Ondřej Šteffl - Scio
Ondřej Šteffl • Autor: Václav Vašků

Mezi rodiči budoucích prvňáků sílí nutkání aktivně hledat co nejlepší školu i za cenu pofiderních metod, jako jsou fiktivní změny trvalého pobytu. Výsledkem je přetlak a místy i losování mezi spádovými dětmi, jiné školy s horší pověstí naopak zůstávají poloprázdné. Problém, který Respekt zevrubně zmapoval v aktuálním čísle, je podle školských expertů průvodním jevem dlouhodobé slabiny zdejšího vzdělávacího systému – velkých a narůstajících rozdílů v kvalitě škol, na něž čím dál víc doplácejí děti ze slabších poměrů. „Je samozřejmě špatně, že výkyvy jsou u nás tak velké. A že rodiče, kteří se nezajímají, dostanou pro své děti mizerné vzdělání,“ míní zakladatel sítě soukromých ScioŠkol a nově také poradce ministra školství Ondřej Šteffl.

Co by s tím šlo dělat?

Krátkodobě asi nic. Střednědobě vyměnit špatné ředitele, což by ale obnášelo změnit mechanismus, jak se o výběru ředitelů rozhoduje a komu se zodpovídají se své práce.

O jakou změnu by mělo jít?

Pokud školská inspekce po tři čtvrtě roce v pandemii zjistila, že v nemalém počtu škol vůbec nezačala distanční výuka, máme tu zjevně velký problém. Inspekce ale nemůže ředitele odvolat, může to jen navrhnout zřizovateli. Potíž je, že zřizovatelé na takové podněty nereagují. Zřizovatele reprezentují komunální politici, kteří často školství nerozumí a mají jiné priority. Střednědobě by tedy mohlo pomoci, kdyby se pravomoci zřizovatelů ohledně výběru ředitelů škol omezily a kdyby inspekce dostala při odvolávání větší slovo.

skoly-3135
Ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Co by pomohlo dlouhodobě?

Větší zájem rodičů, aby školství fungovalo dobře. Ale současně s tím i větší porozumění rodičů tomu, co skutečně jejich děti budou v životě potřebovat.

Snaha zajistit dětem dobrou školu se posouvá do stádia, kdy čím dál víc rodičů neváhá fixlovat ohledně bydliště, což má mimo jiné za následek vytlačování spádových dětí při losování o místa. Lze mluvit o tom, že situace se už překlopila do nezdravého stavu, s kterým je nutné něco dělat?

Do nezdravého stavu jsme se překlopili už dávno. Boj o lepší školu eskaluje, rodiče podléhají různým tlakům, jiné děti na to doplácejí. Neděje se to jen u nás. Jednou z příčin je zvláštní věc, o které se moc nemluví – a sice že naprostá většina rodičů neví, co od dobré školy chtít.

Chtějí často jen něco lepšího, než na ně vyšlo podle bydliště.

Ale co je „lepší“? Šlo by říct, že škola má hlavně připravit děti do života, ale na to mnozí rodiče při volbě školy zas tolik nehledí. Jedni si vybírají výkonové školy, kde se děti dobře připraví k přijetí na další stupeň. Jiní chtějí školy, které jsou vyhlášené tím, že děti moc netrápí a chovají se k nim hezky. Třetí typ rodičů chce jen své potomky srovnat do latě. Vidí je jednou v podobně mizerné práci, jakou mají sami, a předpokládají, že je hlavně potřeba naučit se plnit úkoly a moc nereptat. Každá z těchto cest má ale od opravdové přípravy na život za 20 až 30 let, kdy budou dnešní děti dospělé, hodně daleko.

Reklama
Reklama

Respekt 05/2022: Rvačka o lepší školu

Je tu i čtvrtá skupina rodičů, kterou asi není radno takto podceňovat. Mají zjištěno, co je dobré, mají volnost si za tím jít, a tak jdou. Je na to dnešní systém připraven?

Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. To je nezpochybnitelný axiom. Já jen upozorňuju, že v tom, co je nejlepší, mají rodiče mnohdy velký zmatek a spoustu zastaralých a zkreslených představ. Nikdo to nevysvětluje, moc se o tom nedebatuje. Myšlenkově je to volný prostor, ve kterém zákonitě vznikají nejrůznější mýty. Rodičům chybí představa, co bude potřeba za deset, dvacet nebo třicet let. Místo toho žijí v iluzi, že škola je výtahem k úspěchu, ale tak už to dávno není.

Není? Co jiného by takovým výtahem bylo než kvalitní vzdělání?

Nemluvím teď o kvalitě, ale o tom, jak rodiče přeceňují status té či oné úrovně vzdělání. Když můj otec v roce 1920 odmaturoval na gymnáziu v Košicích, tak byl někdo. Takových lidí tehdy byla tři procenta v populačním ročníku. Podobně to bylo s vysokoškolským titulem, když já byl mladý. Dnes má vysokou školu každý druhý. Když přijímám lidi do firmy, víc mě zaujme, že někdo s batohem procestoval Jižní Ameriku a v Nepálu učil děti anglicky, než že má vysokou školu.

Vedle zmatených rodičů ale určitě existují i takoví, kteří kvalitu poznat zvládnou a jdou si za ní i za cenu obcházení pravidel. Pokud jich bude přibývat, dobré školy budou v čím dál větším obležení. Lze s tím vůbec něco dělat, nebo je to přirozený vývoj? Lze udržet spádovost i spravedlivost systému?

Lepší řešení nevidím, i když souhlasím, že tu je nezdravé pnutí, které navíc sílí. V USA, kde zřejmě nejde změnit adresu tak snadno a naoko jako u nás, se lidé za dobrou školou reálně stěhují. Na jedné straně ulice, která spadá k lepší škole, jsou pak domy třeba o dvacet procent dražší. Chcete-li do té školy, musíte ten dům koupit. Tady se můžete přehlásit za pár tisíc.

skoly-3150
Ilustrační foto • Autor: Milan Jaroš

Je americký model řešením? Pomohlo by zamezit fiktivním přepisům bydliště?

Řešením je věnovat se kořenům problému, a tím jsou nezdravé nerovnosti v kvalitě škol. Na to existují jasné metriky, data máme dlouho, rozdíly jsou u nás jedny z největších na světě a zvětšují se. Minimálně dvacet let se o tom ví, ale nikdo to neřeší. Logicky moc nepomáhá zdejší stav, kdy je školství rozptýleně řízeno.

Co tedy lze dělat?

Rozdíly škol jsou dané z velké části rozdíly v kvalitě ředitelů. O těch už jsme mluvili – pomohlo by vytvořit funkční mechanismus, jak se zbavit těch špatných a nahradit je lepšími. Komunální politici k tomu ovšem často nemají motivaci. Bylo by proto vhodné zapojit do výběru někoho, kdo umí kvalitu posoudit. Třeba právě školní inspekci. Už dávno neplatí mýtus, že inspekce posuzuje jen nepodstatné administrativní věci. Oni vědí, jak má kvalitně řízená škola vypadat, mají na to velmi slušně propracovaná kritéria.

1_obalka_R5
Autor: Ilustrace – Pavel Reisenauer

Kde by šlo dobré ředitele vzít?

Pracujme s předpokladem, že je tu celá škála různě kvalitních ředitelů a že někde uprostřed jsou ti, z kterých lze udělat ty dobré. Pokud jim v tom pomůžeme. Můžeme je lépe naučit dělat personální politiku, lépe pracovat s týmem, upravit náplň jejich práce. Na tom už ministerstvo mimochodem pracuje – přenastavit náplň jejich práce tak, aby z ředitelů byli více pedagogičtí lídři a odpadly jim starosti typu výměna střechy, zásobování toaletním papírem nebo dohled nad prací uklízeček. Pokud by tyto starosti ubyly, na mnoha školách by se našli pedagogičtí lídři v rámci učitelského sboru, jen o ředitelování v dnešní podobě nemají zájem. Chtějí učit, ne být zavaleni administrativou. Sporné jsou i dnešní kvalifikační nároky, nutnost mít pedagogické vzdělání a projít u pohovoru zkouškou z předpisů. My ve Sciu ředitele těmito věcmi nezatěžujeme a nouzí o zájemce netrpíme. Ročně otevíráme dvě školy a zájemců míváme ke stovce, třeba v Českých Budějovicích jsme měli dokonce 130 uchazečů.

Berou dnešní ředitelé dost peněz, anebo je třeba zasáhnout i zde?

V platech to není. K nám se hlásí lidé, kteří už mají vyděláno a jdou s platem klidně hodně dolů, protože v té práci vidí smysl. Také mají jistotu, že výběr u nás bude spravedlivý. Ve veřejném školství bohužel mnohdy stále platí, že vyhrává ten, kdo je předem domluven se starostou.
Čtěte také: Se smetánkou je to jednodušší

Podle Jany Strakové, která vliv vybíravosti rodičů na rozdíly v kvalitě škol dlouhodobě zkoumá v Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání, se problém v Česku prohlubuje i tím, co na první pohled mnozí považují naopak za řešení – a sice že obce coby zřizovatelé podporují speciální nabídku některých škol. Prý si tím jen vše ulehčují. Náročné rodiče uspokojí, ale rozdíly tím narůstají a děti z běžných rodin na to doplácejí. Souhlasíte?

Určitě ano, Jana Straková je v tomto ohledu velký odborník. To, co zmiňujete, je obecný problém zdejšího školství – staráme se hlavně o tu jeho lepší půlku. Tak postupují i zřizovatelé, slabší školy často nechávají být, je to pro ně moc velké sousto. Mimochodem, i někteří učitelé se starají hlavně o šikovné děti. Těm slabším nasázejí čtyřky a pošlou je domů, ať se to doučí. Selekce jako cíl vzdělávání je v našem školství hluboce zažraná.

Pokud je správa škol pro komunální politiky moc velké sousto, má ji od nich převzít někdo jiný?

Já byl po roce 1989 jedním z velkých stoupenců toho, aby se tyto pravomoci přenesly co nejníž do samosprávy. Školy byly předtím řízeny přes odbory školství z centra a samospráva do těchto věcí neměla co mluvit. Asi by pomohlo tento systém vrátit, ale politicky je to neprůchodné. Takže bych tlačil spíš zkvalitnění výběru a přípravy ředitelů a v delším horizontu co nejvíc pracoval s rodiči - aby pochopili, co je pro jejich děti skutečně nejlepší, a pak si to ve školách vynutili.

Když jsme se v našem tématu bavili s řediteli vyhlášených škol, ke kterým se stahuje poptávka rodičů, vysvětlovali nám, že z jejich pohledu bude tato poptávka vždy rozmanitá a je v pořádku mít i rozmanitou nabídku. Jak říká dlouholetý ředitel jedné z nejpopulárnějších škol v Olomouci Zbyněk Kundrum - „někdo jde nakupovat do Billy a jiný do Kauflandu“. Nemá pravdu?

V takovém systému je však nutné věnovat zvláštní péči těm školám, které jsou na dolním konci, a cíleně pozvedávat jejich kvalitu. Protože ten problém není v rodičích, kteří si vybírají, ale naopak v těch, kteří si nevybírají. Těch je hodně a jejich děti pak končí ve špatných školách. Až rodiče pochopí, že tento stav jejich dětem neprospívá, začnou na kvalitu tlačit a zastupitelstva se začnou o školskou problematiku víc starat.

Proč se dnes nestarají?

Protože občané obecně jsou se školstvím v zásadě spokojení. Ti nároční mají k dispozici výběrové školy, ostatním stačí to, co dostanou. Sem tam se objeví někdo, na koho dobrá spádová škola nevyjde losem, ale to je opravdu malinká skupinka. Naprostá většina se nikam necpe a stávající stav jim vyhovuje. Řešení je buď vnější – vyměnit špatné ředitele a ostatním pomáhat v růstu. Anebo vnitřní – pomoci tomu, aby vznikl zdola tlak elektorátu, začít rodičům vysvětlovat, co jejich děti potřebují do života v polovině 21. století, a jak tedy by takové školy měly vypadat

Co pro to jako poradce ministra školství můžete udělat?

Snažím se všude vysvětlovat, jak je důležité rodiče vtáhnout do hry. Ministerstvo školství má ve své strategii 2030+ správné cíle – změnit to, co se ve školách učí tak, aby to opravdu byla příprava na plnohodnotný život ve světě za 20 let, a snížit nerovnosti. Jen nepracuje s tím, že jsou tu i rodiče. A já říkám, že klíčové je přesvědčit rodiče o tom, že cíle ministerské strategie opravdu pomůžou ke spokojenému životu, a ne obecně, ale právě jejich dětem.

Co kdyby vám někdo vytkl, že jen svádíte nicnedělání na nezájem rodičů? Není to podobné, jako kdyby ministr životního prostředí nedělal nic s klimatickou změnou s odůvodněním, že veřejnost nic takového nepoptává?

Školství je specifické tím, že účast rodičů je tu přímá a silná. Kdybych řešil třeba vysokou kriminalitu, tak nasadím do ulic víc policistů, posílím jejich pravomoci, k tomu občany přímo nepotřebuju. Ale škola je s rodiči přímo spojená. Učitelé ten problém dobře znají. Ani nemusejí být zvlášť progresívní, ale často narazí, protože  jsou pořád progresivnější než rodiče jejich žáků.

Co tedy ohledně problému vzrůstajících rozdílů v kvalitě škol poradíte ministrovi?

Už jsem mu poradil to, co říkám i vám. Radil jsem to i minulému ministrovi.

A co vám řekl?

Nic – řešil covid, který možnosti řešit cokoli koncepčního hodně vyčerpal. A rozdíly v kvalitě škol covid mimochodem dál prohloubil.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Nádoba

redaktor, fokus

nadoba_g6mmo

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte