodnutí, že je třeba dát všechny síly i cenné a pečlivě zakonspirované zařízení na výrobu zmíněných samizdatů do šíření nezávislých zpráv a už 21. listopadu vychází první číslo Informačního servisu.

CAST_PRVNi_Uvodni_text_redakce03_foto jaroslav kukal
Hodiny a hodiny debat… (Ivan Lamper s Timothym G. Ashem) • Autor: Jaroslav Kukal

Téměř okamžitě se z něj stává důležitý zdroj informací, který se tiskne nejprve na primitivních samizdatových cyklostylech, množí se v různých úřadech na čím dál méně střežených kopírkách a později i v klasických tiskárnách. Lidé si chodí do provizorně vzniklé redakce v Galerii mladých pro vydání, někdy jsou před domem zaparkované řady taxíků, které rozvážejí náklad dál po Praze i mimo ni.

Máme strach

Informační servis vypadá během prvních měsíců stejně jako atmosféra v republice. Živelné události se valí v nebývalém tempu, mění se systém, prolamují se tabu, ozývají se hlasy, které nebyly slyšet minimálně od roku 1968, většinou ale ještě déle. Tomu trochu odpovídá i divoká grafika listu.

Na konci roku 1989 se ještě svádí boj s oficiální propagandistickou mašinerií, která v lepším případě o důležitých událostech mlčí, v horším o nich lže. Informační servis v té době čtenářům vysvětluje, kde mohou nalézt ověřené informace, přináší zprávy z regionů, po založení Občanského fóra informuje o rozhodnutích a doporučeních jeho představitelů. Varuje také před různými provokacemi a fámami. „Nenechte se dezinformovat, nenechte se zastrašit!! Takové letáky ničte anebo si je nechte pro pobavení. A ještě jedno upozornění. Poznáte je, mimo jiné, i podle toho, že jsou většinou psány s mnoha gramatickými chybami,“ radí lidem například ve vydání z 29. listopadu 1989.

CAST_PRVNi_Uvodni_text_redakce05_foto jaroslav kukal
… tiskne se na primitivních samizdatových cyklostylech… • Autor: Jaroslav Kukal

Z článků je patrné, jak se revoluce odehrávala na různých místech v různém tempu. Například když OF v Kladně pořádalo setkávání s občany v místním divadle, bylo prázdno, když na náměstích, bylo plno. Lidé se totiž báli, že v divadle na ně bude příliš vidět a situace se ještě může obrátit. Některé obce hlásily, že když televize začínala přenášet záběry z demonstrací, či dokonce živý přenos z Letenské pláně, kdosi najednou vypnul v celé obci proud.

„Když v Praze člověk manifestuje, nikdo ho nezná a k tomu není sám. Zde musí člověk vystoupit z anonymity a nést vlastně celou tíhu odsouzení za vlastní názor, vlastně za vše, co se děje v Praze, SÁM,“ cituje redakce ve vydání z konce listopadu z jednoho dopisu z Kolínska. A Servis k tomu připisuje: „Chtěli bychom k tomu dodat, že stalinističtí byrokraté na venkově, kteří si myslí, že reformní hnutí v ČSSR je nějaké vzplanutí, které za chvíli pomine a vše se zas vrátí do vyježděných kolejí, jsou na omylu. Statečným lidem, kteří se nebojí proti nim veřejně vystoupit, patří budoucnost.“

CAST_PRVNi_Uvodni_text_redakce06_foto jaroslav kukal
… ale zrodilo se svobodné psaní. (Jaroslav Spurný s Jáchymem Topolem) • Autor: Jaroslav Kukal

Zmínky o strachu jsou v textech přítomné až do konce roku, ale největší vypětí panovalo až do první poloviny prosince. Články často popisují, jak se mezi lidmi najednou šíří různé fámy – například že se k Praze blíží armáda – a lidé propadají panice. Rozruch vyvolá i to, že se na konci listopadu objevili na zasedání předsednictva Občanského fóra příslušníci StB, když byli odhaleni, tak uprchli.

V prosinci přinášely články popis prvních systémových kroků, jako je například stříhání ostnatých drátů na hranici. Začínají se také do vlasti vracet emigranti. V čísle ze začátku prosince spisovatel Jan Beneš popisuje svůj příjezd do republiky, kam se vrátil po dvacetileté emigraci. „V nevlídnu prosincového deště jedeme do země, které byla brána, opakovaně od roku 1938 důstojnost, do země, která tu důstojnost, díky svým lidem, náhle získala během jednoho listopadového týdne nazpět. Jsme v šoku.“

Informační servis vychází první měsíc po revoluci denně. Přepisuje se a tiskne na různých psacích strojích a počítačích, takže čtenáři se mohou do rukou dostat různé formáty téhož vydání. Po měsíci pak začíná vycházet na kvalitnějším papíře už jen dvakrát týdně. V prosinci se stěhuje z Galerie mladých ve Vodičkově ulici do Bolzanovy ulice.

V tom samém měsíci také přibývá článků, které se věnují chystané prezidentské volbě. Vychází například dopis od Oty Šika, který ze Švýcarska psal, proč by neměl být prezidentem jeho někdejší kolega Alexander Dubček, ale Václav Havel: „Právem v něm velká většina národa vidí hlavu demokratického odporu a já sám jsem se, kde jsem jen mohl, veřejně přimlouval za jeho kandidaturu na prezidentský stolec, činím tak tímto dopisem opět a vyzývám i tebe, aby ses veřejně připojil k těm, kteří navrhují Václava Havla.“ Samotná redakce pak přijala podobný názor. „Právě na tomto pozadí se vyjímá Václav Havel jako člověk zcela nezatížený resentimenty šedesátých let, navíc s vysokou morální prestiží… Někomu to už snad zní jako mlácení prázdné slámy, ale kdo může dávat větší záruky v době relativní svobody než ten, kdo je dával i za nejhlubšího temna? Navíc tu přistupuje další skutečnost: Naše ,něžná revoluce‘ proběhla velmi rychle, příliš rychle na to, aby si lidé stačili uvědomit, zač je toho loket, aby se stihli nějak profilovat či diferencovat. A přesně zde by působil Václav Havel v úřadu prezidenta jako memento, jako stálá připomínka osobního nasazení, s nímž bude třeba jít do voleb, byť bude hrozit perzekuce.“

Koho vyměnit?

Prosinec 1989 a začátek roku 1990 se už nesou v duchu budování demokracie. Nové poměry nastolují řadu témat, která lidé žijící v nesvobodě řešit nemuseli. Všechno je nové, vzrušující. Respekt tak někdy supluje příručku neexistující občanské výchovy a svým čtenářům vysvětluje, jak se vlastně volí do parlamentu, jak fungují svébytné radnice měst, ale i třeba to, co má dělat člověk, který se ocitl bez práce. Redakce českým občanům objasňuje, že nezaměstnaní nejsou líní, ale někde prostě práce není. Přibývají i články o sociálních problémech.

Velký prostor pochopitelně dostávají témata spojená se čtyřiceti lety totality.

Tweetni to

Velký prostor pochopitelně dostávají témata spojená se čtyřiceti lety totality. To se přelévá i z Informačního servisu do Respektu – v březnu se totiž mění periodicita i název. „Respekt je možné projevit a na druhé straně si ho i získat. Projevem respektu však není neutříděné přebírání všech názorů a informací, které máme k dispozici, ale právě pozornost těm, které si svou povahou, pravdivostí a upřímností respekt zasluhují,“ nabízí redakce v prvním čísle možný výklad jména nového časopisu. O Respekt je velký zájem, v prvních letech se prodeje pohybují kolem sta tisíc a měření čtenosti udává neskutečné číslo přes půl milionu čtenářů.

I v novém týdeníku se popisují příběhy signatářů Charty 77, osudy politických emigrantů, Čechů zavlečených do gulagů a podobně. S tím souvisí také složité a zásadní rozpuštění komunistické politické policie StB, ale i vytváření nové státní správy apod., která je pořád obsazena kádrováky a služebníky režimu. „Na ministerstvech bylo 80–90 procent zaměstnanců členy KSČ a většina z nich měla větší či menší funkci,“ píše se v textu příhodně nazvaném „Koho všeho vyměnit?“.

Když si člověk prochází v řadě jednotlivá čísla, zdá se neuvěřitelné, že se přerod ke svobodě vůbec podařil. Společnost, která si neuměla vládnout, neznala jazyky, neměla nezávislé instituce a jejíž konkurence naprosto neschopná ekonomika kolabovala… Nešlo to ale tak snadno. Respekt připomíná, jak jsou aktivní lidé zasypáváni anonymy, v některých podnicích i úřadech se komunisté odmítají vzdát vlivu, roste naříkání, že se nic nezměnilo, případně že se změnilo všechno.

Už bezprostředně po revoluci se ukázala velmi temná stránka české společnosti – rasismus. Množí se násilné útoky na Romy, ale i Vietnamce. Některé restaurace velkými, otevřeně vystavenými cedulemi zakazují Romům vstup, vycházejí antisemitské texty, různí aktivisté sepisují „počet Židů v české politice“ a podobně. „Co se to tady v Československu najednou vynořilo za strašidla? Těm nejmladším je 16, 17 let, mají vyhazovací nože, řetězy a Vietnamce považují za lovnou zvěř. Ke klasickému strašidlu, kterým je například paní z domu, kde bydlím: ,Já nejsem žádná rasistka, ale ty židáci… maji v rukou Tuzex!‘ anebo ,Kdo sem ty černochy pořád tahá, dyť kazej naše holky‘ se přidala příšera otevřeného násilí. Problémy, které byly celá desetiletí drženy pod tlustou vrstvou ledu, se najednou dostávají na povrch,“ píše ve svém textu (viz str. 18) například Jáchym Topol.

Lidská práva jsou jedním z klíčových témat Respektu od prvního čísla. Nejde jen o národnostní menšiny, ale třeba i o postavení lidí s mentálním postižením. „V ústavu je naprostý nedostatek kvalifikovaného personálu a již devět let zde řádí epidemie žloutenky. Rodiče si stěžují, že v ústavu se neprovádí rehabilitační cvičení – děti, které před umístěním do ústavu chodily, chodit přestaly. Dostávají nadměrné množství sedativ, hrozí jim poškození jater,“ popisovala například velká reportáž z ústavů, kde se starali o děti s mentálním handicapem.

S Vídní?

Z politického hlediska se v roce 1990 určujícím stala dvě témata – Občanské fórum a situace na Slovensku. Občanské fórum sice drtivě zvítězilo ve volbách a sestavilo vládu, brzy se ale objevily otázky, jak by vlastně mělo tohle široce rozkročené, všeobjímající hnutí fungovat. Jaký je program, hlásí se k levici, či pravici? „Začíná být na čase vědět něco víc o tom, co je dnešní OF za politickou sílu (nejde o dělení na jakousi pomyslnou pravici a levici, ale o preciznější vymezení politické orientace), kdo k němu vůbec patří a kdo ne, kdo koho v něm volí. Kdo je komu odpovědný, kdo koho může odvolat, kdo vůbec vypracovává onu základní politickou linii, jež by se potom měla prosazovat. A kdo ji vůbec má prosazovat,“ psal Respekt v říjnu 1990.

Na politické scéně už ale byl muž, který přesně věděl, kdo ji má prosazovat. Tehdejší předseda OF Václav Klaus už v prosinci téhož roku mluvil o straně, o „politické straně s výrazným programem“, jež by stála „vpravo od pomyslného středu“. Většina delegátů zírala s otevřenými ústy, Klaus převzal iniciativu a brzy bylo jasné, že události se budou vyvíjet podle jeho představ.

Téma Slovenska je ještě složitější. Objevují se hlasy, že federace nestačí, stát by měl mnohem více zohledňovat potřeby svébytného slovenského národa, nehrát si na „československý lid“, a tudíž by se měl i jinak jmenovat. Už v roce 1990 vychází v Respektu dvoudílná série „Co ti Slováci vlastně chtějí“. I z tohoto textu je patrné, že Češi toho moc o svých slovenských sousedech nevědí. V článku hovoří představitel Verejnosti proti násiliu František Mikloško, který mimo jiné říká: „Já som dokonca počul, že Praha už sa dojednáva nejak tajne s Viedňou o prípadnej konfederácii, samozrejme Budapešť sa nám zdá, že robí isté kroky na to, aby prípadne Slovensko dostala naspäť.“ Byl to samozřejmě nesmysl, který vycházel z provokativního článku spisovatele Ludvíka Vaculíka, že by se Češi měli možná odtrhnout od Slováků a přidat k Rakušanům. A lidé jeho schválně nadsazenému dráždění začali věřit. Jak vážná situace je, ukáže se brzy. Ale nepředbíhejme.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Erik Tabery

šéfredaktor

erik_novy
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 2045
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte