Rok v českých kravínech: Stála jsem mezi těmi, které už umřely, a těmi, které to teprve čeká  

V roce 2021 jste pracovala ve čtyřech různých kravínech na různých pozicích, co vás k tomu přivedlo a proč jste si vybrala právě kravíny?

Zajímalo mě, jak fungují velkochovy, protože právě z nich pochází většina potravin, které lidé denně kupují – jogurty, sýry, máslo, mléko nebo maso. Tušila jsem, že se za jejich zdmi děje něco, co běžně nevidíme, a chtěla jsem si to ověřit na vlastní oči. Zajímalo mě, jestli jsou šokující záběry týrání zvířat, které se tu a tam objeví na veřejnosti, jen výjimečné případy, nebo běžná praxe. Kravín jsem si vybrala i proto, že jsem mohla být v každodenním kontaktu se zvířaty. Například v drůbežárně bych se nejspíš dostala jen k třídění vajec, takže bych se slepicemi skoro nepřišla do kontaktu.

Měla jste nějakou představu, co vás čeká?

Představovala jsem si, že nějak vydržím směnu, a pak, až všichni odejdou, se potichu vplížím do stáje s foťákem a budu hledat nějakou vyhublou krávu. Jenže už během první směny mi došlo, že to, co se v kravínech děje, je mnohem horší, než jsem čekala. Už samotné nahánění krav na dojírnu bylo plné spěchu, křiku a bití. A co mě šokovalo snad nejvíc, zaměstnanci se to ani nesnažili skrývat. Věděli, že jsem nová, že jsem cizí, a stejně přede mnou zacházeli se zvířaty hrubě. Bylo vidět, že to považují za naprosto běžné.