Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Rozhovory

Poslední kapkou byl pro mě Palachův týden

Novinář a spisovatel Jaroslav Formánek byl jedním z těch, kdo utekli na Západ v roce 1989. Řada emigrantů se tehdy rychle vrátila zpět, on sám zůstal ve Francii dalších osmnáct let. Říká, že se snažil odejít z Československa daleko dřív, ale nedařilo se to. 

ROZHOVOR_Formanek01_varianta_jaros
Jaroslav Formánek • Autor: Milan Jaroš

Kdy jste emigroval?

Patnáctého dubna 1989.

Jaký jste měl důvod?

Sloužil jsem na vojně v Chebu a na Doupově jsem zažil rozmisťování sovětských raket SS-20, o kterých komunisti tvrdili, že na našem území nejsou. Jako vždycky lhali, na druhou stranu to ale ukazovalo, že jsou schopni rozpoutat i atomovou válku. Během dvou let vojny jsem viděl obrovské množství armádního materiálu, techniky a lidí připravených silou bránit ten hnusný a nelidský režim. Říkal jsem si, tady se to nikdy nezmění, a rozhodl jsem se, že odejdu z Československa. To bylo v roce 1983.

Mezi vaším rozhodnutím a emigrací uplynulo šest let. Proč jste odešel až tak pozdě?

Tehdy šlo oficiálně vycestovat dvěma způsoby, pokud člověk nechtěl riskovat ilegální přechod hranic a v případě neúspěchu i kriminál nebo kulku v hlavě, což jsem riskovat nechtěl. Musel si buď koupit zájezd s cestovkou na Západ, nebo státní banku požádat o devizový příslib – de facto příděl valut. Zájezdy však byly dost drahé, stály třeba osm deset tisíc korun, a já tehdy vydělával okolo patnácti set měsíčně. A dostat devizový příslib režim podmiňoval řadou podmínek. A mně se nedařilo je splnit.

Takže jste to zkoušel víckrát?

Pravidelně každý rok, poprvé v roce 1984.

Mohlo se žádat jen jednou za rok?

Jenom jednou za rok. Podávalo se to, tuším, v lednu nebo únoru a zhruba do dvou měsíců dali člověku vědět. Žádost o devizový příslib ale musel ještě před jejím podáním schválit zaměstnavatel, stranický výbor zaměstnavatele, uliční výbor v místě bydliště, který jinak řešil odvoz popelnic nebo výzdobu oken na 1. máje, a tohle razítko jsem třeba dvakrát nedostal.

Proč?

Často jsem se stěhoval, vystřídal jsem snad osmnáct míst v Praze, než jsem odjel do Paříže. Byla bytová krize, takže jsem žil, kde to šlo a často víceméně načerno. Pokud ale člověk nebyl někde oficiálně hlášený, nešlo potvrzení od uličního výboru získat. Udělení devizového příslibu navíc neznamenalo automatický odjezd do zakázaného světa. Následovalo ještě důležitější kolečko, žádost o výjezdní doložku, kterou udělovali policajti. A tam se už přikládaly i kádrové posudky. Stačilo pak, aby se člověk třeba nepohodl v práci, jeho vedoucí byl náležitý blb, ovšem s velkou pravomocí, mohl pak napsat, že jste třeba nespolehlivý pracovník. Podat takovou žádost nemělo smysl, vůbec by se tím nezabývali.

Neoslabila se vaše vůle během těch šesti let?

Jak přibývalo neúspěšných pokusů, pomalu jsem si zvykal, že to nevyjde. Ale pak se stala jedna důležitá věc. V rámci takzvané československé perestrojky komunisté povolili vlastnění deviz – mohli jste vlastnit cizí peníze, a tím pádem nemuseli žádat o devizový příslib. Dodnes si pamatuju, že jsem se o tom dozvěděl v tramvaji číslo 17 někdy koncem roku 1987. Četl jsem si Mladou frontu, a když tramvaj projížděla okolo právnické fakulty, všiml jsem si krátké nenápadné zprávy, že „rozhodnutím strany a vlády je umožněno občanům vlastnit devizové prostředky“. V tom okamžiku jsem doslova viděl, jak se v té  železné oponě pro mě otevřela skulina.

Jak to? Stejně jste musel žádat o výjezdní doložku.

Musel, ale celá procedura se zjednodušila. Můj kamarád historik Rudolf Kučera – jednu dobu jsme spolu pracovali u míchačky – vydával samizdatový časopis Střední Evropa, pořádal u sebe doma různé přednášky a přijížděli k němu i zahraniční profesoři. A Rudolf mi domluvil s jedním francouzským historikem, že se mnou půjde do Živnostenské banky a tam na mé jméno složí franky, které jsem si předtím od něj koupil. V bance mně tak dali potvrzení, že vlastním devizy.

Takže zbývala už jen policie?

Šel jsem na místní oddělení pasů a víz požádat o výjezdní doložku. Dostal jsem tam různé formuláře, čímž ale nastal další problém.

Jaký?

V té době jsem pracoval ve Sportturistu a chodil jsem tam buď pozdě, nebo někdy vůbec ne, moc mě to nebavilo. Takže bylo jasné, že od nich nedostanu dobrý kádrový posudek. Naštěstí jsem se znal se sekretářkou ředitele, byla to moje kamarádka, a domluvili jsme se proto, že mi dá razítko na prázdný formulář a posudek na sebe si pak napíšu sám.

Málem mi ujel vlak, protože jsme se s Frantou bouřlivě loučili, přijel kvůli tomu za mnou do Prahy.

Tweetni to

Musel být jednoznačně pozitivní?

Musel. Takže jsem sám sebe vykreslil jako vzorného socialistického pracovníka, na kterého je spolehnutí, který je členem SSM a brigády socialistické práce, bez reptání dělá přesčasy, zkrátka pomáhá při plnění všech důležitých úkolů stanovených pětiletým plánem. Pak jsem to předal policajtům, podívali se na to, přidali k tomu razítko a řekli, že mi dají vědět.

A to byl konec?

Asi za měsíc jsem dostal vyrozumění, že si mám přijít pro výjezdní doložku. Což byl takový malý papírový blok, měl snad jen čtyři strany. Byly tam moje nacionále, počet dnů, které můžu strávit v kapitalistické cizině – povolili mi jich šest –, a pak nějaká čísla a šifry. Na hranicích si nechali polovinu bloku, zbytek se vracel při návratu. Takhle hned věděli, kdo zůstal venku.

Nezačal jste v nějaký moment pochybovat?

Československo mně úplně lhostejné nebylo, vyrůstal jsem tu dvacet devět let, měl tady rodiče, kamarády. Rozhodující poslední kapkou byl pro mě moment, když jsme v lednu 1989 jeli s jednou kolegyní ze Sportturistu autem z Holešovic do centra. Jeli jsme po magistrále, o něčem se bavili a najednou jsme oba zmlkli. Po levé straně od Hlavního nádraží až po Václavák stál jeden policejní anton za druhým, vodní děla, fůra obyčejných policajtů, pohotovostní pluk s těmi mladými Ondráčky s pendreky v rukou připravenými mlátit lidi hlava nehlava.

Palachův týden?

Ano. Měl jsem na té magistrále ten samý pocit jako před lety na vojně. Tedy že se tady nic nezmění a jakýkoli pokus o změnu komunisté potlačí násilím. Do Francie jsem chtěl původně odjet až v létě, ale po tomhle zážitku jsem si při první příležitosti koupil jízdenku na vlak do Paříže.

Komu jste řekl, že odcházíte? Řada lidí to tajila i před příbuznými kvůli riziku prozrazení.

Rodičům jsem to řekl, věděl jsem, že to nevyzradí. Pak to věděl Rudolf Kučera a v té době můj nejlepší kamarád Franta Rychlík, který v Brně vydával moravskou verzi samizdatové Střední Evropy. Tito čtyři.

Jak vypadaly vaše poslední hodiny před emigrací?

Málem mi ujel vlak, protože jsme se s Frantou bouřlivě loučili, přijel kvůli tomu za mnou do Prahy. Jelo to ve dvanáct, my jsme ve čtvrt na dvanáct vyběhli z bytu, chytili taxík, který nás odvezl na Hlavní nádraží, vlak tam už stál, já naskočil do vagonu a Franta někam zmizel. Říkal jsem si ježíšikriste, ani jsme si nepodali ruce, ale on prozíravě utíkal k bufetu na peronu a koupil mi lahváče na cestu, protože tušil, že mi po předešlé noci bude asi všelijak. Vlak se už rozjížděl, Franta přiběhl, strčil mi ta dvě piva do okýnka a pohltila mě tma, jak vlak zmizel v tunelu.

Jak to tehdy vypadalo na hranicích?

Když jsme dorazili do Chebu na nádraží, odpojili vagony československé dráhy a u nástupiště zůstaly stát ty dva francouzské, které pokračovaly do Paříže. Po chvíli na peron napochodovalo komando policajtů, celníků a vojáků v takových hnědých montérkách, vběhli do vagonů a začali všechno prohledávat, odmontovávali i kryty u žárovek na stropě.

Co hledali?

Jestli někdo něco nepašuje, devizy, valuty nebo třeba vysokoškolský diplom, protože chtěl emigrovat. Když pak prohlídka skončila, přijela taková malá lokomotiva s plošinou, k ní připojili ty dva vagony a na stupátka naskákali vojáci se samopaly – Pohraniční stráž.  Stál jsem u okýnka, kouřil a oni hned začali řvát: „Zavřete okamžitě okno!“ Ta podivná souprava poté objížděla Cheb, až vjela do úvozu, který byl kompletně obehnaný ostnatým drátem a každých pár metrů stála strážní věž. Vlak pak zastavil před takovou rozdvojkou, lokomotiva odjela vpravo, po kolejích vlevo přijela německá souprava a k ní připojili naše vagony. Otevřel jsem okýnko – to už na mě nikdo neřval, protože vojáci odjížděli s českou lokomotivou zpět –, otočil jsem se a poslední, co jsem viděl ze své rodné země, byl obrovský nápis na plechové ceduli před tím koridorem z ostnatých drátů: „Vítá vás Československá socialistická republika.“

Co jste vlastně měl s sebou v kufru? Jak si člověk balí navždy?

Měl jsem s sebou zimní i letní oblečení – dva svetry, kulicha, ale taky plavky – a to se ukázalo jako jediný zádrhel na hranicích, protože celnici, která mi prohlížela tašku, to zarazilo. Říkala: „Vždyť jedete jenom na šest dní, proč tady máte zimní věci?“ Já jsem odpověděl, že budu v Paříži dva dny a potom jedu zpátky přes Alpy, tak kdyby tam byla zima. A ona: „A proč máte plavky?“ Na to já zase, že se možná pojedu z Paříže vykoupat k moři, když bude teplo. Zkoumavě se na mě podívala, ale nic neřekla.

Byl jste nervózní?

Spíš jsem to v té kocovině se zaujetím pozoroval, skoro jako by se mě to netýkalo.

Proč jste si vybral Francii? Uměl jste francouzsky?

Vůbec ne. V té době jsem mluvil docela dobře německy, takže bych býval mohl do Německa, ale mě německá kultura moc nezajímala. Francie mě naopak už od dětství přitahovala a měl jsem také v Paříži vzdálenou příbuznou. Tahle teta z druhého kolena mi dost pomohla, když jsem ze začátku potřeboval adresu kvůli francouzským úřadům. Bydlel jsem u ní a nemusel do uprchlického tábora.

Pamatujete si na první minuty a hodiny po příjezdu do Paříže?

Pamatuju. Přijeli jsme na nádraží Gare de l’Est v sobotu v sedm ráno, nádherně kvetly kaštany, a já se vydal po bulváru Sébastopol k Seině. V Jindřišské ulici v Praze bývala totiž před revolucí takzvaná francouzská prodejna, kde se prodávaly různé francouzské potraviny, a vzadu za obchodem byla taková malá kavárna, kde visela obrovská fotografie Paříže. Jeden zákazník, co tam chodíval, tvrdil, že v malém domku u Seiny, co stojí na špičce ostrova Saint-Louis a na fotce byl dobře vidět, bydlel malíř Jan Zrzavý a dodnes ho tam prý připomíná pamětní cedule. Tak jsem si to šel tím prvním pařížským ránem ověřit, ale žádná cedule tam samozřejmě nebyla. Potom jsem si dal někde kafe a přemýšlel, co teď.

Vaše teta věděla o vašem příjezdu?

Ne. Nakonec jsem jí zavolal, můj příjezd ji překvapil, ale přijala mě. Když jsem požádal o azyl a dostal provizorní dokumenty, odjela na několik měsíců do Pyrenejí. Já jsem bydlel v jejím bytě a jako uprchlík dostával podporu tisíc franků měsíčně, což pro mě byla závratná částka. Měl jsem to rozpočítané na třicet franků na den. Ráno jsem si doma udělal snídani a potom celý den chodil po Paříži, koupil si sendvič, kafe, balíček gauloisek, večer plátek sýra, někdy flašku vína, ovoce. Nachodil jsem tam stovky kilometrů, byla to úžasná doba.

Počítal jste i s variantou, že byste politický azyl nedostal?

Počítal. Pro ten případ jsem měl plán, že pojedu do Ameriky, protože Amerika mě přitahovala zase jiným způsobem. Ale azyl jsem během dvou nebo tří měsíců dostal, francouzská přistěhovalecká politika byla tehdy velmi velkorysá, a v mezičase jsem také poznal Tigridovo Svědectví, protože jsem měl pro Pavla Tigrida nějaké vzkazy.

Reklama
Reklama

Můj pařížský soused kvůli mně situaci sledoval a tvrdil, že do konce roku režim padne. Nevěřil jsem mu.

Tweetni to

Odkud?

Od Rudolfa Kučery. Potřebovali nějaké peníze a sháněli i ofset na množení literatury. Asi po dvou týdnech v Paříži jsem proto Tigridovi zavolal a domluvil si s ním schůzku. Do Svědectví jsem pak chodíval pravidelně. V knihovně tam měli neuvěřitelné množství do té doby pro mě nedostupné exilové literatury, studie o české historii, střední Evropě, básně, romány od Škvoreckého, prostě všechno.

Sledoval jste, co se děje v Československu? Zajímalo vás to?

Ve Svědectví odebírali Rudé právo a další komunistický tisk, ale z mého pohledu se v Československu nic převratného nedělo. Můj pařížský soused, Bretonec Daniel, to kvůli mně sledoval a tvrdil, že do konce roku padne režim i v Československu, já byl skeptický. Vsadili jsme se o láhev whisky, on měl kliku a vyhrál.

Jak se dívali Francouzi na Československo?

Pro Francouze zanikla střední Evropa se spuštěním železné opony. O lidech typu filozofa Derridy a jeho napojení na Patočku a podobně, o tom věděl jen úzký okruh intelektuálů. V roce 1989 se navíc slavilo dvousté výročí Francouzské revoluce, takže Francouzi byli dost soustředění sami na sebe. Noviny samozřejmě psaly o historických událostech v Polsku, Maďarsku, ale z Československa dlouho nepřicházely žádné pozitivní zprávy. Dost je taky zajímal Sovětský svaz, přesněji řečeno Gorbačov, ten byl tehdy na celém Západě idolem. Československo si ale obyčejní Francouzi pletli s Jugoslávií. Prahu měli zafixovanou jako město kultury a historie, kde tvořil Kafka, ale umisťovali ho někam do Rakouska.

Co jste dělal 17. listopadu?

To byl pátek a my jsme každý pátek chodili s klukama okolo Svědectví na pivo do hospody, které jsme říkali „U Grobiána“, protože tamní výčepní, původem Korsičan, byl strašně hrubý na svou ženu. Toho 17. listopadu jsme tam byli, a když nás grobián vyhodil, šli jsme do irské hospody v Marais, kde se hrávalo na kytary a bývala tam velice příjemná atmosféra. Jel jsem domů až posledním metrem a ráno mě probudilo bušení na dveře. Otevřel jsem a tam soused Daniel. Stál na chodbě  jenom v trenýrkách a chrlil na mě: „Už to u vás začalo, v Praze se něco stalo. Pusť si rádio!“

Co pro vás následující dny znamenaly? Chtěl jste se nějak zapojit do událostí?

Začal jsem shánět zbraně.

Zbraně?

Ano, zbraně. Krátce po 17. listopadu totiž přišla do Svědectví zpráva, že komunistický generál Václavík vyhrožuje tankovými divizemi, které chce poslat na Prahu. S jedním exulantem, Jindrou Tomešem, jsme se proto domluvili, že seženeme nějaké zbraně pro případ, že bychom vyrazili do Prahy na pomoc. Takže jsme začali obcházeli blešáky v Paříži, kde se dalo sehnat všechno možné.

A sehnali jste je?

Nějací Arabové nám nabídli samopaly, paradoxně československé výroby, alespoň jsem je znal z vojny. Chtěli ale za ně velké peníze, které jsme neměli. Zvažovali jsme, že přesvědčíme Tigrida, aby nás založil, ale ten by nás s tím určitě vyhodil. Vývoj v Československu byl nakonec ale rychlý a nenásilný a zbraní naštěstí nebylo potřeba.

Neměl jste touhu vrátit se do Československa a být při tom?

V té době jsem už měl povolení k pobytu i práci, už jsem také trochu rozuměl francouzsky a po pádu komunismu jsem věděl, že se do Československa budu moct kdykoli zajet podívat. Francouzské dobrodružství bylo pro mě lákavější než na vlastní kůži prožívat novou situaci ve střední Evropě. Poprvé do Československa jsem se podíval v roce 1992 a v roce 2007 jsem se sem natrvalo vrátil.

My beautiful picture
Jaroslav Formánek

JAROSLAV FORMÁNEK (59)

Spisovatel, novinář a překladatel. Narodil se ve Veselí nad Moravou, po maturitě na strážnickém gymnáziu a po vojenské základní službě pracoval v dělnických zaměstnáních v Praze. V dubnu 1989 emigroval do Paříže, od roku 2007 žije opět v Praze. Z francouzštiny přeložil knihy Wilfrieda Martense První a druhá Evropa a Michela Winocka Historie extrémní pravice ve Francii. Je autorem několika knih (Dlouhá kakaová řasa, Cesta, Francouzský rok, Škrábanice, Morituri ad.), spolu s historiky Adamem Hradilkem a Janem Dvořákem nedávno dokončili třetí díl knihy Čechoslováci v Gulagu o československých občanech zavlečených do sovětských lágrů. Pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů a je editorem portálu Investigace.cz.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte