Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Slovensko01_foto_BORIS NÉMETH_Homeland Dřív bylo vše srozumitelnější.
Společnost Téma

Virtuální klub rváčů

Slovenská společnost se za těch deset let, co jsem se z ní vzdálil, proměnila takřka k nepoznání

Když mi bylo deset let, vypočítal jsem si, že v roce 2017 mi bude šedesát, ale neuměl jsem si budoucí svět ani sebe sama v něm vůbec představit. Vzpomněl jsem si nedávno na svou tehdejší bezradnost při čtení knihy Davida Graebera Utopie pravidel, jemuž bylo osm, když v roce 1969 přistáli Američané na Měsíci a podobně jako já se tehdy pokoušel představit si svoji vzdálenou budoucnost. „Opravdu jsem očekával, že budu žít ve světě technologických zázraků? Jistě. Každý to očekával,“ píše Graeber. A rozhořčeně se ptá: kde tedy je teleportace, antigravitační pole, pilulka nesmrtelnosti, androidi, kolonie na Marsu, létající auta, jimiž jsme měli podle slibů dospělých létat už v roce 2000?

Na rozdíl od Graebera jsem v dětství o těchto slibech neslyšel, neboť komunistická utopie slibovala jiné zázraky, ale přesto: jezdím vlakem z Bratislavy do Prahy pořád za stejné čtyři hodiny jako moji předchůdci ještě před válkou. Když mi bylo deset, právě jsme si koupili auto, které jezdilo stovkou, měli jsme ledničku, vysavač, televizi, telefon a moji rodiče se nepřestávali těmto novotám divit. O padesát let později mám to samé, byť uznávám, že o chlup lepší. Tohle že je pokrok?

Reklama
Reklama

Ano, je. Není však tak viditelný a je občas docela těžké rozeznat ho pouhým okem, protože navenek jde často jen o vylepšení už vymyšlených věcí. Futurologové říkají, že se již brzy dočkáme technologické revoluce, roboti a létající auta jsou prý už na spadnutí. A že největší změna se odehraje v našem mozku.

Jenže to už se stalo – i bez umělé inteligence. Vidím to na proměně slovenské společnosti během posledních deseti let. Jestli je to pokrok, tedy změna k lepšímu, si nejsem úplně jist, pokusím se ji však alespoň trochu popsat.

Nebylo o čem mluvit

Když jsem se před deseti lety stěhoval z Bratislavy do Prahy a loni na podzim se do ní vrátil (byť jsem z ní fyzicky nikdy úplně neodešel), na první pohled se nezměnila. Bratislavské nádraží je pořád stejně ošklivé, silnice jsou pořád stejně rozbité, pokrok k lepšímu se projevil klimatizací ve veřejné dopravě a k horšímu ucpanými vjezdy do města v čase dopravní špičky.

Nenápadně se změnili také lidé. Před deseti lety nikdo nekoukal do chytrého telefonu, protože nebyly. Dnes do nich koukají skoro všichni a z veřejné dopravy i kaváren zmizeli čtenáři papírových novin. Odněkud se vynořila spousta mužů a žen, kteří si z nějakého důvodu barví svoji bílou kůži a dělají ze sebe chodící ornamenty. Přibylo tlustých lidí, zejména dětí, což by mohlo znamenat, že se Slováci mají dobře. Ale objevili se také holohlaví mladíci v zelených mikinách, jimž se říká fašisté, což by mohlo znamenat, že Slováci se mají špatně. Přibyl také dosud neznámý druh slovenského politika, jemuž se říká euroskeptik, což by mohlo znamenat, že Slováci jsou nespokojení.

Když jsem se před deseti lety vzdálil, byla slovenská společnost relativně srozumitelná a ve shodě sama se sebou: pohroužila se do sebe a užívala si prudký ekonomický růst (deset procent HDP!) s jistotou, že to bude navěky. Nebylo nudnějšího tématu než Evropská unie, kam Slovensko nedávno vstoupilo  s vírou, že o zářivou budoucnost je tak navždy postaráno. Zbytek světa byl jen matnou skvrnou v koutku oka, Slováci šťastně zahleděni do sebe měnili stará okna za plastová a natírali své zateplené domy pastelovými barvami. Veřejná debata, která skomírala už od konce devadesátých let, úplně ustala. Nebylo o čem mluvit.

Společná řeč se místo nástroje dorozumění proměnila ve zbraň hromadného ničení, jež rozcupovala společenskou smlouvu o budoucnosti i minulosti.

Tweetni to

Po deseti letech je shoda tatam a společnost vypadá jako jakýsi virtuální klub rváčů. Nacionalisté, kteří byli před deseti lety na vymření, se vrátili silnější než dříve, obohaceni mnohdy o oddíly fašistů, s nimiž se navenek nesnášejí, ale v jádru mají mnoho společného. Parlament se proměnil v rejdiště jurodivých křiklounů i zamlklých nácků, stal se tribunou postav, na jaké člověk běžně na ulici nenarazí. Soudě však podle voleb i průzkumů veřejného mínění, reprezentují zhruba 40 procent voličů.

V mozku těchto voličů se odehrála změna, s jakou futurologové nepočítali. Souvisí nepřímo s krizí Západu, jež dolehla i na Slovensko, ale jejím spouštěčem není osobní zkušenost úpadku – navzdory vnější ekonomické krizi prožívala naprostá většina obyvatel země v poslední dekádě růst příjmů i kvality života. Spouštěčem změny je technologická revoluce, jež je volným okem takřka neviditelná, ale lidem umožnila ponořit se do virtuální reality sociálních sítí a tam se oddávat úzkosti a nenávisti.

Rozvázaný jazyk

Toto se samozřejmě děje i jinde na Západě, to není žádný objev, ale slovenský případ je v něčem přece jen zvláštní. Zdejší společnost, pokud ji tak bylo možno vůbec nazývat, žila po celá staletí roztroušena v hlubokých údolích oddělených od sebe hřebeny hor a až teprve ve 20. století začala sebe sama vnímat jako celek propojený klenbou moderních médií, jako byly rádio a televize. Dokonce ještě i před deseti lety lid spíše trpně přijímal informace shůry, než aby mluvil sám se sebou, z tradice nenavyklý veřejné debatě.

A pak se objevily sociální sítě, jež v neprostupné zemi propojily miliony lidí. Facebook rozvázal němému lidu jazyk a ten začal, poprvé vůbec, doopravdy diskutovat. Společná řeč se však místo nástroje dorozumění proměnila ve zbraň hromadného ničení, jež rozcupovala společenskou smlouvu o budoucnosti i minulosti.

Zřejmě neexistuje způsob, jak porovnat míru nenávisti na sociálních sítích různých národů, ale díky své zkušenosti s českou debatou prohlašuji, že ta slovenská je o řád divočejší. Fašisté, kteří spílají Romům, Židům, imigrantům nebo třeba slovenským liberálům a žádají jejich smrt, mají na Facebooku stovky tisíc příznivců. Jazyk se utrhl z řetězu a do mozků Slováků zasévá virtuální apokalypsu.

Ale je to možná právě úlek z těchto fašistů, který probudil naprosto nečekaný zájem o holokaust slovenských Židů, jejichž srdcervoucí příběhy zaplavily slovenská média. A nejen to. Po celé zemi se najednou roztrhl pytel s veřejnými debatami, jako kdyby lidé cítili, že sociální sítě skutečnou diskusi nenahradí.

Před deseti lety jsem odjížděl ze země relativně srozumitelné, klimbající a lehce netečné k jakýmkoli idejím. Vrátil jsem se do té samé země vášnivě rozštěpené mezi konzervativce, liberály, levičáky, pravičáky, Evropany, nacionalisty, fašisty, sluníčkáře a mnoho dalších odrůd identity. Neznám tady nikoho soudného, kdo by se tvářil, že rozumí tomu, co se děje. Jisté je jen to, že se odkudsi uvolnila mohutná vlna energie, jejíž sílu a účinek lze stěží odhadnout.

Typickým paradoxem dnešní doby však je, že tato energie je něco jako temná hmota ve vesmíru: víme o ní, ale pouhým okem vidět není. To, co vidět je, jsou zrekonstruovaná centra měst díky eurofondům, množící se penziony a mohutné dřevěné stavby podél cest, jež se tváří jako salaše, ale jsou to restaurace se skvělou kuchyní – Slováci objevili půvab své zemité identity.

Možná už brzy budou brázdit nebe nad touto hornatou zemí létající auta, futurologové tvrdí, že je to otázka deseti let – ostatně, jedno z nich vyvinul slovenský konstruktér. Robot možná vystřídá baču a bude chránit ovce před vlky i v noci, jelikož nemusí spát. Podmínkou však je, aby ona temná energie nespálila duši slovenské společnosti, která se teprve nedávno naučila promlouvat sama k sobě a dospěla zatím jen k tomu, že si nerozumí.

Autor je redaktorem Denníku N.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte