Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Hledání lidské důstojnosti

Žijeme v převratné době, která připomíná novou renesanci

Italie rijen 2014
Renesance se přes všechny zvraty, otřesy a odpor nikdy nezastavila. (Michelangelův David ve Florencii)

Když chtěl vloni ve své poslední knize americký komentátor a prorok globalizace Thomas L. Friedman použít metaforu pro postavení dnešního člověka ve světě, vybral docela strašidelnou scénku. Vylíčil do běla rozbouřené peřeje, na nichž se jako malá tříska zmítá člun. Posádka není pánem situace a zoufale touží přežít, rozbouřeným živlům se ale vzepřít nedokáže: nemá dost sil zamířit ke břehu napříč proudem a už vůbec ne proti přívalu, do míst, z nichž kdysi vyplula. Jedno divoké řešení jí ale zůstává: posádka se může chopit vesel a pokusit se nabrat rychlost tak velkou, že se vyrovná dravému proudu peřejí. Loď se pak může řítit vpřed v opojné rovnováze s živlem, s nadějí, že uprostřed sil, jež posádku přesahují, udrží nebezpečnou rovnováhu. V podobném člunu dnes podle Friedmana sedí každý z nás. A peřejemi je neutuchající proud změn, který se okolo nás valí.

The Storm 1569
Lidstvo je posádka, jež se nedokáže vzepřít rozbouřeným živlům. (Bouře od Pietera Brueghela, 1569) • Autor: Alamy, Profimedia

Reklama
Reklama

Snadná vize procházky životem to jistě není, vzrušující ale rozhodně ano. Opojení dynamickou rovnováhou se ne náhodou dobrovolně odevzdávají třeba rafteři na nafukovacích člunech, surfaři krotící sílu mořských vln, lyžaři balancující na hranici gravitačních zákonů. Kdo někdy uprostřed divokých poryvů větru „zalehnul“ do windsurfingové plachty a dostal prkno pod nohama do skluzu, ví, jak opojný dokáže být zvláštní stav „beztíže“, který následuje. Jezdec ví, že stačí nepatrná chyba, rovnováha  zmizí a živlům se vrátí jejich brutální, nepřátelská síla. Když ale prkno nečekanou rychlostí letí po hladině, nedokážou se sportovci často ubránit, aby nekřičeli rozkoší.

Tak napůl

O tom, že se svět prudce mění, asi není nutné vypisovat dlouhé odstavce. V jistém smyslu žijeme v nejlepší době, jakou lidstvo kdy zažilo. Nikdy jsme například nežili déle, délka dožití se za posledních padesát let prodloužila více než za tisíc let předchozích. Máme nejlepší zdravotní péči a nejvíce potravin. Lidí díky tomu masivně přibylo, ze čtyř miliard v roce 1974 na dnešních sedm miliard, zároveň se ale podařilo dramaticky snížit počet chudých lidí.

Upřímně řečeno, lidstvo ještě nikdy nebylo tak bohaté. Ještě nikdy tolik lidí nestudovalo střední a vysoké školy, lidstvo jako celek ještě nikdy tolik necestovalo, nenakupovalo, nebylo tak dobře informováno. Ještě nikdy neměl člověk, který se narodil v odlehlém místě nebo v neprivilegované vrstvě, tak velkou šanci ze svého postavení uniknout a zařídit si důstojný život.

Jenže nejsme šťastní. Neplatí to jistě pro každého, jak jinak ale vysvětlit, že ve Spojených státech vládne Donald Trump. Nebo že otrávení Britové vystupují z Evropské unie nebo že otrávení Češi poslali na Hrad jednoho populistu a druhý vede v průzkumech před parlamentními volbami.

Život se jednoduše nezlepšil ve své stávající podobě, místo toho se celý proměňuje. Ano, máme práci a peníze, ale jsme udření a práce nás často ničím nenaplňuje. Nikdo nemá hlad, ale trpíme nemocemi z dostatku. Podle statistik žijeme v nejméně násilné době dějin, tak proč se k nám valí stovky tisíc uprchlíků a v centrech velkoměst útočí teroristé? Ke každému plusu, který doba přinesla, umí každý vyjmenovat alespoň jeden nebo více záporných jevů. Bývaly přece doby, kdy jsme se těšili na všechny nové zlepšováky a novinky, teď se jich často děsíme a nevyznáme se v nich. Kdo vlastně prahne po tom, aby byl v supermarketu místo pokladní automat? Co když moje děti netouží po dvou vysokých školách a zaměstnání v klimatizované kanceláři, ale milují život na rodné vesnici: existuje pro ně vůbec nějaká důstojná budoucnost?

Už jenom samotný fakt, že renomovaný autor volí pro popis doby metaforu nezkrotného živlu a lidstva jako křehké posádky bojující o přežití, naznačuje, že něco není v pořádku. Ne každý miluje adrenalinové sporty. Ještě méně lidí pak touží po tom, aby divoký zážitek nikdy nekončil, aby z člunu nešlo vystoupit a zajít si v klidu na pivo. Zdá se ostatně, že právě o takovou chvíli úlevy se nemalé procento lidí snaží a dělá všechno pro to, aby rozběhnuté soukolí zabrzdilo, třeba i za cenu, že svobodnou, chaotickou společnost vystřídá vláda nějaké pevnější ruky. Problém je v tom, že, jak naznačuje zkušenost, opakem změn je strádání a úpadek.

Někde mezi

Jistou útěchou ke zmatku dnešní doby může být fakt, že něčím podobným neprocházíme poprvé. Západ zhruba před pěti sty lety zažíval podobně třeskuté období, kdy se obzory náhle rozšířily, hranice padly, nové technologie rozviklaly starý způsob života. Člověk tehdy náhle pochopil, že Země je kulatá a mnohem větší, než si dokázal představit. Že existují kontinenty, o jejichž existenci neměl tušení, a že na nich žijí úplně jiní lidé, než na jaké je zvyklý. A co víc, že se jeho malý svět nenachází uprostřed všehomíru, jak mu to tvrdili moudří kněží z kazatelen, ale že běhá jako celkem obyčejná planeta okolo jedné z mnoha hvězd.

Musela to být tehdy pořádná rána, o nic menší, než když dnes západní člověk zjišťuje, že Číňané nebo Indové mohou být také bohatí a stavět modernější letiště než lidé na Západě, že gayové a lesby mohou v manželství úspěšně vychovávat děti, že děti mohou mít díky pokroku vědy tři rodiče nebo že je dnes levnější dovézt z daleké Asie výrobky, které dříve vznikaly v továrně za rohem.

Paralely mezi obdobím, kterému dnes říkáme renesance, a desetiletími na přelomu 20. a 21. století si před nedávnem všimli dva profesoři z Oxfordské univerzity, Ian Goldin a Chris Kutarna v knize Age of Discovery: Navigating the Risks and Rewards of Our New Renaissance (Věk objevů. Co nabízí a čím hrozí naše nová renesance). Podobnosti jsou v mnoha ohledech skutečně překvapující. My dnes máme například pocit, že se nám z rukou vymkl internet a sociální sítě. V renesanci byl komunikačním fenoménem objev knihtisku, který náhle vyrval informační monopol z rukou církve a udělal z knihy běžně dostupné zboží. Výsledkem byly nejen bible přeložené z latiny do místních jazyků, ale také hory braku a nesmyslů. A když může v Písmu svatém každý bádat sám, k čemu je vlastně zkorumpovaná církev a její přisluhovači? Pokud to připomíná sociální sítě, fake news a různé populistické věrozvěsty, připomeňme si, že následovala náboženská reformace, rozkol v křesťanství, období strašlivých náboženských válek, migračních vln a utrpení.

Renesanci si dnes spojujeme s andělskou harmonií děl Giotta,  Michelangela nebo Leonarda da Vinci a jezdíme se pozůstatky této dramatické éry kochat o dovolené. Chápeme ji jako vznešenou éru, jeden z vrcholů západní civilizace, okamžik zrození moderního člověka. Doba měla své ideology a nejproslulejším byl zřejmě Pico della Mirandola, jenž ve svém traktátu O důstojnosti člověka uceleně definoval ambice své éry. Renesance zřejmě poprvé došla k poznání, že člověk může uchopit osud do vlastních rukou. V Mirandolově traktátu tak Bůh  lidské bytosti ujišťuje, že je stvořil nadány obdivuhodným potenciálem. Jejich místo není, obrazně řečeno, ani na zemi, ani na nebesích. Stojí někde mezi, rozpolceni na rozhraní, a je na nich, jakým směrem se vydají. „Nestvořili jsme tě ani nebeským, ani pozemským, ani smrtelným, ani nesmrtelným, aby ses jako svobodně se rozhodující tvůrce zformoval do podoby, které dáš přednost. Můžeš klesnout k nízkému a zvířecímu, ale také se můžeš obrodit k vyššímu, božskému, jestliže se tak tvá duše rozhodne,“ píše Mirandola. Výzva to byla tedy pořádná.

Představovat si, že jí renesanční lidé dokázali dostát lépe než my, by bylo zbytečně idylické. Dramatická éra rozhodně nebyla obdobím, v němž by se to na náměstích hemžilo krasoduchy v renesančních hávech a s hlavami v oblacích. Evropu tehdy poprvé decimovala syfilida. Jak ukazuje Alexander Lee v knize The Ugly Renaissance (Ošklivá renesance), samotní renesanční mistři byli obyčejní lidé z masa a kostí posedlí sexem a penězi minimálně stejně intenzivně jako perspektivou a harmonií. Jejich díla financovali magnáti, kteří neskutečně kradli, korumpovali, kvůli penězům vraždili a vymýšleli neudržitelné finanční operace. Sám Pico della Mirandola se kromě sepisování traktátů o netušených možnostech lidského ducha zároveň dost bezradně potácel ve světě vlastních fyzických potřeb a nakonec ho někdo nechal otrávit i s jeho milencem (sňatky gayů a leseb nebyly tehdy politickou agendou dne).

V plamenech

„Nevíme, kam směřujeme, necháme sebou smýkat okamžitými krizemi a úzkostmi, které z nich vyplývají,“ píší Ian Goldin a Chris Kutarna. Nejde přitom jenom o nějaké abstraktní rozumování, autoři vidí váhání všude okolo sebe a nemusí se dívat hned do Bílého domu. „Odhaduje se, že koncem roku 2015 držely světové korporace pro jistotu raději 15 bilionů dolarů v hotovosti, než by je investovaly do nových projektů a myšlenek,“ píší. Strach z budoucnosti obchází světové elity. Časopis The New Yorker nedávno zveřejnil dobře podložený text, ve kterém ukazuje, jak se mezi nejbohatšími stalo hitem hledání a vybavování úkrytů, v nichž by bylo možné přečkat zhroucení civilizace. V kurzu jsou nejen přestavěné protiatomové bunkry na území USA, ale také dobře zabezpečené pozemky v odlehlých koutech Nového Zélandu.

renesance07_wikipedia
Ne každý má rád změnu. Ani dříve… (Savonarola)

Ne každý má rád změnu a napětí vzrůstá. Jiný britský autor, zakladatel časopisu Prospect David Goodhart, v knize The Road to Somewhere (volně přeloženo Cesta ke kořenům) popisuje, jak nerovnoměrně se doba mění. Zatímco se část obyvatel proměňuje ve vzdělané, sofistikované světoobčany usazené ve velkoměstech a užívající si všech vymožeností moderní éry, jiní zůstávají raději doma. V Británii, jejíž situací se kniha zabývá, žije i dnes šedesát procent obyvatel ve vzdálenosti zhruba třicet kilometrů od místa, v němž bydleli s rodiči na prahu puberty. Pro srovnání, v renesanci či středověku se horizont obyčejného člověka vymezoval okruhem deseti či patnácti kilometrů od místa narození, dál většina běžných lidí nikdy nedošla a nedohlédla. Dnešní Britové vidí u obrazovky počítače podstatně dál a na dovolenou jezdí do Španělska nebo do Thajska, většina změn ale přichází k nim domů zvnějšku, nezávisle na jejich vůli či přání. Goodhart na mnoha průzkumech demonstruje, že tihle zakořenění lidé se jako blázni po hřebenech vln rozhodně řítit nechtějí.

demonstrace
…ani teď. (Hradčanské náměstí, 2016) • Autor: Milan Jaroš

Ani vzpoura proti době ale není ničím novým. V časech, kdy Michelangelo tesal svého Davida, stával na náměstí ve Florencii divoký kazatel jménem Girolamo Savonarola a brojil proti tehdejším pořádkům. Nenáviděl moderní změny s jejich knihami, pokleslou sexuální morálkou, korupcí a zmatkem, všechny ty znervózňující novinky pronikající do renesanční Itálie z různých konců světa. Knihy pálil na vysokých hranicích, hrozil svrhnout stávající řád. Savonarola zažil na několik let obrovský politický vzestup, paradoxně také díky tomu, že dokázal mistrně využít knihtisku. Nakonec skončil sám na jedné z hořících hranic, které tak rád zapaloval, to ale teprve tehdy, když se jeho proroctví a sliby nenaplnily a lid po letech blouznění pochopil, že má před sebou fanatického hochštaplera.

Italie rijen 2014
Kdo nedržel krok, skončil jako Benátky.

Odpor vůči změnám je ostatně pochopitelný už jenom proto, že vedle vítězů přináší i poražené. Jedním z pohnutých příběhů „staré“ renesance jsou Benátky, do té doby dlouhodobě světová obchodní velmoc. Stačilo doslova několik let, během nichž objev nových mořských a oceánských tras změnil tradiční obchodní cesty, a bylo po legraci. Benátky jsou dodnes okouzlující turistickou atrakcí přitahující duše libující si v lehké, bahnem provoněné dekadenci tlejících paláců. Pulzující centrum civilizace jako New York, Londýn nebo Šangaj to ale rozhodně není.

Důstojnost

Renesance se přes všechny zvraty, otřesy a odpor nikdy nezastavila. Kdo nedržel krok, skončil jako Benátky či vlastně celý zbytek světa mimo Evropu – ta se naopak právě tehdy po staletích úpadku otřepala a stala se na pět století nejmodernějším, nejbohatším a nejmocnějším koutem planety. Dnes její obyvatelé s obavami pozorují vzestup Asie a dalších částí planety. Pocit, že se člun v peřejích řítí směrem, který jim není ku prospěchu, není ani z této perspektivy nijak nepochopitelný. Autoři věku objevů se přesto nejvíc obávají toho, že vzpoura proti proudu změn uspěje a přehradí pomyslnou řeku. V praxi by to totiž vůbec neznamenalo, že se vrátí klidné časy, a důvodů je hned několik.

Zaprvé, přibrzdění pokroku na jednom místě neznamená nutně, že nepoběží nezmenšenou silou jinde. Na vedlejší koleji se před staletími neocitly jenom Benátky, ale třeba také arabský svět. Když dnes moderní Evropan prochází monumentálními muslimskými památkami ve španělské Granadě, Seville či Córdobě, jenom stěží věří tomu, že se jedná o projev téže civilizace, jež je dnes spojována především s podřezáváním hrdel v poušti. Opakem pokroku je stagnace, úpadek a rozvrat pramenící z chudoby a bezradnosti.

A je tu ještě jedna, velmi důležitá skutečnost. Pokrok je záludný v tom, že nikdy nevyřeší všechny problémy – spíše ty staré nahradí novými, často ještě složitějšími. Tání ledovců a vysychání zásob spodní vody nevyřeší demagogický populista slibem, že všechno bude jako dřív. Žádný plot nebo zeď ještě nikdy nezastavily davy lidí toužících po svobodě a lepším životě – to tady v Česku s naší komunistickou minulostí a elektřinou nabitými dráty snažícími se zabránit lidem v útěku víme ostatně nejlépe sami.

Jsme tedy skutečně odsouzeni k vyčerpávajícímu pádlování vpřed, jak to líčí dřívější optimista Thomas Friedman? Jsme otroci změn, štvanci pokroku, surfaři připoutaní k prknu, sjezdaři bez možnosti zastavit a vypnout vázání?

Někdejším stoupencům Savonaroly se to muselo jevit podobně, zvláště pokud nečetli Pica della Mirandolu. Ten viděl smysl své doby v hledání lidské důstojnosti. A v tomto smyslu renesance nikdy neskončila. Před pěti staletími lidé objevili podstatu svobody, možnost stoupat či upadat podle toho, „jak se duše rozhodne“. S touhle náročnou vymožeností se učíme žít dodnes.

Na rozdíl od svých předchůdců víme, jak tehdy všechno dopadlo. Renesance byla složitým obdobím, které zplodilo úžasné věci a stalo se základem moderního lidstva. Málokoho dnes asi mrzí, že Savonarolové  před pěti staletími nakonec nezvítězili. Všechno pokračovalo dál a dál, pohyb nikdy neustal a výsledky zcela předčily představivost tehdejších lidí.

Jak nás budou lidé vidět za dalších pět století, netušíme, dokonce si ani nemůžeme být jisti, že nás ještě budou posuzovat lidé. Stejně jako před pěti sty lety jsme někde mezi nebem a zemí, řídíme vlastní životy a zároveň se podílíme na něčem, čehož rozměr a dosah neumíme domyslet. Staví nás to do prekérní situace, je ale otázkou našich vlastních ambicí, s jakou ctí z ní vyklouzneme.

Je to trochu, jako když lyžař stojí na prudkém svahu. Může opatrně se strachem „slaňovat“ dolů a nakonec se nějak dopachtit na konec svahu. Nebo se může odrazit a divoce sjíždět na hraně gravitačních zákonů, jak jen to nejlépe umí. Občas v něm hrkne strachy a někdy si narazí zadek, když se mu ale začnou dařit elegantní oblouky, dost možná se neubrání a párkrát si během jízdy třeba i vykřikne rozkoší.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte