Ideální partnerství: Česká žena a německý muž

Víkendový Den rovnoprávnosti žen a mužů opět ukázal, že diskuse o postavení žen ve společnosti nikam nevede. Němci o tom debatují o třicet let déle než my a kromě krkolomných slovních spojení je realita podobně smutná jako ta naše. Když teď kancléřka Angela Merkelová jako svou první prezidentskou kandidátku navrhla ministryni práce a sociálních věcí Ursulu von der Leyen, zvedla se v konzervativní CDU ostrá vlna nesouhlasu nad tím, že by zemi měly vést dvě ženy. Nicméně existuje řešení, jak by si ženy a muži mohli sebe navzájem více vážit – ideální je partnerské spojení mezi německým mužem a českou ženou. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Česká diskuse o postavení žen ve společnosti se omezuje vedle kritiky o malém zastoupení žen ve vedoucích funkcích a v politice především na používání koncovky –ová za jménem. Tady ale často místo kultivované výměny argumentů slyšíme nadávky právě těm ženám, které si tuto formu příjmení po svatbě vybraly. Nekonečnou diskusí se ale nic nevyřeší a i Němci pravidelně dokazují, že věci se dají přílišným omíláním zničit (Němci mají pro to dokonce i vlastní slovíčko „etwas zerreden“). Čím déle totiž Němci o postavení žen ve společnosti mluvili, tím méně se dá výsledek debat poslouchat. Často tak nepoužívají množné číslo jako například „studenti“, ale při oslovení vysloví jak ženský tak mužský rod – tedy milé studentky a milí studenti. Při neustálém opakování už to posluchačům začne lézt na nervy. Ale i tady Němci vymysleli řešení a vznikl další patvar s velkým písmenem uprostřed slova, které má zdůraznit, že profesor oslovuje nejen muže ale i ženy, tedy „Studentinnen“. To němečtí jazykovědci označili za nehezké, a tak v Německu našli další tvar „Studierende“. Takže u studentek a studentů to na rozdíl od jiných povolání nakonec klaplo. Nicméně ženy v Německu i dnes čelí úsměvným reakcím, když si nechají své příjmení a přidají k tomu i příjmení manžela.

Českým ženám tak výhledově nepomůže diskuse o jejich postavení ve společnosti, ale sňatek s Němcem. Zaprvé si pak automaticky mohou, pokud chtějí, ponechat kratší formu příjmení bez –ová, ale hlavně od nich jejich manžel nebude automaticky očekávat, že mu budou žehlit košile nebo vařit večeři. Pokud to ovšem udělají, muž – vycvičen německým feministickým hnutím - to nebude považovat za samozřejmost a poděkuje. Žena bude pracovat s větší radostí a bude nadšena, když si muž sám vypere prádlo nebo uvaří. Oba pak budou mít prostě lepší nálad, nebudou řešit maličkosti s příjmením, ale začnou si sebe navzájem více vážit.