Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Téma

Člověk v roli Boha

Nabídnou moderní technologie řešení globálních krizí?

AKG646546
Jako v Noemově arše. (Biosphere 2, Arizona) • Autor: akg-images / Rainer Hackenberg

Měl to být unikátní projekt, první krok ke kolonizaci Marsu. Miliardář Edward Bass financoval začátkem devadesátých let minulého století v arizonské poušti stavbu rozsáhlého komplexu podobného Noemově arše. Na ploše tří fotbalových hřišť vyrostly skleníky s téměř čtyřmi tisíci rostlinných a živočišných druhů. Byl tu miniaturní oceán s vlastním korálovým útesem, deštný prales, savana i močály. A samozřejmě pole, zdroj potravy pro osmičlenný tým vědců, který měl v komplexu nazvaném Biosphere 2 – jakémsi neprodyšně uzavřeném modelu skutečného světa – strávit dva roky života.

Dopadlo to katastrofálně. Vzduch se brzy zkazil, dýchalo se stejně „dobře“ jako na vrcholu Mont Blanku, navíc s nepříjemně vysokou dávkou oxidu dusného známého jako „rajský plyn“. Rajská nálada přesto nepanovala. Pole nerodila. Rostliny umíraly stejně jako hmyz, dařilo se plevelům. Zmizeli opylovači, včely a kolibříci. Po nosnících budovy pochodovaly nekonečné zástupy malých černých mravenců, přemnožili se i švábi a sarančata. Zavládl hlad a vztahy v týmu klesly pod bod mrazu. Jeho členové sice dvouletý pobyt dokončili, avšak s dodávkami jídla a úpravou vzduchu zvenčí.

Reklama
Reklama

Ukázalo se, že odřízneme-li malý kousek Země a zavřeme jej do skleněné lahve, umře.

Tweetni to

Ukázalo se tak, že odřízneme-li malý kousek Země a zavřeme jej do skleněné lahve, umře. „Je dost těžké být v roli Boha a řídit veškeré záležitosti světa,“ glosoval neúspěch chemik William Harris, který ve druhé polovině devadesátých let, kdy projekt převzala Kolumbijská univerzita, změnil Biosphere ve výzkumné pracoviště. Příběh tak nabízí varování před přílišným spoléháním na možnosti vědy, je metaforou hranic jejích možností. A velmi opatrně je třeba přistupovat k vizím, podle nichž věda nabízí řešení krizí dnešního rychle se měnícího světa. Opravdu je možné řídit planetu jako obrovskou Noemovu archu, na níž – s vědci u kormidla – proplujeme všemi úžinami a zákruty budoucnosti?

Atom, roboti, vesmír

Druhá polovina minulého století proslula technologickým optimismem. Pamatujete na všechny ty sny o městech v kosmu, základnách na Měsíci, výpravách na Mars, které se měly stát realitou již do roku 2000 nebo krátce poté, o inteligentních robotických pomocnících a dalších úžasných věcech? Společnost byla okouzlena vynálezy, které po druhé světové válce ovládly svět – atomovou energií, kosmickými lety, televizí. V komunistickém bloku se citovaly výroky sovětských akademiků, podle nichž se elektřina z jádra stane časem tak levnou, že ani nebude mít smysl měřit její spotřebu a platit za ni. V Americe si vědecký redaktor ABC News Jules Bergman v roce 1983 představoval, že do roku 2000 budeme běžně cestovat nadzvukovými dopravními prostředky a začneme z lidské DNA odstraňovat dědičné nemoci i vrozené vady.

Existují samozřejmě vizionáři, kteří dokázali budoucnost do určité míry předpovědět, uhodli přinejmenším jeden konkrétní vynález. Nejznámější je Arthur C. Clarke, který již v roce 1945 navrhl způsob, jak šířit televizní signál z kosmu. Ale byli i jiní: v roce 1968 snil počítačový vědec Alan Kay o zařízení podobném dnešním laptopům, které se mělo stát hračkou pro děti i pomocníkem v jejich výuce. A již v roce 1898 psal Mark Twain v jedné ze svých povídek o přístroji zvaném telektroskop, schopném propojit svět podobně jako dnešní internet. Většinou však snaha uhodnout budoucí vývoj budí po letech spíš úsměv.

Potíž je v tom, že věda a technologie se vyvíjejí nerovnoměrně a nepředvídatelně. Stačí si vzít třeba železnici: první vlaky hodné toho jména vyrazily na trať v první polovině 19. století – a jejich princip se v podstatě nezměnil dodnes, minimálně v tom smyslu, že stále jezdí po dvou kolejích. Existují sice expresy levitující na magnetickém polštáři, ale jsou drahé a používají se jen velmi vzácně.

Také současná auta jsou stále odkázána na silnice stejně, jako byl již začátkem minulého století Ford Model T, dokonce většinou jezdí i se stejným druhem pohonu. Způsob, jakým vyrábíme elektřinu, se v principu nezměnil od Edisonových dob – jedinou dostupnou technologií vycházející z jiného fyzikálního principu je fotovoltaika, zodpovědná ovšem zatím celosvětově jen za necelá dvě procenta výroby elektrického proudu. Naproti tomu pokrok v počítačových a informačních technologiích je šokující. Jak trefně píše Thomas Friedman v knize Thank You for Being Late (Děkuji, že jste se opozdil), kdyby se Volkswagen Brouk z roku 1971 podobně jako počítače řídil Mooreovým zákonem (výkonnost čipů se zhruba každé dva roky zdvojnásobuje), jezdil by dnes rychlostí 480 tisíc km/h, stál by čtyři centy a s nádrží benzinu by vystačil po celou dobu provozu.

Věda a technologie nepochybně proměnily život na Zemi způsobem, jaký si často vůbec neuvědomujeme. Je těžké docenit, jaký vliv na lidské zdraví měly vynálezy, jako je kanalizace, chlazení a konzervace potravin, dezinfekce. Většina obyvatel planety má alespoň v omezené míře k dispozici léky a vakcíny. Zatímco před dvěma sty lety představoval padesátiletý člověk málem úctyhodného kmeta, dnes se lidé ve vyspělém světě dožívají osmdesáti i více roků. Chudoba se snižuje a žijeme bezpečnější, předvídatelnější životy.

Nejde si ale nevšimnout, že minulé úspěchy vědy nejsou zárukou úspěchů budoucích. Zelená revoluce, zavedení nových zemědělských plodin náročnějších na zavlažování a hnojiva, zachránila v šedesátých letech minulého století Indii před hladomorem a pomohla i dalším státům, třeba v Latinské Americe. Zopakovat podobný úspěch v Africe se však nedaří a žádný převrat ve výživě a dostupnosti potravin zatím nezpůsobily ani geneticky modifikované plodiny. Nebo jiný podobný příklad – po vymýcení pravých neštovic v roce 1980 se čekalo, že další infekční nemoci budou brzy následovat. Podařilo se to však prozatím jen u jedné, moru skotu, který zmizel ze světa počátkem této dekády. Rovněž obrovská očekávání, doprovázející na přelomu tisíciletí přečtení lidské dědičné informace, se naplňují jen pomalu.

Optimismus poválečné éry proto opadl. Mnoho lidí si již uvědomuje, že vidět v technologiích záruku bezproblémové budoucnosti je naivní. Víra, že poznatky z vědeckých laboratoří nakonec vše vyřeší, přitom ale nezmizela, jen se tak často nezhmotňuje v podobě konkrétních prognóz.

Pohnojte oceány

Vezměme třeba jednu z největších hrozeb současné civilizaci – klimatické změny. Ohřívání planety a jím způsobené šíření pouští či vzestup hladiny světových moří může už do konce století vyhnat z rozsáhlých oblastí světa tamní obyvatelstvo. Méně zasažené země by pak zaplavilo takové množství migrantů, že by proti tomu současná uprchlická krize byla jen nevýznamnou epizodou. V této souvislosti lze uvažovat o technologiích dvojím způsobem.

Na jednu stranu bychom si měli přiznat, že technologie, které by klimatické změny zastavily či omezily tak, jak se na tom státy předloni dohodly na pařížské klimatické konferenci, zatím nemáme. Zabránit tomu, aby teplota do konce století nestoupla o mnoho více než o 1,5 stupně Celsia, což je mez vnímaná jako relativně bezpečná, znamená nejen rychle skoncovat s fosilními palivy, ale také najít způsob, jak masivně odčerpávat z ovzduší již vypuštěné skleníkové plyny, což je zatím nereálné.

Na druhou stranu technologie schopné zabránit nejčernějším scénářům, tedy ohřátí světa o více než tři stupně do roku 2100, existují a vyjmenovat je dokáže každý poučenější středoškolák: například fotovoltaika, větrná energie, elektromobily, energie z jádra, která ovšem generuje řadu vlastních problémů. Svět bez uhlí, ropy a plynu je možný, podmínkou jsou však hluboké ekonomické změny. Ty ovšem nejsme ochotni zavést: Místo abychom fosilní paliva zatížili uhlíkovou daní nebo jejich využití prodražili oživením obchodu s emisními povolenkami, naopak je šokujícím způsobem dotujeme. Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu činí podpora fosilním palivům celosvětově každou minutu deset milionů dolarů, což převyšuje součet všech nákladů, které lidstvo vynakládá na zdravotní péči. Pouhé ukončení této podpory by podle MMF omezilo uhlíkové emise o 20 procent a snížilo počet předčasných úmrtí, způsobených znečištěním ovzduší, o 1,6 milionu ročně.

Canadian Oil Fields
Proti zdravému rozumu. (Ropná pole v kanadské Albertě, která propojí sporný ropovod Keystone XL s přístavy v Mexickém zálivu) • Autor: The Washington Post/Getty Images

Místo toho vidíme přesně opačný vývoj. Například Spojené státy nedávno schválily stavbu ropovodu Keystone XL, který pomůže propojit ložiska ropných písků v kanadské provincii Alberta s rafineriemi a přístavy na březích Mexického zálivu. Odtud surovina, která způsobuje podstatně větší emise skleníkových plynů než klasická ropa, míří do světa. Evropu, která před třemi lety zrušila přísné regulace a zaujala k ropným pískům vstřícný přístup, nevyjímaje.

Řada lidí pociťuje nad tímhle přístupem bezmoc. Jiní se spoléhají, že všechno vyřeší fantastické budoucí technologie: fosilních paliv se sice nedokážeme vzdát, budeme ale „hnojit“ oceány železem nebo močovinou, aby více odčerpávaly oxid uhličitý z ovzduší, rozstřikovat mořskou vodu v mracích, aby zbělelely a více odrážely sluneční záření, nebo rovnou postavíme v kosmu obří stínítko zakrývající před sluncem část zemského povrchu. Jsou to sny překonávající o mnoho délek dávné představy sovětských inženýrů o otočení toku sibiřských řek.

Podobně slepá víra se týká i orné půdy, která vznikala desítky tisíc let a nyní rychle mizí kvůli nešetrnému zacházení a erozi. „Lidé důvěřují vědě, myslí si, že vrátíme do půdy nějaké chemikálie, a bude to. Jenže mluvíme o komplexním půdním ekosystému, který byl nenávratně odplaven. Nemyslím si, že by mysl jakéhokoli člověka plně rozuměla tomu, o co přicházíme,“ řekl kdysi autorovi tohoto textu americký historik a environmentalista Donald Worster, když popisoval situaci v Iowě, kde od zorání prérie zmizela polovina nejúrodnější svrchní vrstvy půdy.

Hlavní problém nicméně není v přílišném technooptimismu. A vlastně vůbec není v technologiích.

Neřízený automobil

Světová ekonomika se globalizovala a naučila se dokonale využívat nástroje, které má k dispozici. Peníze cestují po světě v podobě nul a jedniček rychlostí světla, po jediném kliknutí myši. Na kolísání trhů se podílejí rychlé obchody, které bez zásahu člověka provádějí počítače vybavené umělou inteligencí. Vlády bezmocně sledují, jak velkorysé udělování hypoték na Floridě vinou propojenosti investičních fondů zničí v nečekané krizi úspory německých důchodců. Rychlost změn v tomto ohledu překonala vše, co si pováleční futurologové dokázali představit.

Naproti tomu veřejná správa zamrzla v lokálním světě, stále probíhá především na úrovni států, kde politici sledují krátkodobé zájmy. Pokusy řešit problémy na nějaké vyšší úrovni selhávají. Sociální vědci by jistě dokázali navrhnout způsob, jak odstranit příčiny současné migrační krize, v politicky rozděleném světě bez silných globálních institucí však řešení nejde prosadit.

Extrémním příkladem nezodpovědného chování během katastrofy je současný postoj úřadů v Jižním Súdánu, kde koncem zimy vypukl hladomor. Ačkoli v zemi hladoví sto tisíc lidí a dalšímu milionu hlad hrozí, tamní vláda nedávno dramaticky zvýšila sumu, kterou musejí zaplatit zahraniční humanitární pracovníci, chtějí-li v zemi působit. Zatímco dosud stálo povolení sto dolarů, nově to má být deset tisíc dolarů. Pomoc hladovějícím to může časem paralyzovat. Proti takové omezenosti žádné technologie nic nezmohou.

Refugees Seek Food Aid in South Sudan
Za povolení pomáhat při hladomoru v Jižním Súdánu musejí humanitární organizace zaplatit, nově až deset tisíc dolarů. • Autor: Getty Images

Je pravda, že pokud místní vlády spolupracují, svět se nakonec k akci rozhoupe. Před několika lety to potvrdila rozsáhlá epidemie eboly v západní Africe. Reakce sice přišla pozdě – nevládní organizace celé měsíce marně varovaly, jaká katastrofa se v Libérii, Sieře Leone a Guineji odehrává –, nakonec ale přece jen dorazily válečné lodě s pomocí, budovaly se polní nemocnice, dovážely se chybějící hygienické prostředky. Kulturní antropologové hovořili s místními lidmi jazykem, kterému rozumějí, přesvědčovali je, aby se nechali zavírat do karantény, hledaly se cesty, jak upravit nehygienické pohřební rituály. Ebola nezmizela sama od sebe, ale díky rozsáhlé mezinárodní akci.

Puffins, Dyrholaey, Iceland - Jul 2012
K ochraně Země a jejích obyvatel nepotřebujeme ani tak lepší technologie, jako spíš lepší globální instituce. (Papuchalk severní, Island) • Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock

Svět se k ní však rozhoupal až v okamžiku, kdy umíraly tisíce lidí a nemoc kromě toho ohrožovala i vyspělé země, což zvyšovalo jejich ochotu jednat. Hrozby typu klimatických změn, degradace půdy, vymírání rostlin a živočichů jsou mnohem vzdálenější a neuchopitelnější. Aby se s nimi civilizace vyrovnala, nepotřebuje ani tak lepší technologie, jako spíš lepší globální instituce. Svět připomíná automobil nadupaný nejmodernějšími technikou, jehož řidič však zvládne sotva koňské spřežení.

O to spornější je neustálé volání českých průmyslníků po tom, aby školy chrlily co nejvíc techniků. Ekonomika na tom může krátkodobě vydělat. Za sto let ale naši potomci možná konstatují, že inženýrů bylo začátkem 21. století na světě dost. Tím, co chybělo, bylo silnější postavení humanitních a sociálních věd, které by se promítlo do odpovědnějšího řízení globálních záležitostí.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 778
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte