Margaret Thatcherová

Slečna Margaret Hilda Robertsová zjevně nemá rozum. Nedávno dala výpověď v solidní firmě BX Plastics, kde se v laboratoři podílela na vývoji nových syntetických materiálů, a našla si nezáživnou práci u londýnské společnosti J. Lyons, výrobci zmrzliny a masových směsí. Hned nato se přestěhovala do podnájmu v nudném osmdesátitisícovém městě Dartford, šestadvacet kilometrů na sever od Londýna. Každé ráno vstává v šest, nasedne na autobus, přesedne na vlak a cestuje za prací do hlavního města. V pět odpoledne se po osmihodinové směně stejným způsobem vrací zpět. V Dartfordu na ni v autě čeká jeden z jejích nových známých a následuje cesta po městě, klepání na stovky dveří, rozdávání letáků, proslovy na ulici.

Píše se rok 1950, v poválečné Británii by se měly do dvanácti měsíců konat volby a pětadvacetiletá absolventka chemie na Univerzitě v Oxfordu v nich dostala životní šanci. Slečna Robertsová je nezničitelná, po návratu domů ještě obvykle sepisuje řeč na příští den. Během kampaně si zvyká spát pouhé čtyři hodiny denně a tento zvyk jí vydrží až do konce oslnivé kariéry.

Energií nabitá žena nemohla na začátku cesty tušit, že za čtyři desítky let bude stát za vtipné komentáře třeba samotnému francouzskému prezidentovi – François Mitterrand ji jednou popsal jako dámu „s očima Caliguly a ústy Marilyn Monroe“. Nedlouho po válce byla možnost, že by se již za čtvrtstoletí právě ona (a vůbec jakákoli žena) mohla stát lídrem Konzervativní strany, či dokonce premiérkou Velké…