Umělecký ředitel Berlinale: Česká kinematografie je na našem radaru, ale o národnost už u filmu nejde
 
'Peter von Kant' Premiere & Opening Red Carpet, 72nd Berlinale Film Festival
Carlo Chatrian • Autor: Profimedia

V Berlíně ve čtvrtek začal prestižní mezinárodní filmový festival Berlinale. Do jeho programu se dostala i česká absurdní komedie Kdyby radši hořelo, celovečerní debut Adama Kolomana Rybanského. Snímek o tom, co s jedním dobrovolným vesnickým hasičským sborem udělá paranoidní představa, že náraz dodávky do davu lidí během velikonočního jarmarku byl teroristický útok, bude mít světovou premiéru v sekci Panorama zaměřené na debuty, novinky zavedených režisérů a aktuální trendy. Promítnut bude pod anglickým názvem Somewhere Over the Chemtrails, který odkazuje k jedné z největších dezinformačních kauz. Jak se film do prestižní sekce vlastně dostal? „U Kdyby radši hořelo mě překvapil humor a ironie, které mi připomněly novou vlnu. Hodně jsme se bavili, kam by se nejvíc hodil. Je to divácký film a zároveň film politický,“ říká umělecký ředitel festivalu Carlo Chartrian, který má zásadní vliv na to, co se nakonec na Berlinale promítne, a co ne.

Z kolika filmů jste letos vybírali snímky do programu Berlinale?

Celkově z více než šest tisíc, řada z nich jsou ale krátké filmy. Osobně vidím tak šest set filmů ročně. Finální výběr se pak děje ze zhruba sto padesáti filmů, které během roku vidíme. Nečekáme s rozhodnutím do prosince, rozhodujeme se průběžně, aby případně mohli tvůrci svůj film poslat jinam, pokud bychom jej do Berlinale nepozvali.

Máte právo veta, co na festival půjde?

Nemyslím, že má právo veta místo ve 21. století. Místo tu má mít diskuse. Pro mě je důležité rozumět tomu, proč je pro některého z mých kolegů ten který film relevantní, nebo naopak nezajímavý. Do rozhodování vždycky vstupuje osobní vkus, s nímž musíme pracovat. V praxi se to má tak, že výběr některých filmů je jen moje zodpovědnost. U dalších je to naopak o diskusi s vedoucími jednotlivých sekcí.

Léta jste vedl jako umělecký ředitel festival v Locarnu. V pár let starém rozhovoru jste zmínil, že tamní soutěž odrážela váš osobní vkus. Platí to i pro Berlinale?

Filmy v soutěži jsou výsledkem výběru - a i když nevybírám všechny jednotlivě, jsem zodpovědný za finální podobu soutěže. Zároveň nevybírám filmy tak, aby vyhovovaly mému vkusu. Vybírám je, protože věřím, že je festival může podpořit. Někdy vyberu i film, který se mi nelíbí, ale věřím, že je tou správnou volbou pro program. Není to tedy ani tolik otázka vkusu, ale spíš to, že výběr odráží náš pohled na svět. Vybíráme filmy, protože nám nabízejí nový pohled na člověka nebo jeho zkušenost. Umožňují lépe pochopit, jací jsme.

https://www.youtube.com/watch?v=e1iwPPTMm80

Berlinale má pověst politického festivalu. Je to image a koncept, který záměrně budujete, nebo to tak shodou okolností vypadá?

Záleží, jak si definujeme slovo „politické“. Film jako jakékoliv jiné umění je politický, protože nutí diváka přezkoumávat jeho pohled na společnost. V tomhle ohledu je skutečně mým cílem dělat politický festival, který kromě lesku a zábavy také ukáže film jako umění, jež nás nutí přehodnocovat náš vztah ke světu. Pokud „politickým“ myslíme film s politickým tématem, pak je to pro mě méně zajímavé. Jiná média a umělecké formy jsou podle mě v tomhle silnější.

Mohl byste přiblížit, jak se konkrétní film – třeba právě česká komedie Kdyby radši hořelo – ocitne v programu Berlinale?

Liší se to případ od případu. Kdyby radši hořelo byl zvláštní případ. Hodně se nám líbil. A když říkám nám, nemám tím na mysli jen tým, který je zodpovědný za výběr do sekce Panorama, ale i můj tým a mě osobně. Hodně jsme se bavili, kam by se nejvíc hodil. Je to divácký film a zároveň politický, protože si klade závažné otázky ohledně polarizace společnosti, nejen české. Je to pohádka, kde může být malá vesnice metaforou, ale tematizuje i to, co se v České republice a i v jakékoliv jiné demokratické zemi v Evropě řeší. Konkrétně konflikt mezi cizinci a vesničany, mezi násilím a smírem, mezi rolemi žen a mužů. Z toho nám nakonec vyšlo, že mu bude nejlépe slušet Panorama, abychom zdůraznili tenhle jeho aspekt. Věříme, že by ho mělo vidět co nejvíc lidí, bude zároveň soutěžit o cenu pro debut,

Reklama
Reklama

což by autorovi mohlo pomoci kariéře.

Kdyby radši hořelo je absolventský snímek studenta FAMU. Zaměřujete se při hledání filmů více na filmové školy?

Nijak zvlášť. Samozřejmě sledujeme, co na školách vzniká, ale víc nás zajímají krátké filmy, kde kariéra začíná. Do sekcí Encounters, Panorama a Forum hledáme filmy jinými cestami – přes producenty nebo scouty. V tom je to vzrušující. A plno lidí nám zasílá filmy spontánně. Kdykoliv některého z členů programového oddělní nějaký film zaujme, probíráme ho.

berlinale03_profimedia
Zahájení letošního Berlinale • Autor: Profimedia

Jak z pozice uměleckého ředitele Berlinale vypadá současná česká kinematografie?

Nejsem ten nejvhodnější, kdo by mohl hodnotit stav českého filmu v roce 2021, protože filmy v Praze vybíral můj kolega. Ale u Kdyby radši hořelo mě překvapil humor a ironie, které mi připomněly československou novou vlnu. Mimochodem v sekci Berlinale Classics uvádíme Skřivánky na niti Jiřího Menzela, který na Berlinale v roce 1990 zvítězil. V sekci Berlinale Series pak český seriál Podezření, který má noirovou atmosféru, ale zároveň politický rozměr. Neviděl jsem ale desítky a desítky českých filmů, abych mohl vynášet verdikt.

Je česká kinematografie výrazně na mapě výběrových komisí na Berlinale, nebo spíš někde na jejím okraji?

Takhle neuvažuji: že bych si řekl, že potřebuji film z České republiky nebo z Itálie. O některých režisérech víme, některé kinematografie nás zajímají a díváme se, co se tam děje. Každý rok zároveň chceme expandovat a přinášet jiné kultury a jazyky. Protože je Česká republika geograficky blízko Německu, máme většinou český film na programu každý rok. Osobně jsem fanoušek českých filmů z 60. a 70. let, takže vnímám českou kinematografii o trochu víc. Určitě je tedy na našem radaru. Nejde ale jen o národnost - koncept národního filmu a národa je teď více rozostřený. U některého filmu můžete cítit, odkud je, jinde to není tak jasné. Řada českých filmařů pracuje mimo Česko, a naopak zahraniční filmaři točí v Česku – jako třeba Agnieszka Holland. Koncept národního je možná důležitý z kulturního hlediska, ale méně ve smyslu značkování teritorií.

Loni se Berlinale konalo kvůli pandemii on-line a bylo rozdělené na zimní část pro filmové profesionály a na letní pro veřejnost. On-line model ovlivnil soutěž a zájem tvůrců. Když srovnáte loňskou soutěž s  letošní, která už se znovu koná fyzicky v Berlíně, co vám vychází?

Loni filmaři od soutěže čekali méně než obvykle. Svoje filmy proto přihlásilo méně známých tvůrců a více těch méně známých, což nakonec fungovalo skvěle. Byli jsme hodně překvapení, jak soutěž přijali veřejnost a média. Pozitivní přijetí letního programu širokým publikem bylo méně překvapující. Letos je to vyváženější. Máme v soutěži nové hlasy, ale vrací se i zavedení tvůrci jako Ulrich Seidl, Paolo Taviani nebo poprvé v soutěži Claire Denis. Soutěž má jakoby větší váhu, což je dobře.

Co jste se osobně naučil během covidu ohledně toho, jak dělat festival?

Docela hodně. Na jedné straně jsme zjistili, že je možné být opravdu flexibilní a měnit plány - i když vypadají bláznivě, mohou dopadnout dobře. Rozdělit festival do dvou fází bylo rozhodnutí, u kterého jsem se bál, že nebude fungovat. Zároveň se mi potvrdilo, že nejde nahradit zážitek z fyzické přítomnosti na festivalu. Jeden rok se s tím můžete popasovat, ale dlouhodobě to není udržitelné. Proto jsme chtěli letos mít „normální“ festival, přestože je pandemická situace v Německu složitá.

berlinale01_profimedia
Carlo Chatrian přijíždí na zahájení • Autor: Profimedia

Mluvil jste o touze objevovat nové kinematografie, trendy, autory, teritoria. Kde se podle vás dnes děje filmově to nejvíce vzrušující?

Nejvíce vzrušující jsou většinou oblasti, o kterých toho moc nevím. Třeba jihovýchodní Asie. V hlavní soutěži máme letos film z Indonésie. Jsme rádi, když můžeme uvést filmy z Afriky, ale ne z tradičních zemí jako Egypt, nýbrž z centra kontinentu – Rwandy nebo Jižního Súdánu. Slyšet hlasy z míst, o nichž toho moc netuším, je pro mě vzrušující. Filmaři podle mě dokáží přinést něco, co zprávy neumí. Nejde jen o obsah, ale o osobní vizi.

Filmové festivaly jsou osmdesát let stará instituce. Měnily se během času v závislosti na tom, jak se měnila kinematografie, průmysl, postavení producentů, filmařů, politika. Je něco, co by se na festivalech mělo podle vás změnit?

Jezdím na festivaly od začátku 90. let a i za tuhle dobu se hodně vyvinuly. Cannes je pořád Cannes, ale když se podíváte na katalog z 90. let a teď, vidíte dva jiné festivaly. Role festivalů je dnes větší. Jejich pokrytí médií je větší, hlavně kvůli sociálním sítím. Zároveň jsou součástí ekosystému, který potřebuje nějakou formu stability: když je změníte příliš, bude to mít neblahé následky. Dva uplynulé roky nám navíc ukázaly, že filmový průmysl je mnohem flexibilnější než festivaly. Festivaly potřebují infrastrukturu a změna jim trvá déle.

Říká se, že je příliš mnoho festivalů, a ne dost dobrých filmů, které by na nich šlo promítnout. Souhlasíte?

Souhlasím, že vzniká příliš mnoho filmů. Větší produkce přitom nevede k větší kvalitě. Věřím ale, že je dost dobrých filmů, aby mohl vzniknout dobrý festival. Co se stane mistrovským dílem, přitom ukáže až historie a čas. My nemáme dostatečný dostup.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte