Na všem záleželo

Dnes už se téměř zapomíná, že vedle oceňovaných samizdatových textů nebo disidentských esejů existovala v osmdesátých letech také žurnalistika méně odvážná, oficiální, vznikající ve stínu komunistické propagandy. Ovšem oproti novinařině v komunismu padesátých let už za normalizace neexistovali úřední státní cenzoři, kteří dohlíželi na ideologickou „správnost obsahu“. Tato odpovědnost byla přenesena na samotné novináře. „Neexistovaly žádné psané a dané instrukce. Vše bylo založeno na autocenzurní schopnosti správně přečíst, co si moc žádá,“ popisuje situaci český expert na média Jaromír Volek. Takže v sedmdesátých a osmdesátých letech bylo v oficiálních, tedy jediných povolených médiích ponecháno na samotných novinářích, jak dokážou rozpoznat, o čem se smí psát a o čem ne. Za články přitom před úřady neodpovídali jednotliví autoři, ale šéfredaktoři, kteří ve strachu o svoji pozici běžně škrtali více, než bylo potřeba. „Samozřejmě, že bylo možné říct, že se změnami v textu nesouhlasíte. Ale s vědomím toho, že člověka z novin vyhodí,“ vysvětluje v dokumentu České televize Hlídací psi normalizace tehdejší novinář v Mladé frontě DNES Martin Komárek.

Mezi tituly samozřejmě existovaly určité rozdíly. Na jednom pólu stálo Rudé právo, které spíš než novinami v běžně chápaném smyslu bylo nástrojem na „zpravodajské“ přizpůsobení…