Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Charles Darwin

Vědec, který naboural iluzi o lidské výjimečnosti

Charles Darwin
Charles Darwin • Autor: Biophoto Associates

Anglický badatel Charles Darwin se může směle postavit vedle géniů, jako byli Newton, Galilei nebo Kepler. V jedné věci se od nich ale zásadně liší – jeho odkaz je stále živý a neodbytný, dodnes zasahuje do běžného života každého z nás. Díky jeho knize O původu druhů přirozeným výběrem z něj zmizel pocit „univerzálního plánu“, který spolehlivě řídí naše životy. A objevila se svoboda chopit se osudu.

Darwin navíc udělal z vědy příběh podávaný v podobě srozumitelného vyprávění založeného na jedinečných událostech – náhodě, štěstí, boji, střetech a střídání epoch a vlád. „Udělal z biologické vědy historii,“ říká Anton Markoš z Přírodovědecké fakulty UK.

Reklama
Reklama

Monkeyana Am I a Man and a Brother 1861
Autor: Alamy, Profimedia.cz

Jak obtížný úkol tím před vědce, filozofy i všechny ostatní postavil, dokumentuje následujících více jak 150 let vývoje. Znovu a znovu zaznamenáváme úporné pokusy o návrat k „neměnným zákonům přírody“. Největší vášně samozřejmě panují ne kolem jiných organismů, ale kolem člověka.

V roce 2005 bylo podle jednoho z výzkumů, citovaného deníkem The New York Times, 55 procent Američanů přesvědčeno, že lidské bytosti v jejich současné podobě stvořil Bůh. V roce 2007 byla v Radě Evropy přijata rezoluce s názvem „The dangers of creationism in education“ (Nebezpečí kreacionismu ve výuce). Tento dokument se jednoznačně vymezuje vůči vydávání víry za vědu. Vatikán se s Darwinem v posledních letech opatrně smiřuje, ale konflikty hoří jinde. Ve Spojených státech se vedou spory o to, zda se Darwinova teorie smí učit ve školách, islámští autoři ji s úspěchem napadají jako podvod a nejrůznější podivíni na ní staví utopie o tom, že kvalitu lidského pokolení lze vylepšovat křížením „nejlepších“ jedinců.

Šosák jde na palubu

Český filozof a estetik Josef Durdík, který se s Darwinem osobně setkal v jeho domě v roce 1876, ho vylíčil jako dost upjatého patrona. „Je to člověk strašně prozaický, bez ducha, beze vzletu, bez pikantnosti. On je zkrátka horrible dictu konzervativní, podle našeho názvosloví šosák!“

Nechme raději Charlese Darwina, ať o sobě promluví sám: „Pokud mohu posoudit, nemám sklon chodit slepě ve šlépějích ostatních. Celý život jsem se snažil uchovat si nepředpojatou mysl, abych se mohl vzdát kterékoli, třebas milované hypotézy, jakmile se objeví fakta, která jí protiřečí.“

Jisté je, že se několikrát v životě vzepřel svému otci, což v jeho době a tehdejší bohatší střední třídě, kam patřil, rozhodně nebylo automatické. Otec si pro mladého Charlese vysnil kariéru lékaře, ale když měl student na Edinburské univerzitě přihlížet operaci dítěte (prováděné bez umrtvení, protože anestezie se tehdy ještě nepoužívala), raději ze školy utekl. Cesty ho nakonec zavedly do přírodovědného muzea v Edinburghu, kde se seznámil s osvobozeným otrokem Johnem Edmonstonem, který ho naučil vycpávat ptáky.

Jeho otec mu prorokoval, že bude hanbou pro sebe i pro celou svou rodinu.

Tweetni to

„Nestaráš se o nic než o střílení, psy a chytání krys. Budeš hanbou pro sebe i celou svou rodinu,“ křičel na něho doma otec a vymyslel jiný plán – poslal ho studovat teologii do Cambridge. Tady se musí mladý Charles učit latinu a řečtinu, ale seznamuje se i s geologií a botanikou. Vedle toho se věnuje oblíbené jízdě na koni, lovu lišek a ptáků a se svým bratrancem Williamem objevuje entomologii: „Jednoho dne jsem odtrhl kus staré kůry a spatřil dva vzácné brouky. Popadl jsem každého do jedné ruky, ale pak jsem zahlédl nový druh, o nějž jsem přece nemohl přijít. A tak jsem ho strčil do úst.“

Darwin06
Rozmanité cíle jeho bádání. • Autor: isifa/Science Society Picture

Po závěrečných zkouškách, které splnil na výbornou, se vypravil na geologickou expedici do Walesu a snil o cestě na Kanárské ostrovy. A po návratu domů ho čekal dopis, jehož obsah mu změnil život. Jeho profesor botaniky z Cambridge John Stevens Henslow mu psal: „Byl jsem požádán, abych kapitánu Fitz Royovi, vládou pověřenému prozkoumat jižní pobřeží Ameriky, doporučil přírodovědce na plavbu. Ne snad, že bych vás považoval za hotového přírodovědce, ale jste přinejmenším plně kvalifikován pro sběr, pozorování a dokumentaci všeho, co si zaslouží být v přírodopisu zaznamenáno.“

Po další jadrné přenici s otcem, který mu vyčítal, že se snad nikdy neusadí, si mladý bakalář teologie píše seznam věcí, které si vezme na loď. Mezi knihami se ve výbavě ocitají i Základy geologie Charlese Lyella – právě toto dílo později významně ovlivní jeho úvahy o vývoji života.

Rajské Galapágy

Lodní dobrodružství shrnul Darwin do knihy Cesta kolem světa. Expedice na lodi Beagle trvala od prosince 1831 do října 1836 a Darwin během ní navštívil pobřeží Jižní Ameriky, Kapverdy, Falklandy, Ohňovou zemi, Galapágy, Tahiti, Tasmánii, Nový Zéland, Austrálii a spoustu dalších míst. Celou tu dobu trpěl silnou mořskou nemocí, námořníci mu přezdívali „Mucholapka“ nebo „Filos“ (lodní filozof) a dobírali si ho kvůli mrtvolám zvířat a vykopaným fosiliím, které tahal na palubu. Opravdu husarský kousek se mu povedl na ostrově Chiloa u pobřeží Argentiny. „Když jsme se plavili okolo pobřeží Argentiny, vystoupili na břeh dva důstojníci, aby udělali sérii měření. Na skalách seděla liška. Tak se soustředila na pozorování těch dvou mužů, že se mi podařilo se k ní tiše zezadu přikrást a uhodit ji po hlavě geologickým kladívkem. Tato liška – zvědavější a vědychtivější než její sestry, která však byla méně moudrá než ony – je teď vystavená v muzeu Zoologické společnosti,“ popisuje v knize Darwin jeden ze svých kousků. Nutno poznamenat, že nešlo o lišku, ale o psovitou šelmu nazvanou později pes Darwinův.

Darwin04
Rozmanité cíle jeho bádání.

A můžeme dodat, že Darwin nebyl jen zaslepeným přírodovědcem. Velmi dobře si všímal i toho, jak se „bílý muž“ chová k domorodcům, ať už šlo o indiány z Ohňové země, černé otroky dovážené do Brazílie z Afriky nebo Maory na Novém Zélandu.„Až krev vře v žilách a srdce se chvěje při pomyšlení, jaká vina obtížila naše bedra, nás Angličanů a našich amerických potomků s jejich chvástavým vykřikováním o svobodě,“ zapsal si do poznámek. Darwinův světonázor vyplýval z rodinné výchovy – otec, sestry i bratranci vždy podporovali protiotrokářská hnutí (v Británii bylo otroctví zrušeno už v roce 1832).

Na lodi byla spousta času a Darwin se mohl v klidu ponořit do čtení. Obzvlášť ho uchvátily právě výše zmíněné Základy geologie. Charles Lyell v nich zavrhoval myšlenku, že zemský povrch stvořila boží síla. Dokazoval, že geologické jevy lze vysvětlit z dlouhotrvajících malých změn, které se dějí i dnes – změn, které způsobuje déšť, voda, sopky a pozvolné klesání a stoupání zemského povrchu. Dnešek je tedy klíčem k minulosti! Darwin si dal ostatně za úkol nashromáždit cestou fakta, která by Lyellovu hypotézu potvrzovala.

Charles Darwin Elephant Tortoise
Na Galapágách si mladý vědec připadal jak v rajské zahradě. • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Stejně významným mezníkem byla návštěva Galapág. Tady si Darwin připadal jako v rajské zahradě – projel se na želvě, chytil leguána za ocas a dostal se tak blízko ke káněti galapážskému, že ho prý mohl puškou shodit z větve. A velmi dobře si všiml, že každý z mnoha ostrovů má chudé zastoupení zvířat. Zároveň zaznamenal, že ostrovy jsou zabydlené v podstatě velmi podobnými ptáky. Bylo to zajímavé, protože na pevnině by stejný prostor obsadily zásadně odlišné druhy. A naznačovalo to možnost, že se tyto druhy na izolovaných Galapágách vyvinuly ze společného předka. Vzpomínka na toto vnuknutí bude za pár let jedním ze silných impulzů pro vyslovení Darwinovy slavné hypotézy o vývoji života.

Finches with beaks adapted to different diets observed by Charles Darwin in Galapagos Islands during
Rozmanité cíle jeho bádání. • Autor: Alamy, Profimedia.cz

Boží zákon

Návrat do Anglie byl návratem do jiného světa. Na začátku 19. století se objevilo liberální učení jako popření hierarchického uspořádání společnosti, zakotveného v Bohu. Přišly nové vynálezy. Dostavníky nahradila železnice, všude se množily nové obchody a továrny se stroji poháněnými parními technologiemi. Zemědělská Anglie se proměňovala v ekonomickou velmoc, hnanou továrnami, které si nemilosrdně konkurovaly. Obraz přirozeného výběru sice anglická společnost pozorovala sama na sobě, ale rozhodně nebyla připravena na konkrétní a revoluční otázky: Může být opice mým dědečkem? Jaký smysl má svět, když žádné hodnoty nejsou dány předem? Může se biologie zabývat otázkami, které patří teologům?

Mr. Bergh to the Rescue
„Tenhle člověk říká, že je jedním z mých potomků.“ (Dobová ilustrace) • Autor: isifa/Photo Researchers

Předchůdci Darwina se snažili v přírodě odhalovat boží zákony, on se je chystal zrušit. Předtím ale musel promýšlet svůj osobní život. Chtěl se konečně usadit a založit rodinu. Z žertu si proto sestavil žebříček hodnot: „Pro: Děti, dá-li Bůh. Přítelkyně a žena, která o mě bude mít zájem i ve stáří, objekt, který mohu milovat, bavit se s ním a který je po všech stránkách lepší než pes. Jen si představ, že bys na stará kolena žil sám v zakouřeném špinavém londýnském bytě, anebo si představ hezkou něžnou ženu na pohovce, k tomu plápolající oheň v krbu, knihy a třeba hudbu. Proti: Ztráta svobody jít, kam se mi zlíbí. Budu nucen navštěvovat příbuzné. Ztloustnu a zlenivím. Výsledek: Oženit se, oženit se, oženit se!“

Nakonec si vzal za ženu bohatou sestřenici Emmu Wedgwoodovou a odstěhovali se do městečka Down u Kentu, kde se jim brzy narodila holčička. Za tři týdny však zemřela. Charlese to zdrtilo. Smutek chtěl zahnat prací, a tak si na rozlehlém pozemku nechal zbudovat velký skleník, ve kterém prováděl experimenty s rostlinami, začal chovat holuby a nechal vytvořit „písečnou cestu“ po které se rád procházel a o samotě přemýšlel.

Už roku 1842 Darwin napsal svému známému Josephu Hookerovi„Od návratu se věnuji neskutečně troufalé práci, kterou by všichni moji známí dozajista označili za velmi pošetilou. Přečetl jsem hromady knih o zemědělství a zahradnictví a přitom jsem se nikdy nepřestal pídit po faktech. Myslím, že jsem objevil jednoduchý způsob, jak se jednotlivé druhy pozoruhodně přizpůsobují různým účelům.“

S odhalením ale Darwin ještě dlouhých osm let čekal. Snažil se vyrovnat s rozruchem, který vyvolali jeho kolegové, když už dávno před ním naznačovali, že současné živé organismy jsou výsledkem nikoli boží vůle, ale postupného vývoje od jednodušších ke složitějším organismům. Darwin se chystal jít ještě dál. Jeho převrat spočíval v tom, že život je kontinuum. Všechny organismy vznikly štěpením z jednoho společného předka a člověk je jen jedním z výhonků „evolučního stromu“.

Darwin05
Rozmanité cíle jeho bádání. • Autor: isifa/Science Society Picture

V principu není rozdíl mezi člověkem a tasemnicí a k tomu, co ho od ní odlišuje, není nutný žádný „boží“ zásah. Všechno lze vysvětlit přirozeným výběrem, kdy účelnější vlastnosti mají větší šanci nakonec převládnout, protože zvyšují pravděpodobnost přežití a rozmnožení svého nositele.

Kniha O původu druhů vyšla v Londýně v listopadu 1859 a kompletní náklad byl ihned rozebrán. Darwin začal pracovat hned na rozšířeném druhém vydání.

Porušení smlouvy

Darwin v prvním vydání takticky „opomenul“ podrobně vysvětlit dvě témata – co by mohla evoluční teorie říci o původu člověka a pominul i debatu o boží přítomnosti v přírodě. Uvědomoval si totiž, že jeho teorie není výbušná jen pro vědu. „Porušil starou smlouvu mezi racionalistickou vědou a církví,“ říká český filozof a biolog Zdeněk Neubauer v poznámkách ke knize Emanuela Rádla Dějiny biologických teorií novověku. Smlouva spočívala v tom, že věda se bude zabývat fungováním světa, přičemž svět se chápe jako konstrukce stvořená Bohem. Náboženství pak byla přidělena starost o smysl tohoto fungování.

Právě odtud se bere ten společenský otřes, se kterým se pereme ještě dnes. Darwinův výklad světa jako „příběh stromu života“ může být stejně platný a individuálně inspirující jako výklad světa křesťanský (nebo třeba muslimský).

„Darwin propojil individuální život jedinců s příběhem vskutku kosmickým, po způsobu nejstarších mýtů,“ říká spoluautor knihy Jak se dělá evoluce David Storch. „Nepřetržitá řada rození nás totiž spojuje s organismy, které tu byly před dobou řádově srovnatelnou se stářím vesmíru. A v evoluci podle Darwina rozhodují věci, které hrají hlavní roli v každém individuálním životě – přežití a rozmnožení. Právě toto uznání jedinečnosti každého organismu bylo ve své době něčím zcela neobvyklým.“

Není divu, že nad Původem druhů diskutovala celá Anglie. Knihu si přečetla dokonce i královna Viktorie. Přes všechno řečené ale platí, že každodenní život Angličanů ovládala anglikánská církev. Střední třída většinou reagovala na evoluci odmítavě, ale volnomyšlenkáři a liberálové se evoluce chopili a využívali ji ke kritice politiky církve a státu. A darwinismus se začal pomalu, ale jistě šířit do světa. Připomeňme, že do českých zemí Darwinova zvěst dorazila už za pár let, ale první překlad entomologa Františka Klapálka vyšel až v roce 1914. Česká vědecká obec byla v přístupu k Darwinovi rozpolcená. Například biolog Jan Evangelista Purkyně jeho teorii nadšeně vítal, paleontolog Joachim Barrande ji odmítal jako hloupost (přestože Darwin si Barranda velmi vážil a v Původu druhů jej citoval).

Raději opici

Nejslavnější debata, která byla prvním impulzem k prolomení hradby odmítání představy evoluce, proběhla 30. června 1860, kdy ji napadl oxfordský biskup Samuel Wilberforce. Proti němu stál Thomas Henry Huxley, kterému se pro jeho vášnivou obhajobu evoluce přezdívalo „Darwinův buldok“. Když se ho biskup zeptal, jestli odvozuje svůj původ z opice spíše z babiččiny či dědečkovy strany, odpověděl, že by byl radši vnukem opice než příbuzným člověka, který svůj mozek zneužívá v zájmu předsudků a lží.

V principu není rozdíl mezi člověkem a tasemnicí a k tomu, co ho od ní odlišuje, není nutný žádný zásah shůry.

Tweetni to

Sluší se připomenout, že Darwin nikdy Boha úplně nepopíral. Stejně tak nikdy neřekl, že Bůh nestvořil život. Tvrdil jen, že současné druhy se vyvíjely štěpením z několika společných předků či dokonce předka jednoho. Když bylo potřeba, mluvil opatrně o Stvořiteli a připouštěl možnost „stvoření“ prvního společného předka všech organismů. Nevěřil však v univerzální řád, který je daný světu zvnějšku, ani v to, že člověk zaujímá v přírodě zvláštní místo. Své představy o přirozeném výběru a postavení člověka v přírodě rozvinul v další slavné knize O původu člověka, ale na sklonku života už se věnoval jen svým zálibám. Jeho poslední vydanou knihou byla Tvorba humusu prostřednictvím činnosti dešťovek, s pozorováním jejich zvyků (1881).

Tohle není věda

Když Charles Darwin 19. dubna 1882 umíral, uměl si zřejmě jen málokdo představit, co se kolem jeho teorie o vývoji života ještě bude dít.

Zatímco antidarwinistický proud 19. století tvořily spíše jednotlivé osobnosti, jeho odpůrci ve 20. století se semkli v bojovou frontu. Ta se dnes větví na dvě skupiny – zastánce kreacionismu a inteligentního plánu. Velmi hrubě řečeno – ti první stále věří, že svět byl stvořen před šesti tisíci lety i se všemi přírodními zákony a Bůh už do jeho běhu nezasahuje, zastánci inteligentního plánu mají za to, že existující formy života jsou tak složité, že se mohou vyvíjet jen s pomocí zásahu vyšší inteligence.

Courtroom During the Scopes Trial
Za Darwina do vězení? (První odsouzený za vyučování teorie evoluce, učitel John Scopes, 1925) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Janet Brownová, profesorka z Ústavu dějin lékařství při Londýnské univerzitě, v knize Darwinův původ druhů připomíná, že počátek kreacionistických úvah (ale i myšlenek inteligentního plánu) má kořeny v názorech George McCreadyho Price, amerického učitele přírodních věd z řad Církve adventistů sedmého dne. Ten žil a psal své knihy ve třicátých letech minulého století. Jejich popularizátorem se stal baptistický kazatel Henry Morrise, jehož pohled dnes podporuje například Institut pro výzkum stvoření v San Diegu. I díky němu náboženský odpor v některých státech USA postupně zesílil natolik, že se objevily zákony o zákazu vyučování evoluce. Zřejmě první „obětí“ sporů o Darwina byl už roku 1925 mladý učitel z amerického Daytonu John Scopes, tělocvikář, který o evoluci učil během suplování za své kolegy. Poté, co Sněmovna reprezentantů ve státě Tennessee přijala zákon postihující „vyučování jakékoli teorie, která popírá příběh božského stvoření člověka a místo toho šíří teorii, že se člověk vyvinul z nižšího řádu živočichů“, byl Scopes pokutován sto dolary. Později byl osvobozen, ale „opičí procesy“ pokračovaly. Státy Louisiana a Arkansas schválily v roce 1981 zákony vynucující ve školách stejný prostor evoluci i výkladu biblického stvoření. Americká unie občanských svobod zákon napadla a dotáhla spor až k Nejvyššímu soudu. Konečné rozhodnutí znělo: zákaz vyučování jakékoli „kreační vědy“ ve veřejně financovaných školách v Arkansasu. Zásadním argumentem bylo konstatování, že jde o náboženský, a ne vědecký koncept. Podobně se Národní akademie věd USA v roce 1999 vyslovila proti kombinaci náboženství a vědy. Kreacionisté to ale vyřešili po svém – začali zakládat křesťanské základní a střední školy, kde může být „kreační věda“ vyučována.

Anti-Evolution League Book Sale
Darwin netušil, jak vášnivé spory vyvolá. (První kreacionisté, dvacátá léta 20. století) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Katolická církev naproti tomu zaujímá v posledních letech k Darwinovi umírněný postoj. Papež Jan Pavel II. například ve svém Poselství Pontifikální akademii věd v roce 1997 vyslovil respekt vůči teorii evoluce a řekl, že ji považuje za více než pouhou hypotézu.

Podle zpráv Catholic News Service dokonce Papežská rada pro kulturu společně s Papežskou gregoriánskou univerzitou a Univerzitou Notre Dame v USA chystají v březnu 2009 v Římě při příležitosti 150. výročí vydání Darwinovy knihy mezinárodní konferenci o evoluci.

Co na to stoupenci Proroka

Mnohem větší nedůvěru má k Darwinově teorii muslimský svět. Z průzkumů například vyplývá, že v pravdivost evoluční teorie věří 8 procent Egypťanů, 11 procent Malajsijců, 14 procent Pákistánců, 16 procent Indonésanů a 22 procent Turků. V přehledu o rozšíření kreacionismu, do kterého bylo zahrnuto 34 zemí, se hned za Spojenými státy umístilo právě posledně jmenované Turecko. V roce 1985 byl připojen do tureckých vysokoškolských učebnic biologie odstavec o kreacionismu jako alternativě evoluční teorie a do turečtiny byla také přeložena americká publikace Vědecký kreacionismus. Počátkem devadesátých let pak četní přední američtí zastánci kreacionismu přednášeli na několika konferencích v Turecku.

Jejich nadšeným posluchačem byl i student, který je dnes známý pod přezdívkou Harun Yahya. To díky němu se poprvé začalo skloňovat sousloví „islámský kreacionismus“. Jeho hlasatelé věří, že Alláh stvořil zemi, zároveň ale uznávají názor vědců na geologické stáří Země. Do České republiky echo o Yahyově působení dolehlo, když na místní univerzity doputoval jeho Atlas stvoření. Jde o objemnou knihu, která má přes 800 stran, váží pět a půl kilogramu a její obsah tvoří z velké většiny fotografie. Na jedné straně je zpravidla obrázek fosilie, na vedlejší obrázek nějakého současného organismu, který se jí podobá svým tvarem. Tato srovnání mají podle Haruna Yahyi dokazovat, že se druhy nemění a žádná evoluce od stvoření světa Alláhem neexistuje. Většina fotografií je stažena z internetu a u některých z nich se dopustil Harun Yahya i úsměvných chyb – u jedné vážky například zapomněl umazat rybářský háček, kterého si nevšiml, když si fotografii vypůjčil z webových stránek o rybářských návnadách.

Předchůdci Daršina se snažili v přírodě odhalovat boží zákony. On je zrušil.

Tweetni to

Harun Yahya je ale jen přezdívka. Skrývá se za ní Adnan Oktar, zakladatel turecké Nadace vědeckého výzkumu BAV (Bilim Araştırma Vakfı). Její členové zahájili kampaň proti darwinismu už v roce 1998 vydáním Yahyaovy knihy Lživá evoluce, kterou stejně jako později Atlas stvoření rozeslali na všechny evropské a americké univerzity. Přestože ve svém prostoru mají mnoho zastánců, ani v Turecku nejsou přijímáni bez výhrad. A nejde jen o to, že nikdo neví, kde na drahé publikace a přednášky shánějí peníze. Oponenty zastupuje třeba profesor Technické univerzity pro Blízký východ v Ankaře Aykut Kence, který sestavil Skupinu pro vývoj. Jejími členy jsou vědci pokoušející se tureckému publiku darwinismus vysvětlovat. Podporuje ji asi dva tisíce tureckých univerzitních profesorů a členů Turecké akademie věd.

I když je debata v islámském světě docela pestrá, v převážně teokratických režimech pochopitelně obecně převládají Darwinovi odpůrci.

Testy, sterilizace a šoa

I nejostřejší hádky mezi darwinisty, kreacionisty a stoupenci inteligentního plánu mohou mnoha lidem připadat jako příjemná obohacující debata. Stačí si vzpomenout, jak Darwinovu teorii pokřivila eugenika a takzvaný sociální darwinismus na počátku 20. století v Evropě i v USA.

Pokud dobročinnost a sociální péče udržují naživu méně schopné, umožňují jim, aby se dále množili. A protože lidské schopnosti jsou přísně dědičné, zhoršují tito lidé kvalitu populace. A s tím je potřeba něco udělat… Přesně takto si někteří vědci na konci 19. století vyložili Darwinova slova o přežití zdatnějších. Mezi nimi i jeho bratranec Francis Galton. Ten například poukazoval na chabou kondici britských armádních rekrutů pro búrskou válku, aby na nich názorně předvedl zhoršení biologické zdatnosti národa. Nejen jemu se zdálo, že poslední dobou v britské společnosti bují degenerace: nárůst kriminálního chování, nárůst prostituce a pohlavních chorob, vykřičeným byl skandál vyvolaný soudní pří proti Oscaru Wildeovi kvůli jeho homosexualitě.

Nadarmo starý Charles Darwin upozorňoval, že lidská solidarita účinky přírodního výběru redukuje, a eugeniku, tedy vědu, která má „stvořit“ co nejlepší populaci, výslovně odmítal.

Navzdory jeho varování byla v londýnské University College ustavena roku 1904 Národní eugenická laboratoř, která zkoumala degradace v rodinných liniích, většinou vybraných podle výskytu dědičných duševních poruch. Později vznikla dokonce Eugenická vzdělávací společnost, jejímž prezidentem byl v letech 1911–1925 Darwinův syn Leonard. Výsledkem práce tohoto ústavu byl zákon o duševní nedostatečnosti z roku 1913, který umožňoval identifikovat mentálně narušené jedince a oddělit je v ústavu nebo útulku, kde jim bude zabráněno v rozmnožování.

Podobně v Americe vznikl eugenický úřad v Cold Spring Harbor, pro který psycholog Henry H. Goddard vytvořil testy inteligenčního kvocientu IQ a zavedl termíny „slaboduchý, imbecilní a debilní“. Zároveň navrhl, aby takoví lidé byli navždy vyloučeni ze společnosti. Charles Davenport, ředitel Ústavu pro eugenické záznamy, byl z výsledků (v testech propadli Afroameričané, přistěhovalci a prostitutky) zděšen a začal volat po segregaci a povinné sterilizaci. A tak bylo během let 1900–1935 dle zákonů o sterilizaci, které přijalo 32 amerických států, sterilizováno 60 tisíc lidí – většina z nich byli pacienti blázinců a vězni.

Nadarmo Darwin upozorňoval, že lidská solidarita účinky přírodního výběru redukuje. Eugeniku, která má „stvořit“ co nejlepší populaci, výslovně odmítal.

Tweetni to

V Německu propagoval eugeniku slavný zoolog Ernst Haeckel. Jeho Monistická liga hlásala nadřazenost Německa desetiletí před první světovou válkou a inspirovala fašistickou ideologii. V rámci zákona o prevenci geneticky nemocného potomstva z roku 1933 bylo sterilizováno 400 tisíc lidí. Tento zákon později vedl k vyhlazování Židů. Nacistický horor rasistickou vědu definitivně zdiskreditoval.

Measuring the Features of a German
Boj za dokonalou a zdatnou germánskou rasu podle představ nacistů. • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Víra ve vylepšování kvality lidské populace se opět dostala do středu zájmu v posledních deseti letech v souvislosti se stále dokonalejšími metodami studia DNA, jež se v medicíně využívají k umělému oplodnění, diagnostice dědičných chorob u ještě nenarozených dětí nebo soukromým vyšetřením DNA, která na celém světě zažívají rozmach. Umožní každému člověku změnit svůj životní styl nebo preventivně užívat léky, bude-li vědět, že je ohrožen významně více než průměrná populace nějakou chorobou – například bude mít výraznější genetické predispozice k srdečním onemocněním.

Loutkové divadlo

Mezitím ale přetrvávají další otázky. Jak se vlastně s Darwinovým neodbytným dědictvím vypořádala biologie? „Dnes už naprostá většina vědců nepochybuje, že jsme se vyvinuli ze společného předka, ani zásadně nezpochybňují jeho další myšlenky,“ říká evoluční biolog Přírodovědecké fakulty UK Jaroslav Flegr, autor jediné české vysokoškolské učebnice Evoluční biologie a knihy Zamrzlá evoluce. To ale samozřejmě neznamená, že se Darwin v ničem nemýlil nebo že popsal evoluci života vyčerpávajícím způsobem.

Biologové po Darwinově smrti došli k tomu, že jeho „vyprávěcí“ či „historickou“ vědu nelze sevřít do matematických modelů, oněch neměnných zákonů, a začali ho kritizovat a odmítat. Český filozof a biolog Emanuel Rádl na začátku 20. století dokonce – podobně jako mnozí jiní – píše, že „Darwin je mrtev“. Darwinismus do hlavního proudu vrátila až takzvaná velká syntéza, kdy se teorie evoluce propojila s genetikou. Zhruba ve třicátých letech minulého století biologové přestali brát jako hlavní kritéria vzhled a funkci organismů, soustředili se na geny – virtuální jednotky dědičnosti – a dynamiku jejich rozložení v populacích mezi organismy. Tak se biologie opět chopila života matematicky. Darwin sice neznal Mendelovy genetické zákony, ale jevy týkající se dědičnosti popsal překvapivě dobře.

Jedna zajímavá věc tu ovšem nehrála. Stále častěji se ukazovalo, že to nemusí být ten nejzdatnější jedinec, který nakonec v boji o přežití vyhrává. „V sedmdesátých letech minulého století přišli američtí biologové John Maynard Smith a George Pierce s teorií stabilních strategií a ukázali, že Darwin se spletl, když se domníval, že jedinci v rámci populace soutěží o zdatnost, což je v zásadě to, kolik mají potomků,“ říká Jaroslav Flegr. „Maynard Smith říká, že se nesoutěží o zdatnost, ale o stabilitu životní strategie.“

Výstižně o tom vypovídá teorie her, třeba model „strategie holubice“ a „strategie jestřába“. Ta říká, že pokud se sejdou u potravy dvě holubice, rozdělí se, potkají-li se však dva jestřábi, o potravu bojují, a když se potká holubice s jestřábem, ten ji od potravy zažene. Vědci došli k tomu, že ani jedna strategie není výhodnější a v populaci se časem ustanoví rovnovážný stav, charakteristický určitým stálým poměrem holubic a jestřábů. (Model se samozřejmě týká příslušníků jediného druhu, kde někteří se chovají jako holubice a někteří jako jestřábi, jinak by setkání těchto dvou druhů ptáků dopadlo celkem jednoznačně.)

Kdyby dnes něco takového Charles Darwin slyšel, byl by možná velmi udiven a snad by se mu tato představa líbila – nikdo už by nemohl pokřivovat jeho slova tak, že se obraz idyly lesní paseky mění v hororový přízrak plný boje a válek

Podstatné je, že tyto nové pohledy Darwina nepopírají, pouze jeho závěry zpřesňují. Nemění se totiž nic na tom, že vlastnosti účelné pro přežití se vyvinuly působením přírodního výběru.

Tou pravou revolucí, která Darwinovými myšlenkami otřásla, byl až před čtyřiceti lety příchod teorie mezialelické kompetice, populárně nazývané teorie sobeckého genu. Její autoři tvrdí, že každý gen se vyvíjí tak, že kumuluje různé mutace a tyto varianty mezi sebou soupeří. „Jde o to, která z nich lépe naprogramuje organismus, v jehož buňce sedí,“ říká Jaroslav Flegr. To je drastický rozdíl oproti Darwinovi. To, co v přírodě pozorujeme, je jen loutkové divadlo: ti, kdo mezi sebou soutěží, nejsou jedinci, ale varianty genu a to, o co se soutěží není počet potomků, ale počet kopií příslušného genu předaný do následující generace. Geny způsobují, že jejich tělo bude mít lepší zdatnost, sex-appeal, zkrátka lepší reprodukční schopnost. „Za nitky tahají geny,“ říká Jaroslav Flegr.

I tato metafora samozřejmě vyvolává různé výhrady. Kritici připomínají, že teorie sobeckého genu je trochu „dřevěná“: redukuje totiž živé bytosti do role jakýchsi automatů, přenášejících řetězce genetických programů do další generace. „Co chybí většině současných teorií evoluce, je připuštění aktivní role živých bytostí,“ říká Anton Markoš z katedry filozofie a dějin biologických věd Přírodovědecké fakulty UK.

Jeho slova potvrzují objevy z posledních let, kdy se ukazuje, že buňky organismů dokážou svou genetickou informací do jisté míry manipulovat a upravovat ji.

Zapálený amatér

Darwina by spory uvnitř komunity biologů určitě vzrušovaly a nenechávaly ho v klidu. Přitom na jeho životě bylo kromě mnoha jiných věcí pozoruhodné i to, že byl vlastně v biologii laikem. Nebyl ani botanikem, ani zoologem, ani geologem, ani morfologem, ani embryologem, nepatřil zkrátka k žádné škole a přecházel ve svých úvahách volně od jedné otázky k jiné. Byl zvláštním typem vášnivého a tichého přírodovědce, kterých v jeho době žilo víc – v Anglii ještě nebyla tak rozvinutá univerzitní struktura jako třeba ve Francii. Ostatně tam Darwina dlouho nazývali „diletantem“. On a další byli amatéři, kteří svou zálibu zčásti hradili z úspor své rodiny nebo doživotní renty. Darwin nebyl univerzitním profesorem a netrpěl „deformací specializace“. Možná i proto uměl vyprávět příběh života tak přirozeným a strhujícím způsobem, že k němu obrátil pozornost ohromného množství lidí. A možná právě proto je jeho odkaz stále živý a neodbytný.

Respekt 7/2009

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte