Hildebrand a Cornelius Gurlittovi

Pan Cornelius Gurlitt se s nikým nestýká a vlastně ani příliš často neopouští svůj byt. Když už to ale udělá, odchází vždy perfektně upraven, v obleku s kravatou, šálou kolem krku, v pečlivě vykartáčovaném kabátě a se sněhobílými vlasy sčesanými z čela. Tak ho alespoň známe z pěti existujících fotografií, které jsou k dispozici.

Osmdesátiletého muže s nemocným srdcem, který již padesát let bydlí v mnichovské čtvrti Schwabing, vlastně nikdo nezná. Z bytu odjíždí pouze taxíkem na nákup nebo k lékaři a sousedé ho občas potkávají na chodbě, kde je vždy uctivě pozdraví. Za fasádou, díky níž by kdokoli ještě před pár měsíci přísahal, že má před sebou trochu plachého, ale dokonale ctihodného obyvatele Mnichova, se ovšem zjevně ukrývá někdo úplně jiný.

Před bytem Cornelia Gurlitta totiž už měsíce marně stepují novináři z celého světa. Důvodem je oslnivá kolekce umění uloupeného nacisty před a během druhé světové války, kterou tento nenápadný penzista skrýval desítky let ve svém bytě o výměře sto metrů čtverečných. Sbírka je tak rozsáhlá a složená z děl takových mistrů jako Dürer či Picasso, že byla experty unisono prohlášena za největší a nejcennější sbírku svého druhu.

Cornelius Gurlitt mnoho odpovědí nenabízí. Po odhalení poskytl jediný rozhovor německému týdeníku Der Spiegel, v němž se vylíčil jako člověk chatrného zdraví, který uvízl v osidlech minulosti. Stařík prý televizi naposledy viděl v polovině šedesátých let, nikdy nepoužil počítač a svou korespondenci dodnes…