Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Zítra to praskne

Samostatný stát Čechů a Slováků vznikl v okamžiku, kdy to nikdo nečekal

zitra_to_praskne
Ten den začal kalným ránem. (28. říjen, u Národního divadla v Praze)

Podle meteorologického ústavu byla 28. října 1918 ráno v Praze všudypřítomná mlha. Někteří pamětníci na tento den nicméně vzpomínají odlišně. Podle novináře a spisovatele Eduarda Basse to byl naopak od brzkých hodin „krásný, slunečný pondělek“, k jeho slovům se ve svých pamětech přidává i jeden z hlavních účastníků převratu, sociálnědemokratický politik František Soukup. Naopak architekt Alois Kubíček tvrdí, že poslední říjnové pondělí bylo ve znamení „kalného rána“, předák odbojové Maffie Jan Hajšman zase mluvil o „smutném pološeru“.

Císařův pokus o zachování státu přišel už příliš pozdě: čeští a slovenští politici vycítili, že díky podpoře zahraničí dokážou získat mnohem víc.

Tweetni to

Reklama
Reklama

Ať už bylo ten den jakkoli, rozdílná svědectví o počasí jako by předznamenávala rozpory a nejasnosti, které se později promítnou i do popisu okolností, jež vedly ke vzniku samostatného československého státu. Vzrušené okamžiky 28. října totiž už tehdy mezi aktéry vyvolávaly vášnivé diskuse. A to nejen o tom, co se ve skutečnosti přesně událo, ale především kdo se v době hroutící se rakousko-uherské monarchie onen osudný den o počátek první republiky nejvíce zasloužil: jestli jednání zahraniční reprezentace v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, akce českého domácího odboje, nebo lid v ulicích.

Nečekali jsme to

První pokus o vyhlášení nového státu přišel už v půlce října. Čeští politici od léta 1918 věděli, že se monarchie začíná postupně hroutit a že je potřeba začít podnikat konkrétní politické kroky. Mezi ně patřilo ustavení Národního výboru jako hlavního orgánu české politiky. A socialistické partaje pak v podobném duchu založily ještě tzv. Socialistickou radu. Ta si, na rozdíl od všeobjímající role Národního výboru, vzala na starost rozhodování o sociálních a hospodářských otázkách. A rozhodně se nejednalo o náhodný výběr, protože díky probíhající válce v českých zemích už delší dobu panoval nedostatek potravin a monarchie problém nezvládala řešit. Měl to být tedy první krok, jak si na svou stranu naklonit zdejší obyvatelstvo.

Nepříznivá zásobovací situace vyvrcholila 14. října generální stávkou. Socialistická rada, pověřená jejím řízením, nicméně využila situace a do měst zároveň rozeslala vzkaz, ve kterém vybízela k vyhlašování československé samostatnosti. Tehdy však rakouská moc něco takového nepřipustila, zabránila už první rozbušce demonstrací v Praze a z plánu nakonec úplně sešlo. Dramatickou podobu měla stávka jenom v Písku: za přítomnosti čtyř tisíc osob někdo z balkonu republiku skutečně vyhlásil, nicméně píseckou „nezávislost“ záhy ukončil příjezd vojenských jednotek.

Zitra to praskne05_profimedia
Vše, co připomínalo staré Rakousko, muselo pryč. • Autor: Profimedia, Topfoto

Během čtrnácti dnů se ale běh dějin najednou nezvykle zrychlil a jedna událost následovala druhou. Rakouský císař Karel I. vydal 16. října manifest, v němž slíbil – ve snaze zachránit poslední zbytky monarchie – přetvořit Rakousko-Uhersko ve federativní stát a nabídl Čechům a Slovákům autonomii. Císařův pokus o zachování státu však přišel už příliš pozdě: čeští a slovenští politici vycítili, že díky podpoře zahraničních partnerů dokážou získat mnohem víc. O pár dní dříve, 14. října, totiž v Paříži vznikla první československá prozatímní vláda o třech členech: Tomáš Garrigue Masaryk se stal předsedou vlády, Edvard Beneš ministrem zahraničí a Milan Rastislav Štefánik ministrem vojenství. Prozatímní kabinet bezprostředně uznala Francie a další státy včetně USA následovaly posléze.

Charles I of Austria visiting troops, Galicia, WW1
Muž, který prosazoval politiku usmíření. (Císař a vrchní velitel armády Karel I. při návštěvě divize v Polsku) • Autor: Mary Evans Picture L, Profimedia

Masaryk 18. října americké vládě a prezidentu Wilsonovi zároveň předal Washingtonskou deklaraci, ve které psal o vzniku nové republiky Čechů a Slováků. Na Masarykův text Wilson vzápětí reagoval zasláním vzkazu rakousko-uherské monarchii, ve kterém zdůraznil, že Rakušané musí jednat o budoucím uspořádání nikoli s americkými, nýbrž s nově vznikajícími československými orgány. A přibližně ve stejnou dobu se do Ženevy za Karlem I. vydala delegace reprezentující český domácí odboj v čele s Karlem Kramářem, později na jednání dorazil i Edvard Beneš. Všichni počítali s tím, že právě zde proběhne klíčové jednání o budoucnosti Čechů a Slováků uvnitř monarchie.

V Praze tak zůstala méně důležitá část členů Národního výboru. Nikdo z nich v tuto chvíli netušil, že to zásadní se nakonec neodehraje v Ženevě, ale přímo před jejich očima. Tito členové Národního výboru poté do historie vstoupili jako muži 28. října.

Problém žaludku

V podvečer 27. října dostal Alois Rašín od české spojky ve Vídni zprávu o situaci v hlavním městě monarchie. Rašín z ní usoudil, že rakouská vláda se ve válce chystá kapitulovat, což by znamenalo konec Rakouska-Uherska. Po probdělé noci, kdy promýšlel možné alternativy, se nakonec rozhodl zmobilizovat hlavní aktéry v Praze.

„Příteli, zítra to praskne, Rakousko brzy kapituluje, učiňte všechny přípravy pro revoluci,“ vzpomíná na Rašínův telefonát ve tři hodiny ráno ve svých pamětech šéf Sokola Josef Scheiner. Sokolové, kteří dostali na starost vojenskou část přebírání moci, se tedy už od brzkého rána na Rašínův pokyn začali chystat.

Na sedmou hodinu ráno Rašín svolal do bytu agrárníka Antonína Švehly zasedání předsednictva Národního výboru, respektive těch, kteří neodjeli do Ženevy jednat s rakouskou vládou. Ke Švehlovi k Havlíčkovu náměstí nakonec ráno dorazili kromě Rašína i sociální demokrat František Soukup a národní socialista Jiří Stříbrný. Rozdělili si mezi sebou jednotlivé úkoly a dohodli se, že pro případ kapitulace převezme vládu Národní výbor.

ustava1918

Švehla a Soukup dostali za úkol získat pod kontrolu Obilní ústav, což se následně ukázalo jako klíčové: občanům ve městech se stále nedostávalo základních potravin a zásobování vázlo. Muži 28. října se proto rozhodli „okupovat celý problém žaludku“, jak akci pracovně nazval Švehla – aby mohli jednat jako rovnocenní partneři s rakouskou vládou, na jejíž straně v tuto chvíli stále bylo celé vojsko, soudy, pošta i železnice. Švehla v jediném svém svědectví, v rozhovoru z počátku listopadu 1918, vyzvedl důležitost ovládnutí tohoto ústavu a dodal, že tehdy nicméně nikdo nečekal, že by mohl být v ten samý den vyhlášen i československý stát. Je sice pravda, že se čeští reprezentanti na takové vyhlášení postupně chystali už od léta, tedy od doby, kdy se monarchie díky neúspěchům na italské frontě začínala pomalu hroutit, nikdo z nich však nepočítal s tím, že to půjde takto rychle. „Byli jsme překvapeni tím rychlým spádem a stáli jsme nepřipraveni před tím, co přijít mělo. Až v posledním okamžiku jali jsme se porůznu připravovati půdu novým událostem,“ popisoval tehdejší atmosféru šéf Sokola Scheiner. Podle něj hrál v běhu událostí důležitou roli především Alois Rašín: jako rozený stratég dokázal na počátku zachovat chladnou hlavu a pohotově reagoval na vypjatou situaci, čímž se stal vedle Antonína Švehly hlavním mužem, kteří „udělali 28. říjen“. Důkazem je i náčrt prvního zákona samostatného československého státu, který během ponocování z 27. na 28. října pro jistotu připravil.

podkarpatska_rus

A mezitím co Švehla se Soukupem přebírali Obilní ústav, do Prahy doputovala informace o nótě rakouského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho. Ministr v ní vyslovuje souhlas s body prezidenta Wilsona včetně práva na sebeurčení národů a také projevuje ochotu začít jednat o příměří. Díky dezinterpretaci jejího obsahu se ale nakonec ministrův text stal hlavní rozbuškou převratu. Lid si nótu v překotném běhu událostí totiž vyložil jako kapitulaci monarchie.

„Rakousko umřelo“

Dodnes není jasné, za jakých okolností se text rakouského ministra do Prahy vlastně dostal – včetně toho, kým a kdy byl poprvé uveřejněn. Největší rozruch nicméně v pondělí dopoledne vzbudila novinová vývěska Národní politiky na Václavském náměstí, na které se okolo půl jedenácté objevil nápis „příměří“. Před cedulí se v tu ránu začaly tvořit hloučky lidí a stěžovaly si na nedostatek informací. Redakce k nápisu po pár minutách proto ručně dopsala, že podrobné zprávy vyvěsí za chvíli. Shluk před budovou proto stále narůstal. Teprve v tuto chvíli se podle pamětníků celé znění Andrássyho nóty dostalo do rukou vedení Národní politiky, které po jejím přečtení zděšeně zjistilo, že se v textu o vyhlášení příměří, či dokonce kapitulaci monarchie nemluví. Vývěsní ceduli proto novináři rychle přelepili celým textem nóty.

pracovni_doba

Národ (zatím jen v Praze) ale už dávno pracoval s informací, že válka končí, monarchie se rozpadá a naplnění snu o vlastním státu nic nebrání. Václavské náměstí bylo v poledne zaplněno a kvůli návalům musel být v centru přerušen provoz tramvají. Na budovách i mezi manifestujícími se objevovaly červenobílé vlajky a praporky, z úřadů lidé sundávali rakouské znaky s velkým dvouhlavým orlem, čeští vojáci si z uniforem strhávali symboly monarchie a práce v továrnách se spontánně zastavila. Městem začaly procházet manifestační průvody, které neorganizovaně vznikaly před hotelem Zlatá husa (dnešní hotel Ambassador na Václavském náměstí). Velkou pozornost způsobil pohřební vůz v čele jednoho z těchto průvodů s nápisem: „Rakousko umřelo!“

Zprávy o údajném míru přirozeně doputovaly i k členům Národního výboru, kteří se v té době pohybovali po městě. A i když později zjistili, že si obsah nóty veřejnost vyložila špatně a že se o žádný mír ve skutečnosti nejedná, rozhodli se – na pokyn Aloise Rašína – využít davových emocí k rázným krokům. Pochopili, že i když se jedná o revoluci „z omylu“, situace dospěla k bodu, po jehož překročení už není návratu.

pogrom

Po jedenácté se proto vedení Národního výboru sešlo ve svém hlavním sídle, Obecním domě na pražských Příkopech. A jeho členové se bez dlouhých debat usnesli, že poté, co lid v pražských ulicích dal najevo, že monarchii považuje za skončenou, nezbývá nic jiného než vyhlásit československou samostatnost. To ale nebylo bez problémů: všichni přítomní byli reprezentanti pouze českého národa, zástupce Slováků chyběl. Problém ale vzápětí vyřešil slovenský lékař, politický aktivista a přesvědčený čechoslovakista Vavro Šrobár, který shodou okolností přicestoval do Prahy ranním vlakem. Šrobár původně přijel navštívit své přátele, novináře do Národních listů, jenže se později od kolegů dozvěděl, že „vraj niečo prišlo“. Vydal se proto do Obecního domu zjistit, co se děje. V Národním výboru byl přivítán potleskem a radostným výkřikem: „Konečně máme Slováka!“ Později se v nové vládě stal ministrem zdravotnictví a školství.

sedmidenni_valka

Celá schůze předsednictva zabrala sotva půl hodiny a vedení se hned rozjelo vyhlásit republiku na místodržitelství a do zemské správní komise. Cílem bylo vyjednat převrat pokojně a bez zbytečného krveprolití (zásah vojsk si nepřálo ani Rakousko-Uhersko), proto se rozhodli předjednat převzetí moci s konkrétními úředníky. Místodržitel Max Coudenhove nebyl sice v úřadu přítomen (zrovna 28. října v sedm hodin ráno odjel do Vídně), ale jeho zástupce se požadavkům členů Národního výboru nakonec poměrně rychle podvolil. Výhodou bylo, že i ostatní úřady vlastně hned kapitulovaly, české noviny dokonce psaly o „přebírání jednoho státního úřadu za druhým“.

kadansky_masakr

Snaha, aby převrat proběhl v klidu a bez násilí, platila i pro dění v ulicích. Mezitím co Národní výbor obsazoval mocenská centra, ulice už nějakou dobu žila svým vlastním životem. Do situace se opět vložil Rašín, který se rozhodl nevypočitatelnost davů vyřešit muzikou. Po jedné hodině odpoledne Prahou chodily kapely a zástupy je vítaly nadšeným jásotem. Občasné demonstrace a výkřiky nenávisti vůči císařské koruně se nakonec tedy změnily na lidovou veselici a zpěv vlasteneckých písní. Členové Národního výboru ještě později několikrát apelovali, aby se občané zdrželi veškerých potyček, a aby tak nepoškodili čistý štít nově vznikajícímu státu.

Na závěr dne, okolo šesté hodiny, se v Obecním domě ještě jednou sešel Národní výbor (tentokrát i včetně řadových členů), aby definitivně stvrdil rozhodnutí, které před několika hodinami spustili lidé v pražských ulicích. Antonín Švehla na úvod přednesl souhrn všeho, co se událo, a deklaroval, že se Národní výbor ujímá vlády. Po Švehlově projevu se slova chopil Rašín: přečetl jím sepsaný první zákon nového státu a připravený Manifest k národu. Oba dokumenty byly Národním výborem schváleny a obratem předány tisku a veřejnosti letákovou formou.

1918

Ačkoli na ulicích se provolávala sláva republice, Národní výbor byl v otázce státní formy neurčitý: nevěděl, jestli se předáci v zahraničí k něčemu nezavázali, a aktéři sami později přiznávali, že by se v nouzi smířili i s monarchií, pokud by byla „jejich československá“. Nakonec se ale dodržel text Washingtonské deklarace, kterou Masaryk sepsal 18. října a ve které se na základě inspirace Spojenými státy explicitně mluvilo o republice.

Tomáš GARRIGUE MASARYK (TGM) - deklarace - prohlášení, vznik ČSR, říjen 1918
Sen se stal skutkem. (Tomáš Garrigue Masaryk čte ve Filadelfii prohlášení Demokratické unie střední Evropy, 26. říjen 1918) • Autor: ČTK

Za zmínku také stojí fakt, že první, kdo veřejně vyhlásil samostatný československý stát, nebyl ve skutečnosti nikdo z mužů 28. října, ale katolický kněz, říšský poslanec a člen Národního výboru Isidor Zahradník. Učinil tak už v 11 hodin u sochy svatého Václava. „Jsme svobodní. Tu při schodech pomníku českého knížete přísaháme, že se chceme stát hodnými této svobody, že ji chceme bránit svými životy,“ pronesl před zástupy lidí, kteří se hromadili na Václavském náměstí. Soukup se Stříbrným k pražským davům promluvili až o hodinu později, nicméně jim bylo věnováno mnohem méně pozornosti než Zahradníkovi – lid se už mezitím totiž přesouval k Můstku a projevy mužů nebyly pořádně slyšet. Má se ale všeobecně za to, že samostatný československý stát oficiálně vznikl až k večeru po jednání v Obecním domě. Jako slavnostní tečku Národní divadlo namísto plánovaného představení zahrálo Smetanovu Prodanou nevěstu a večer zakončilo populárním divadelním šlágrem vyhlášeným právě za novou československou hymnu – písní Kde domov můj.

Poslední záchvěv

Isidor Zahradník však během říjnového pondělí sehrál ještě jednu zásadní roli. Byl totiž jediný z aktérů, který si včas uvědomil, že je potřeba dát vědět o československé samostatnosti i lidem mimo Prahu. Pomocí železniční sítě proto poslal telegram o pražských událostech na venkov i do ostatních měst. Informace pak byly dále rozšiřovány při veřejných shromážděních nebo na divadelních představeních. Mimopražští se o státním převratu přesto dozvěděli nejdříve k večeru – a většina z nich až druhý den dopoledne. Ale i tak se zprávy o převratu začaly šířit od centra dění jako vlny. Došlo i ke zvláštním událostem, kdy například vlak, který odpoledne vyrazil z Říčan, přijel do svého cíle s nápisy: „Stroj státu československého! Ať žije Wilson, Masaryk!“

skaut

V obcích, kde žila převážná většina Čechů, došlo k převzetí moci téměř bez problémů. Nicméně v oblastech s převahou německého obyvatelstva se občas objevovaly potyčky a protidemonstrace. Například v Olomouci, kde žilo asi sedm tisíc Čechů proti čtrnácti tisícům Němců, se o událostech dozvěděli dvě hodiny před půlnocí. Přes německou většinu se české obyvatelstvo ihned ujalo iniciativy, nicméně němečtí důstojníci uspořádali druhý den ráno, 29. října, provokační pochod a nechtěli Čechy vpustit na úřady. Situace se ale změnila poté, co do Olomouce přitáhly tisícihlavé davy Čechů z okolí – a už po obědě visely po městě prapory v  červenobílé barvě a městem procházel tentokrát veselící se český průvod o počtu téměř čtyřiceti tisíc lidí. I v ostatních Němci osídlených oblastech byla situace často podobná: po zprávách o událostech v Praze proběhly ze strany Němců vzpurné, trochu zděšené, ale nakonec převážně rezignované reakce.

menova_reforma

Na Slovensku zpráva vyvolala první politickou reakci až 30. října. V Turčianském Svätém Martině ten den vznikla Národní rada slovenská jako reprezentant Slováků v novém státě. Rada, jejíž členové neznali mnoho detailů o pražských událostech, sepsali ještě ten den první návrh tzv. Martinské deklarace. Text byl za velkého zmatku schválen, jenže odpoledne na místo z Budapešti dorazil Milan Hodža s novými informacemi – a Slováci museli již jednou schválený text poupravit. O den později byla deklarace zveřejněna v Národních novinách a text se stal spontánním souhlasem politické reprezentace Slováků s vytvořením společného československého státu.

Praha - Staroměstské náměstí - Mariánský sloup, stržení, devastace, povalení, manifestace,…
Když se kácí les, létají třísky. (Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. listopadu 1918) • Autor: ČTK

Na konci října přešla do rukou Čechoslováků, opět nenásilně a bez kapky krve, i vojenská moc, čímž byla rakouská nadvláda definitivně zlomena. Poslední den v říjnu utichly i zbylé oslavy nového státu, lidé se vrátili zpět do práce a tempo dějin se – alespoň na chvíli – lehce zpomalilo. Poslední záchvěv oslav samostatnosti nastal 3. listopadu. Na Staroměstském náměstí rozvášněný dav strhl Mariánský sloup – postavený zde před 250 lety jako poděkování Panně Marii za záchranu Prahy před obléhajícími švédskými vojsky, ale demonstranty teď považovaný za symbol habsburského režimu – jako gesto definitivního zúčtování s monarchií. Dav chtěl účtovat s Vídní dál a po stržení sloupu táhl Prahou s úmyslem sházet do Vltavy i sochy stojící na Karlově mostě. Tomu už zabránili zalarmovaní četníci a den nato Národní výbor pro jistotu zakázal jakékoli ničení pomníků a památek.

Použitá literatura:

Antonín Klimek: Říjen 1918, Paseka 1998;

Antonín Klimek: Boj o Hrad I, Panevropa 1996;

Jan Galandauer a kol.: O samostatný československý stát 1914–1918, Státní pedagogické nakladatelství 1992;

Jan Galandauer: T. G. Masaryk a vznik ČSR, Melantrich 1988;

Jan Blahoslav Kozák: T. G. Masaryk a vznik Washingtonské deklarace v říjnu 1918, Melantrich 1968;

Jan Stejskal: Zprávy z českého století, Triton 2008.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 358
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte