12D_jaros
Přišly pochyby, proč to všechno dělám. (Linda Bartošová) • Autor: Milan Jaroš

Jak si přeskládat pracovní režim, aby se člověk cítil méně unaveně, svobodněji či naplněněji; to jsou otázky, které si klade čím dál tím víc lidí. Alespoň tak lze usuzovat z pohybů na pracovním trhu. Například v USA jen v minulém roce zaměstnání vyměnilo přes čtyřicet milionů Američanů a dostupná data naznačují, že pracovní nespokojenost je fenomén, který se rozhodně netýká pouze Spojených států. V Česku debatu o pracovním volnu jako o možnosti, jak vyřešit pocit přepracování, otevřel mimo jiné krok devětadvacetileté novinářky a moderátorky České televize Lindy Bartošové, která na konci loňského roku oznámila, že si kvůli únavě i dalším důvodům bere půlroční neplacené volno. „Že jsem to mohla udělat, je privilegium. Pokud ale člověk jen trochu může a cítí, že by to potřeboval, běžte do toho. Co je pár měsíců v horizontu života? Může vás to nasměrovat a ovlivnit ty další roky, ať už jakýmkoliv směrem,“ říká v rozhovoru o tom, jak své rozhodnutí zpětně hodnotí a co jí půlrok mimo obrazovku dal i vzal. Hledání cest, jak si odpočinout od práce, je hlavním tématem v aktuálním čísle Respektu. Interview je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.

Že si bereš pracovní volno, jsi oznámila před více než půl rokem a vzbudilo to velkou pozornost. Co pro tebe bylo na reakcích nezajímavější?

Nečekala jsem, že takovou pozornost vyvolám. Moje postavení bylo specifické v tom, že jsem se relativně rychle v České televizi dostala na poměrně výsostnou pozici a nikdo moc nechápal, že bych z ní odcházela, byť jen na čas.  A lidi to opravdu strašně zajímalo. Nicméně myslím, že to ani není tím, že jsem byla ta holka, co znali z televize, ale že to téma sami buď aktivně řešili - nebo by rádi řešili, ale nemohou si to dovolit, protože nemají odvahu, prostředky, možnosti…

Mluvila jsi o tom, že jsi byla z práce z nejrůznějších důvodů unavená. O tzv. sabatiklu se občas mluví jako jednom z nástrojů, kterými zabránit, aby člověk vyhořel. Brala jsi to jako prevenci?

Já jsem byla na pokraji vyhoření. Nedošla jsem až do fáze, kdy bych třeba nemohla vstát z postele, což se často uvádí jako jeden z projevů úplného syndromu vyhoření. Ale měla jsem momenty, kdy mi nejlépe bylo, když jsem mohla jen být hodiny ve vaně a nechtělo se mi z bytu do práce. Došlo mi, že to budu muset řešit radikálnějším krokem než dovolenou. Mě asi opravdu hodně vyčerpaly dva roky covidu, kdy jsme nejdřív půl roku vysílali ve čtrnáctidenních směnách, což pro mě byl hraniční stav pro tělo i mysl. Je třeba říci, že tak pracovali všichni, i kolegové s malými dětmi - a já je velmi obdivuji. Jenže každý máme energetické zásoby jinde, jsme jiné osobnosti, prožíváme věci jinak. Ale i potom byl můj režim nastavený poměrně tvrdě. Možná jsem o tom měla mluvit dřív, dřív se ohradit. To je asi apel na lidi: aby s nadřízenými mluvili, pokud cítí, že to potřebují. A že jsem veřejně promluvila o tom, že mi není dobře, taky ukázalo, jak se u nás téma duševního zdraví „exotizuje“. V jednom rozhovoru jsem prohodila, že chodím na terapie. A hned se vynořily články, že hvězda ČT chodí k terapeutovi, vykřičník. Byla jsem v hlavních zprávách, lidi to zajímá, chápu – ale ten vykřičník jako by značil, že je to pořád něco nepřijatelného.

Respekt 29/2022: Můžu si vzít volno?

Bylo pro tebe volno nejen čas, jak si odpočinout, ale také promyslet, co dál dělat?

Jednoznačně. Cítila jsem, že ačkoliv jsem byla na výsostné pozici, nedělala jsem kolikrát to, co bych si v konkrétní okamžik svého života, tehdy ve svých 28 letech, přála dělat. Potřebovala jsem si utříbit, jaká novinářka chci být, a jestli mi vyhovuje kombinace pořadů a témat, kterou jsem měla, A přišla jsem na to, že mi vyhovují hlubší formáty víc než rychlé zpravodajství. To k ČT samozřejmě patří a je to gró práce, ale mě servisní charakter vyčerpával a nedával mi moc smysl. Zároveň mými důvody byla jak psychická potřeba si odpočinout, tak fyzická, kdy jsem řešila zdravotní problémy.

Dost lidí si pracovní volno nevezme, protože se bojí, že o místo přijdou. Bála ses taky?

Já jsem velmi loajální člověk, v práci i ve vztazích. Když ale nejsem dlouhodobě spokojená, tak to nakonec řeším ze dne na den. Takže to ve mně dlouho rostlo, a pak jsem si řekla, že musím něco udělat. V ten moment byla priorita začít zase trávit čas s lidmi kolem mě, začít spát, zbavit se pocitu mentální přepjatosti, kdy jsem měla pocit, že nikdy, ale nikdy nemám čistou hlavu. To pro mě v tu chvílí bylo zásadnější, než jestli se budu moci za půl roku vrátit do Událostí. Možná to zní neuvěřitelně, protože tam všichni chtějí, ale myslím, že když je vám špatně, je úplně jedno, jestli máte prosperující firmu, nebo jste večer v televizi. Jen chcete, aby vám bylo líp.

Pokud jsi dlouhodobě cítila, že něco není pořádku, proč jsi tedy v práci zůstávala? Co pro tebe ta práce znamenala?

Strašně moc. Práce tohoto typu - obecně novinařina a k tomu ještě v televizi - je mnohem víc než „jenom práce“. Není to tak, že odvysíláte pár hodin, zahodíte telefon a jdete domů, veselíte se s kamarády a vůbec na to nemyslíte. Já jsem hrozně kontrolovala, co si o mně kdo myslí a co píše. Pořád jsem nosila v hlavě, jestli jsem to dělala dostatečně dobře. To byla veliká chyba, ale s tím se asi všichni musíme vyrovnat, s reakcemi okolí. Zároveň jsem v tom byla nonstop, práce vám prostupuje do všech aspektů života. Je skvělé, že se dennodenně můžu potkávat se zajímavými lidmi a konfrontovat politiky, přinášet veřejnosti informace. Také mi spousta lidí psala krásné věci: jak jim zlepšuju den, jak mají rádi moje rozhovory. A pozitivní feedback je strašně silná motivace. Pořád jsem si říkala, že mám tak skvělou práci, a jak je tedy možné, že se cítím tak špatně? Byl v tom konflikt. „Externě“ a objektivními důvody měřeno jsem viděla, že bych měla být šťastná, že jsem se dostala takhle vysoko. Ale když jsem pak přišla domů, kde vás nikdo nevidí, tak moje intuice křičela, že to úplně dobré není – ani zdravotně.

Řekla bys, že ses se svojí prací ztotožnila, že jsi v ní viděla „vyšší misi“?

Ano.

Reklama
Reklama

12A_jaros
Odpočinout si. Jen tak. • Autor: Milan Jaroš

Bylo pak i kvůli tomuhle těžší odejít?

Určitě, měla jsem - a i teď po těch šesti měsících mám - strašné výčitky. Každý máme okamžiky, kdy jsme nahoře, cítíme se sebevědomí a jsme hrdí na svoje kroky. Pak ale přijdou momenty, kdy jsme dole, a já si říkám, že třeba vůbec nejsem tak dobrá, třeba jsem si pokazila život a udělala zásadní chybu ve své kariéře.

Proč myslíš, že jsi té práci propadla tak moc? Bylo to kvůli tomu, že tě tak bavila, nebo tě v tom samo novinářské prostředí „podporovalo“?

Myslím, že to byla kombinace. Přečetla jsem hodně textů o syndromu vyhoření - a profese, které k tomu inklinují, jsou si podobné. Spojuje je vysoká míra odpovědnosti, pracujete s lidmi, někdo se na vás dívá a třeba na vás závisí osudy dalších lidí. To bude v novinařině menší než v medicíně nebo advokacii, ale je to tam přítomné taky; špatnou informací můžu někomu zničit pověst. Často se tak potkávají vysoké nároky okolí s osobní mírou integrity a zájmem o profesi. Dobrou novinařinu asi nemůžete dělat bez velkého zájmu, který je ale občas až zničující.

Není tedy aktuální volno jen dočasnou formou úniku? Situací, kdy jsi předtím pracovala na 150 procent, teď si dáš pauzu, ale pak se zase na tuhle výkonnost vrátíš?

Třeba ano, ale chci mít práci jinak poskládanou než dřív. Jednou z hlavních věcí, kterou jsem zjistila, je to, že potřebuju větší míru svobody, potřebuju si víc určovat, jak trávím čas. Mít na rok rozepsané směny mi nevyhovuje. Tohle je třeba jeden výstup z mého volna. Když jsem mluvila o vysokém tlaku na výkon v mediálním prostředí, setkalo se to s obrovským nepochopením od řady lidí, kteří novinařinu dělají od 90. let. Hodně z nich si to spojovalo s leností, ale já myslím, že to je prostě chuť mít život jinak poskládaný. To neznamená, že nechci pracovat na 100 procent, mě baví hodně pracovat a být aktivní ve všech směrech. Ale nechci být v práci pořád - a to jsou odlišné věci. Novinařina se občas hrozně glorifikuje jako práce, která nikdy nekončí, ale já nevím, jaká je přidaná hodnota toho, že budu v práci od osmi do půlnoci. Znamená to, že bude můj text lepší? Těžko, mně třeba po nějaké době klesá soustředění. Nemám ovšem konkrétní recept, jak to zařídit - myslím, že je to práce mediálních manažerů, dobře vykomunikovat potřeby svých lidí.

V novinařině se pohybuješ od svých dvaceti, jak se měnilo tvé vnímání téhle práce s časem?

Hrozně dlouho mi přišlo úplně normální pracovat ve vysokém tempu a v neobvyklých časech. Začínala jsem na směnách, kdy jsem pracovala buď od dvou odpoledne do půlnoci, nebo od čtyř ráno do dvou odpoledne. Nebo jsem se o půlnoci vrátila ze summitu v Bruselu a ve čtyři ráno jsem už byla zase v maskérně. Vím, že mi někteří lidé kolem mě i ve škole říkali, že to je náročný režim, do kterého by se jim nechtělo. Ale mně přišlo, že je normální vynechávat mejdany pro nějaký vyšší smysl. A asi i bylo; je. Dlouho mi to přišlo normální, byť mi občas vadilo, že nemám volné víkendy, někdy jsem pracovala dva i tři v měsíci. Ale zase to nechci nadsazovat, je řada profesí, kde je to normální - a mě to dlouho výrazně nevadilo. Změnil to až covid: na začátku jsem chápala, že je to tak nastavené, další měsíce už mi přišlo, že nás to spíš vysává. Časem jsem už také jen moderovala a to bere hrozně energie. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo s tím nemá zkušenost, ale když jste pořád na očích a každé vaše gesto a otázka jsou přímo hodnocené, je to náročné. Byla jsem vidět, nemohla jsem se nikam schovat.

Čtěte také: Zbláznil jste se? Běžte se projít

Lituješ, žes ty roky neprožila jinak?

Asi ne. Když se teď bavím s mladými lidmi, tak jim zdůrazňuju, že nemusí spěchat. Já jsem třeba měla pocit, že musím být v seznamu Forbes 30 pod 30, kde jsem nakonec i byla a je to milé, ale jsou důležitější věci. Říkám lidem, aby v sobě neživili pocit, že musí mít hodně věcí hodně rychle, protože mě konkrétně to dohnalo k tomu, že jsem si volno musela vzít teď. Ale asi bych neměnila, mám díky tomu mnoho různých výhod, můžu si vybírat z různých nabídek práce, lidé mě znají, ve vysílání jsem zažila neuvěřitelné věci. Osobně bych neměnila, ale pokud někdo chce být šťastnější a spokojenější, asi bych volila pomalejší tempo.

Jak jsi přemýšlela o úspěchu, co pro tebe znamenal?

Asi jsem po něm toužila. Nikdy jsem si neříkala o kariérní posuny a až do covidu, kdy se třeba přes víkend rozhodlo, že půjdu dělat nový pořad, to šlo hodně organicky. Pár let jsme byla na zahraniční směně, pak v Horizontu, Studiu 6, v kontinuálu… dávalo mi to smysl, plynulo to. Postupně jsem ale řešila jenom práci, a jak jsem začala být veřejně známá, už nešlo z té role úplně vystoupit. Lidé se vás na práci pořád ptají, protože vás znají z televize. Ten úspěch pro mě přitom neměl žádnou konkrétní podobu: neřekla jsem si, že se teď chci objevit v Událostech vedle moderátorských hvězd. Spíš jsem to chtěla zvládnout a mít úspěch ve všech disciplinách, které přicházely. Určitě v sobě mám, že chci okolí i sama sobě dokazovat, že věci zvládnu. A když se mi něco podařilo, třeba nějaký summit, hrozně mě to pohánělo a živilo touhu, že chci víc. Byl to trochu začarovaný kruh. Ale jak jsem si pak vyzkoušela i ty vrcholné disciplíny, už jsem paradoxně neměla pocit, že chci bažit ještě po něčem víc: spíš jsem toužila po tom mít víc klidu a vrátit se trochu na zem.

Byla to daň za úspěch v mladém věku? Kdybys nepostupovala tak rychle, nevypadalo by to dnes jinak, protože bys třeba cítila, že se máš co učit?

Určitě je riziko v tom dosáhnout velký věcí hodně mladý. Vyznělo by ale kacířsky a nevděčně, kdybych teď říkala, že mě na nějakou pozici neměli dávat, protože to bylo moc brzy. Sama v sobě cítím trochu protichůdné emoce, jsem hrozně ráda, že jsem tu šanci dostala, díky tomu jsem se zapsala od povědomí mnoha lidí, dostávala jsem na svoji práci krásné reakce a našla sebevědomí, které mi v práci dlouho chybělo. Na druhou stranu, když jsem začala cítit, že toho je dost, tak jsem si řekla „tohle jsem si už vyzkoušela a možná je teď čas z toho úplně odejít“.

Co si tedy z půlročního volna odnášíš? Jaké závěry sis udělala?

Jedna věc jsou osobní mechanismy, které si člověk může přenastavit. Pro mě je to třeba snažit se vůbec nebýt na sociálních sítích doma, tedy pokud možno. A jak jsem už říkala, potřebuju mít víc kreativního tvůrčího času v práci, víc svobody v tom, jak a kdy témata zpracovávám, s kým o tom mluvím. A pak jsem také získala větší nadhled nad novinářskou profesí. Sledovala jsem každé novinářské vlákno, každou věc, co se šustla, až mi už přišlo, že na světě není nic důležitějšího než to, co říkají novináři a politici. Ale pak člověk zjistí, že řada lidí to vůbec neřeší a nedívá se na to. Nejde o to vybudovat si k práci apatii, v novinařině je zájem klíčová ingredience - ale je dobré mít nadhled nad tím, že i když třeba uděláte v práci chybu, tak se svět nezblázní. To je další věc: podle mě bychom jako společnost potřebovali rehabilitovat chyby. Nikdo je nemá rád, ale když se stanou, pojďme se z nich poučit. Spousta lidí, nejenom šéfů a šéfek, k tomu přistupuje hrozně tvrdě. A pak jsem také získala prostor pro témata, která mě zajímají a na která jsem ve zpravodajství neměla čas. Načítám si feministické teorie, společenskovědní témata, mám čas konečně zase číst dlouhé články. To jsou věci, které jsem díky volnu získala, ale pak jsem taky o spoustu věcí přišla. Nebyla jsem třeba novinářsky u naprosto zásadního momentu našich moderních dějin, u ruské invaze na Ukrajinu. Takže jsem díky volnu zažívala krásné věci, ale je s tím spojena i spousta pochyb a výčitek.

Změnilo to, že jsi nebyla u začátku války na Ukrajině, jak vnímáš svoji roli v novinařině?

Měla jsem ohromné výčitky, jestli jsem udělala správně. Nabízela jsem televizi, že pokud bude potřeba, naskočím zpátky, ale nebylo. Člověk totiž také zjistí, že se bez něj obejde spousta věcí a není pro tu instituci zásadní. To je součást nadhledu, o kterém jsem mluvila; zjistíte, že jste nahraditelní. A to jsem taky trochu potřebovala, v jednu chvíli jsem měla strašně moc pozitivních reakcí, po každém rozhovoru jsem dostala spoustu emailů a objevila se spousta reakcí na Twitteru, jak to lidi baví a že jsem pro ně hvězda. Myslím, že mi to začalo stoupat do hlavy. V něčem byl ten ústup pro mě dobrý i jako pro člověka: zjistit, že nejste tak důležitý, jak jste si mysleli. A myslím, že mi to dalo větší chuť dělat práci dobře obsahově než jen být v ní přítomen svým jménem. Na což jsem v jednu chvíli měla náběh - televize vám zamotá hlavu.

Na začátku půlročního pracovního volna jsi cestovala, ale pak už také pracovala. Proč sis nevzala úplné volno?

Neplánovala jsem jen tak sedět na gauči, potřebovala jsem zmizet z exponovaného prostředí a dělat si věci víc pro sebe. Pracovat jsem začala i z finančních důvodů, dělala jsem moderace nebo rozjela vlastní projekty. Ale všechno to jsou moje věci a můžu si určovat, jak a jak moc budu pracovat. Potřebovala jsme objevit i tenhle způsob práce, abych teď mohla říci, že chci mít víc prostoru na volné noze.

Díky čemu sis mohla volno dovolit?

V televizi jsem byla osm let a už jsem byla zapuštěná do myslí lidi. Kdybych odešla po dvou letech, kdy by mě nikdo neznal, bylo by větší riziko, že bych se neměla kam vracet. Mohla jsem si to dovolit díky intenzivnímu pohybu na obrazce v posledních letech; cítila jsem, že se neztratím. Teď ze mě bude mluvit ta Linda, která má pocit sebevědomí, což tak ne vždycky je, ale myslím, že mám nějaké dovednosti: že jsou věci, které prostě umím, a díky tomu se uchytím. A čistě prakticky jsem si volno mohla dovolit, protože jsem věděla, že mi vyjde kniha a budu z ní mít nějaký příjem, mám úspory, a rodina a přítel řekli, že když bude nejhůř, podpoří mě. Nakonec to ale nebylo potřeba - i dnes jsem finančně samostatná. A nemám taky závazky typu hypotéky nebo dětí. Spousta lidí z médií mi řekla, že by to také chtěli udělat, ale nemohou z těchhle důvodů.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte