Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Všechno je špatně

Jak žít spokojeně ve světě, který nemáme pod kontrolou

Vsechno_je_spatne01_jaros
Úzkost, byť iracionální, dříme v každém z nás. • Autor: Milan Jaroš

Jednoho rána před pár lety stál ve voze londýnského metra nenápadný muž a potil se strachy. Ranní spoj mířil do stanice Chancery Lane a on se chystal splnit poměrně jednoduchý úkol: dříve než vagon podzemky přibrzdí a otevře dveře, vysloví nahlas jméno příslušné stanice, pěkně na celý vagon, aby všichni slyšeli. Muži se viditelně nechce, ale nakonec se odhodlá: „Chancery Lane,“ rozlehne se přeplněným vozem. Nic více a nic méně. Totéž hlášení stanice si od neznámého spolucestujícího pasažéři vyslechnou ještě na několika dalších zastávkách.

Oliver Burkeman, jak se onen muž jmenoval, je sloupkařem deníku The Guardian a úkol si uložil sám na radu amerického psychologa Alberta Ellise. Smyslem cvičení bylo na vlastní kůži zažít, jak silně se bráníme i celkem bezvýznamnému negativnímu zážitku a jak přehnané či iracionální jsou některé naše obavy. Burkeman o sobě ví, že je posedlý obavou z toho, co si o něm ostatní myslí. Má pocit, že se musí snažit v jejich očích vypadat dobře, že jeho svět i kariéra vědeckého sloupkaře do značné míry stojí na tom, jak je solidní, seriózní, oblíbený. Teď si měl vyzkoušet, jaké to je vypadat jako menší pako.

Reklama
Reklama

Dr. Albert Ellis
Bude to špatné, nikoli fatální. (Psycholog Albert Ellis v roce 1970) • Autor: Bettmann Archive

Ohlašovat zničehonic nahlas v metru stanice je jistě neobvyklé, nikomu to ale neublíží, naopak, roztržitější cestující mohou být třeba vděční, že nezapomenou včas vystoupit. Excentrický pasažér se sice musí připravit na jisté nepochopení, možná ho čeká povytažené obočí či jízlivá poznámka, to je však v prostředí zcela neznámých lidí vlastně spíše nepříjemnost než osobní katastrofa. „Bylo mi jasné, že kdokoli, kdo zažil v životě něco skutečně dramatického nebo třeba jenom silné turbulence v letadle, bude můj úkol považovat za banální,“ vzpomínal Burkeman na situaci později ve své knize Protijed (TheAntidote). Přesto, jak se stanice Chancery Lane neodvratně přibližovala, chtělo se mu stále víc a víc strachy zvracet.

Autor cvičení, Albert Ellis, je ve světě psychologie pojmem. Dnes již zesnulý Američan razil od padesátých let svéráznou doktrínu, jejíž kořeny podstatným způsobem odvozoval ze stoické filozofie zrozené v antickém Řecku. Mezi jeho klienty patřili lidé sužovaní úzkostí, neschopní učinit rozhodnutí a nést jeho následky, vystresovaní moderní lidé, kteří ztratili kompas pro své rozhodování. Typickým klientem byla třeba žena, která se dlouhé měsíce sžírala paralyzující neschopností rozhodnout se, zda se odstěhovat za přítelem z jiného města, nebo zůstat ve svém dosavadním zaměstnání – nedokázala odhadnout, co bude následovat, bála se obojího. Ellis nabízel v podobných situacích nečekaně přímočaré návody. „Co nejhoršího se vám může stát? Maximálně se z partnera vyklube debil a vy se rozvedete,“ křičel na dotyčnou ženu svým typicky neurvalým způsobem během kolektivní terapie. „No tak to bude ošklivý a vy budete smutná. Ale nebude to úplná tragédie, nebude to přece konec světa!“

Ellis používal různá terapeutická cvičení, na nichž svým klientům demonstroval, jak zbytečně se užírají různými strachy a jak své obavy ze všech možných životních situací nehorázně přehánějí. „Většina z nás má totiž v hlavě nas**no,“ vysvětloval, opět svým typickým jazykem, v soukromém rozhovoru zmíněnému sloupkaři Guardianu. Pleteme si vlastní představy a tužby s realitou a nutností. Zcela pochopitelně například netoužíme být trapní nebo jinak zostuzení, v našich představách to ale vnímáme tak, že k podobné situaci nikdy a za žádných okolností nesmí dojít. Že jí musíme stůj co stůj zabránit. Jinak se určitě stane něco hrozného.

Ellis tvrdil, že negativním zážitkům se nesmíme vyhýbat, že jsou ve skutečnosti nutné pro naše duševní zdraví, v podstatě proto, abychom dokázali rozlišit podstatné od nepodstatného. Jeho terapie mířila obvykle k tomu, že existuje zásadní rozdíl mezi patálií a skutečným průšvihem, mezi pouhou nepříjemností a opravdovou katastrofou. Bez jistého experimentování a vystavování se strachu v tom ovšem moderní člověk dost často nemá jasno.

Jízda metrem a ohlašování stanic ostatně patřila k jeho mírnějším postupům. V jednom slavném případě poslal Ellis své klienty do ulic New Yorku s úkolem zastavovat náhodné kolemjdoucí a tvrdit, že byli právě propuštěni z blázince a zda by jim dotyčný nemohl prozradit, který je teď měsíc. Ellisovi pacienti si tak na vlastní kůži ověřili, že být považován za duševně nemocného sice jistě není výhra, na druhé straně je však nečeká nic skutečně hrozného – někteří Newyorčané prostě odpověděli a jiní vzali decentně roha. No a co.

Když se tedy Burkeman stařičkému Ellisovi svěřil, že mu jeho známá terapie z metra nahání nekonečnou hrůzu, Ellis mu řekl, že právě proto by si ji měl vyzkoušet. Jak později novinář popsal, na první stanici sice nakonec slova „Chancery Lane“ vyslovil, hrůzou měl ale tak stažené hrdlo, že to znělo jako tiché zakrákání. Nestalo se celkem nic, pouze jeden muž zvedl zrak od novin a na okamžik si novináře „s vlažným zájmem“ prohlížel. Jméno další zastávky už prý zaznělo hlasitěji a na další stanici již novinář pronesl název skutečně naplno. Teď už přitahoval pozornost většího počtu lidí, ale zároveň zjistil, že ho jejich zájem vlastně nijak neděsí. Jako by překročil jakousi hranici, za níž mu vlastní trapnost vlastně vůbec nevadí. Situace byla zvláštní, nikoli však dramatická, paralyzující hrůza se rozplynula. Vše se potom zopakovalo ještě třikrát. Všichni si tak nějak zvykli. Pak Burkeman podle plánu vystoupil, vlak pokračoval dál, jako by se nechumelilo, a on si to odlehčeně svižným krokem štrádoval do své kanceláře.

Velké oči

Úzkost a strach z toho, co přijde, jsou emoce, které otřásají dnešním Západem až ke kořenům. Burkeman si v metru řešil svůj „malý“ problém, zároveň si ale byl vědom toho, že se dotýká něčeho podstatného, co zasahuje do hloubky současné západní společnosti. Podstatou jeho povolání sloupkaře popularizujícího psychologii je vlastně vysvětlovat lidem, jak být spokojení a šťastní. A lidé dnes – jak už bylo řečeno v úvodním textu tohoto speciálu - rozhodně spokojení nejsou.

Ve Spojených státech hlásí třetina obyvatel nějaké formy depresí. Ve Velké Británii je to polovina. Ani v Česku na tom na tom nejsme jinak, stačí se podívat na titulky novin. „Čechům se daří lépe, propadají ale skepsi,“ popisovala výsledky sociologického šetření před časem Mladá fronta DNES. „Češi mají vyšší příjmy a větší domy, přesto se cítí hůř,“ hlásil server Novinky.cz v podstatě totéž téměř přesně před rokem. Z výzkumů opakovaně vyplývá, že Češi prožívají pravděpodobně nejlepší léta v celých svých dějinách. Zároveň trnou hrůzou, co bude dál, a největší popularitě se těší politik radící občanům ozbrojit se kalašnikovem.

Téměř se zdá, jako by v našem vnímání reality existovala nějaká „chyba v programu“, která čím dál většímu množství lidí znemožňuje podívat se na život kolem sebe s chladnou hlavou, bez úzkosti či hysterie. Burkeman ve své knize, jejíž celý název zní Protijed. Štěstí pro lidi, kteří nemohou vystát pozitivní myšlení, jeden takový zádrhel vidí.

Úspěšný Západ v posledních desetiletích propadal iluzi, že se stává strůjcem vlastního osudu. Lidé uvykli víře, že z jejich životů mizí nejistota, protože světu stále více rozumíme a většinu věcí včetně vlastních životů tak lze naplánovat a zmanažovat. Z lidských životů a poválečných západních dějin jako by se stal jakýsi předvídatelný projekt. Americký sen předpokládá, že každá poctivě pracující generace se bude mít lépe než ta předchozí. Ekonomové zaručují, že při správné aplikaci jimi odhalených pravd bude hospodářství pořád růst. Český sen zase spočíval v tom, že převzetí osvědčené západní legislativy a kapitalistického modelu nevyhnutelně zaručí, že v dohledné době doženeme Západ. Když se věci zkomplikují, a to se teď právě děje, nevíme si s novou situací zjevně rady.

„Lidé jsou si rovni ve své bezmoci,“ napsal v 1. století našeho letopočtu antický stoický filozof Epiktetos. Takový postřeh zní v uších nejednoho moderního člověka téměř skandálně, je v podstatě v rozporu s naší základní představou o sobě jako moderních lidech. A Burkeman ukazuje, že jsme možná právě tady udělali chybu. Zjednodušeně řečeno, trochu jsme zřejmě přecenili vlastní možnosti.

V dějinách lidstva se opakovaně vynořují myšlenkové proudy, které nabádají k méně optimistickému hodnocení vlastních schopností. Štěstí člověka v jejich pojetí nespočívá v tom, jak šikovně promění okolní svět ve svůj prospěch, ale naopak že najde svůj prospěch ve světě, jaký je. Evropanům nejbližší jsou v tomto ohledu asi antičtí stoikové, z jejichž učení ostatně vycházejí i již zmíněné psychologické praktiky Alberta Ellise.

Zásadní objev

Největší rozmach populární stoické filozofie probíhal v době, která se do jisté míry podobá té naší. Svět kolem stoiků byl zcela hmatatelně podobně jako náš vlastní mimo jejich kontrolu. Seneka například byl ve službách šíleného císaře Nerona, který, mimo jiné, po večerech podpaloval ve svých zahradách křesťany, aby mu jejich hořící těla posvítila na cestu. Epiktetos byl zmrzačeným otrokem hledajícím v myšlení vlastní důstojnost. A ano, stoická hvězda Marcus Aurelius, autor Hovorů k sobě, byl císařem, který nechával křesťany přibíjet na kříže, a pak sepisoval dílo o vnitřním klidu a vyrovnanosti.

Vsechno_je_spatne03_profimedia
Všichni jsme stejně bezmocní. (popravy křesťanů za císaře Marka Aurelia) • Autor: AFP, Profimedia

Stoikové nepovažovali za možné chod světa zásadně proměnit. Není jistě dokonalý z hlediska jednotlivých osudů, jako celek ale funguje podle zákonitostí, které nejsou naším dílem (ani největší moderní pokrokář by se ostatně neodvažoval požadovat reformu fyzikálních zákonů). Stoikové kladli hlavní důraz svého učení na hledání praktického způsobu, jak ve světě, do něhož jsme se zrodili, spokojeně – tedy rozumně a vyrovnaně – žít. Cílem člověka podle nich mělo být dosažení vnitřního klidu, autarkie. Cesta k němu vede skrze pochopení řádu věcí a poznání vlastních možností. Stoik chápe, co je v jeho možnostech změnit a co ne. Právě proto je ostatně člověk nadán rozumem.

Stoikové totiž učinili (aspoň v kontextu západního myšlení) zásadní objev: zlo či dobro není obsaženo ve věcech nebo událostech, ale v nás samých – jsou to ve skutečnosti nálepky, kterými si popisujeme realitu. Podezíravý zájem lidí o podivína ve vagonu metra je prostě fakt, jemuž se vlastně ani není možné divit. Úzkost či strach, který z něj takový pasažér cítí, vzniká pouze v jeho nitru. To on se domnívá, že je taková situace nežádoucí. Stejně tak si ale může celou situaci vyhodnotit jinak, třeba se jí dobře bavit a se zájmem sledovat, jak umně se jednotliví cestující snaží své podezření maskovat. Záleží výhradně na každém účastníkovi, co si ze situací kolem sebe vezme a jak je použije pro své další žití.

Téměř se zdá, jako by v našem vnímání reality existovala nějaká chyba v programu.

Tweetni to

Pokud si tuhle základní pravdu stoik uvědomí, otevírá se před ním skutečná vnitřní svoboda i cesta k vyrovnanosti a klidu. Ta přitom nespočívá v tom, že bychom mohli svět volně proměňovat podle vlastních představ a vytyčených plánů, ale v tom, že jen na nás samých záleží, jak na věci, které se nám přihodí, budeme reagovat. Představme si třeba, že se nespravedlivě ocitneme ve vězení. Vyspělý stoik (a dosáhnout takové síly není rozhodně snadné) se nezhroutí a nebude do konce svých sil bědovat nad svým zoufalým osudem. Nebude spílat policii, plakat v bezmoci ani sepisovat vzteklé pamflety požadující revoluci. Nebude se užírat. Přijme situaci jako politováníhodný fakt a ušetřené síly věnuje snaze omyl napravit. Nastuduje si zákoník, projde znovu zpackané důkazní řízení, pokusí se sehnat lepšího právníka – cokoli, co je v jeho možnostech a co dává smysl. Jeho situace je jistě neradostná, ale upřímně řečeno, mohlo být také hůř.

Smíření se se silami, jež nás přesahují, či rozpoznání jejich bezvýznamnosti je součástí lidského údělu.

Tweetni to

Tahle poslední věta je důležitá. Stoikové radí, abychom si stále a zcela záměrně připomínali vratkost své každodenní situace. O tom, že na něco podstatného kápli, svědčí různá „stoická“ rčení, jež běžně používáme, i když často velmi povrchně. Žádná kaše se nejí tak horká. Nic není tak hrozné, aby to nemohlo být horší. Proč si lámat hlavu s něčím, co nemůžu změnit. Třeba právě tahle poslední moudrost, jako vystřižená z nějakého stoického spisku, se často používá jako ospravedlnění pasivity nebo ignorování zjevné nespravedlnosti, ve skutečnosti však popisuje vnitřní nastavení člověka, který nehodlá připustit, aby mu stav věcí způsobil duševní utrpení. Vůbec to neznamená, že nemá smysl chodit k volbám.

Trochu morbidní

Ke klidu je ale potřeba dospět aktivní snahou. Odtud vede například cesta k popsané psychologii Alberta Ellise, který, podobně jako antičtí mudrci, radí neunikat před strachy a obavami. O tom, jak jsme se podobné otevřenosti vzdálili, svědčí skutečnost, jak morbidní nám některé stoické rady připadají. Všechno jednou skončí, zní další stoiky inspirovaná lidová moudrost, kdo je ale ochoten to skutečně brát doslova. Epiktetos k tomu rozhodně nabádá: „Pokaždé když políbíte své dítě na dobrou noc, mějte na paměti, že zítra může zemřít,“ píše. Brr, proběhne asi hlavou modernímu člověku, z toho by mi brzy přeskočilo. Epiktetos tvrdí opak: „Výsledkem bude, že své dítě budete milovat ještě více než dosud a navíc pro vás případná tragédie bude méně nečekaná.“

Vsechno_je_spatne04_profimedia
Všichni jsme stejně bezmocní. (stoický filozof Epiktetos) • Autor: AFP, Profimedia

Zní to vlastně hrozně, je to však „jenom“ cvičení, jehož cílem je před nevypočitatelností světa neunikat do optimistických snů o tom, že se nic hrozného nemůže stát. Stoikové (Burkeman ve své knize mluví také o buddhismu a spoustě dalších osobností a nauk) ostatně také podlehli věčnému koloběhu vzniku a zániku, jejich v jednu chvíli dominantní filozofie nakonec v antickém Římě vyvanula, převálcována tehdy moderním křesťanstvím, jež místo poklidného soužití s osudem nabízelo aktivní duchovní vzpouru vedenou vírou v oběť spasitele. Nebyl to konec světa, stoická moudrost se uchovala v různých střípcích a podzemních proudech a třeba se v našich pohnutých časech bude zase hodit.

Vsechno_je_spatne05_profimedia

Smíření se se silami, jež nás přesahují, či rozpoznání jejich bezvýznamnosti je součástí lidského údělu.

Tweetni to

• Autor: MPTV, Profimedia
Smíření se se silami, jež nás přesahují, či rozpoznání jejich bezvýznamnosti je součástí lidského údělu.[/pull-quote]"]

Nutnost smíření se se silami, jež nás přesahují, nebo rozpoznání jejich faktické bezvýznamnosti, je ostatně součástí či možností lidského údělu. Jde vlastně o to, jestli to děláme chytře, nebo ne. Záleží pouze na vnitřní práci každého, jaké emoce si se svým nevyhnutelným údělem spojí. Mistrně to ukazuje například jeden z předních znalců lidské úzkosti, americký režisér Woody Allen. Následující dialog pochází z filmu Láska a smrt:

BORIS: Nicota. Neexistence. Temná prázdnota.

SONJA: Říkal jsi něco, miláčku?

BORIS: Ale nic, jenom si tady plánuju budoucnost.

Woody Allen ví o lidské duši něco, co není úplně běžné. Umí to totiž zařídit tak, aby diváci na tuhle pravdu nereagovali zdrcením, ale salvou smíchu.

Respekt 2/2017

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte