Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Schovávaná před realitou

Komunistické Československo si do posledního momentu drželo neměnný charakter.

skanzen_do_posledni_chvile_foto Karel Cudlín_400ASA
Ještě počkáme, to umíme. • Autor: Karel Cudlín / 400 ASA

Husákův režim, model 1989, byl mistrem v jedné zvláštní dovednosti - ve hře na schovávanou před realitou. Jeho vedení, kde seděli téměř výlučně staří konzervativní komunisti, upínalo zbytky sil ke snaze nechat věci tak, jak jsou. Taková taktika dlouho vycházela, koncem osmdesátých let ji ovšem komplikovaly dvě věci: za prvé pod kůží zarytý instinkt napodobovat Sovětský svaz, kde tehdy pod vedením Michaila Gorbačova probíhalo určité politické tání, a zadruhé – neradostná ekonomická situace.

Obojí vedlo k tragikomické hře na reformy, kterým se v komunistickém žargonu říkalo přestavba. Z praxe nešlo poznat, co se „přestavuje“, nicméně přestavbě alespoň v oficiální propagandě nešlo utéct. A jak bylo zvykem, pro posílení dojmu se jí přidávaly přívlastky: v podání stranických mluvků se tedy nedělala jen přestavba, ale „komplexní přestavba“. Dokonce „komlexní přestavba v oblasti hospodářství“. K tomu – jak propaganda tvrdila – probíhala „demokratizace politického života“ a také „rozvoj veřejné informovanosti“. Tyto pojmy neměly žádný obsah, pouze měly vytvářet dojem, že se v Československu, stejně jako u našeho odvěkého vzoru, tedy Sovětského svazu, něco mění.

Reklama
Reklama

Horší to bylo s reálnou ekonomikou. Tu v osmdesátých letech držely nad vodou dodávky levných energií z Ruska, z nichž se ovšem vytrácela spolehlivost.  Čeští komunisti dřív nebo později museli přijít s čímsi jako ekonomickou reformou. Ta by ovšem musela zasáhnout i jejich hlavní oporu – státním byrokratickým aparátem plně ovládané podniky. Jejich nefunkčnost byla přitom legendární. Změnit se snad dala proměnou stylu řízení, rehabilitací tržního uvažování a vystavení konkurenci. To by však znamenalo omezení politické moci nad podniky, a stalinističtí geronti ve vedení státu o tom z toho důvodu odmítali byť jen uvažovat.

Hledaly se proto vedlejší cesty. Ty reálně neexistovaly, státem placení výrobci lží se ale snažili sestrojit houštinu slov, kterou by se dala realita zamaskovat. Vymýšleli fráze typu „důsledné zavádění nejnovějších výsledků vědecko-technického rozvoje do praxe“ nebo „urychlení ekonomického rozvoje intenzifikací a zvyšováním kvality práce a přísné hospodárnosti“. Dokumenty přijaté vedením státu na konci osmdesátých let se těmito větami hemžily, ke skutečné změně ekonomiky podle zdravého rozumu, zkušeností a světových trendů se ovšem nikdo neměl. Přinesla by totiž omezení moci komunistické strany, která si nic takového nepřála.

Vláda v roce 1988 například zvažovala předložit návrhy zákonů, v nichž by povolila určitou formu soukromého podnikání, nakonec ale couvla v naději, že je čas řešit potíže nějak úplně jinak.

Plně jednostranná kritika

Nic zásadního se v roce 1989 neměnilo ani v politické rovině. Komunistická strana pevně držela dávno dobyté pozice a nepolevovaly ani represe.

V létě sepsala vláda novely trestního zákona, zákona o přečinech, zákona o výkonu trestu odnětí svobody a tiskového zákona, které měly naopak zvýšit represi a zpřísnit tresty pro všechny, kdo by se dožadovali svobody. Z trestního zákona se měl vypustit trestný čin opuštění republiky, který byl v rozporu s mezinárodními závazky, jež stát podepsal. Mělo ale zůstat v platnosti ustanovení, že emigrant ztrácí práva nad svým majetkem, který v zemi zanechá. V platnosti se ponechal zákon, který umožňoval policejním vyšetřovatelům vyřadit advokáta z jakékoli části vyšetřování.

Autor s přezdívkou Jurist, za níž se skrýval dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, tehdy v samizdatových Lidových novinách konstatoval, že novely byly v parlamentu přijaty ve zrychleném projednání bez řádného připomínkového řízení a s vysvětlením, že je to nutné kvůli „urychlení přestavby“. Přitom Jurist upozornil, že zákony neměly s přestavbou nic společného.

Podobné to bylo s novelizací tiskového zákona, který byl podle Jurista skrytou novelizací trestního práva. Poslanci (v té době plně podřízení komunistické straně) totiž odhlasovali nový sankční postih – pokutu pro vydavatele periodického tisku do 10 tisíc korun pro jednotlivce a 50 tisíc pro organizaci. Nemělo přitom záležet na obsahu tiskoviny, k pokutě měl stačit pouze fakt jejího vydávání.

„Je-li kritika určitých jevů ve společnosti jednostranná, přehnaná nebo zkreslená, může být pobuřováním vyvolávajícím nepřátelskou náladu vůči státnímu zřízení.“

Tweetni to

Zákon jasně mířil proti lidem z opozice, kteří koncem osmdesátých let vydávali jediné tiskoviny pravdivě informující o situaci v zemi. A abychom si připomněli tehdejší slovník: v důvodové zprávě stálo, že zákon míří proti jedincům a skupinám osob, které „zneužívají nelegálně vydávané tiskoviny k narušování jednoty socialistického společenského vědomí našeho lidu, k prosazování opozičních struktur, k vyvolávání sociálního napětí, k destabilizaci socialistického společenského řádu a k diskreditaci KSČ jako vedoucí síly ve společnosti“.

Režim měl tehdy pocit, že dosavadní zákony nepovolené vydávání tiskovin postihují málo, a justice musela v trestním řízení dokazovat, že jednotlivé texty porušují zákon (například o tehdy oblíbeném pobuřování). Do té doby šlo vydavatelům uložit nejvyšší pokutu za „přestupek proti pořádku ve státní správě“ do 500 korun. „Zákon se změní tak, aby se nemuselo nic dokazovat, a pokuta se stanoví na dvacetinásobek,“ psal Jurist.

Přes zjevné zvyšování represí se vedení komunistické strany na konci osmdesátých let rozhodlo zakročit proti nezávislým tiskovinám nikoli vysokou pokutou, ale ještě postaru. Dvanáctého října 1989 zatkla policie vydavatele samizdatových Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana a obvinila je z trestného činu pobuřování, kterého se měli dopustit právě vydáváním nepovolených novin (měsíčníku).

Rychetský pak v listopadovém vydání Lidových novin, které vyšlo těsně před revolucí, napsal, že justice se zřejmě chystá proti Rumlovi a Zemanovi použít judikát Nejvyššího soudu z roku 1979, v němž se říkalo, že „i kritika určitých jevů ve společnosti, je-li plně jednostranná, přehnaná nebo zkreslená, může být pobuřováním vyvolávajícím nepřátelskou náladu vůči státnímu zřízení nebo společenskému řádu republiky“.

Chystaný proces nakonec přerušila revoluce, během níž se Ruml se Zemanem dostali na svobodu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Marek Švehla

zástupce šéfredaktora

svehla
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1994 jich napsal/a 2165
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte