Konflikt v Etiopii: Slýcháme hrůzné příběhy, ale nevíme, v jakém měřítku se odehrávají

Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed loni v listopadu spustil vojenskou operaci proti vzpurné regionální vládě strany TPLF v provincii Tigraj na severu země. Vládním silám se poměrně brzy podařilo obsadit hlavní města v oblasti, jednotky věrné regionální vládě však uprchly do horské krajiny, odkud chtějí vést guerillovou válku. Tak jako v minulosti, neboť právě tigrajská guerilla TPLF přivodila v roce 1991 pád tehdejšího stalinistického diktátora Haile Mengista a následně až do nástupu Abiy Ahmeda v roce 2018 dominovala etiopské politice. Oblast je odříznutá od internetu a telefonní sítě, místní i zahraniční novináři do ní měli jen minimální přístup. Jako jedna z mála humanitárních organizací v Tigraji působí Lékaři bez hranic. Hovořili jsme proto o tamní situaci s Karline Kleijer, která z jejich amsterodamského operačního centra koordinuje misi na severu Etiopie.

Zahraniční novináři i humanitární organizace mají do oblasti velmi omezený přístup, Lékaři bez hranic jsou výjimkou. Co víte o současné situaci na bojišti?

Stále slýcháme o střetech v odlehlých horských oblastech provincie a do některých území nesmíme jet, protože se v nich bojuje. Ale nevíme, jaký je rozsah těchto bojů.

Operace byla prezentována jako tažení proti TPLF, straně, která před dvěma lety ztratila moc nad celou Etiopií, ale pořád vládla Tigraji, odkud vzešla. V provincii žije šest milionů civilistů. Jak boje dopadají na ně?

Máme misi ve městě Shire (podle posledního sčítání lidu z roku 2007 zde žije 47 tisíc obyvatel, dnešní číslo bude vzhledem k rychlé urbanizaci mnohem vyšší, pozn. TL), kam z jiných míst Tigraje uteklo kolem třiceti tisíc lidí. Přespávají v opuštěných budovách, ve školách, na tržištích, nemají přístup k vodě a toaletám. Když projíždíme vesnicemi, tak v nich též vidíme utečence nebo nám místní říkají, že část vsi se utekla skrýt do odlehlých hor. Nemůžeme jako Lékaři bez hranic říct, kolik je celkově obětí na životech, raněných nebo utečenců, protože nemáme o dění celkový přehled - a asi ho nemá nikdo. Jeden místní úředník hovořil o dvou milionech lidí, kteří opustili své domovy, to číslo může situaci odpovídat.

Proč je tolik lidí na útěku? Prchají přímo před boji, nebo jsou vyhánění z domovů kvůli své etnicitě?

Slýcháme různé příběhy. Některým, jak nám vyprávějí, bylo řečeno, že v oblasti jejich domova, kde žila etnicky smíšená populace, už nejsou vítáni. Další utekli preventivně, protože slyšeli o blížících se bojích. Slýcháme příběhy o znásilnění, zabíjení. Ale nedokážeme zachytit, v jakém měřítku se to odehrává. A také nevíme, kdo je viníkem. Utečenci hovoří o “mužích v uniformách”, jenže v oblasti se pohybují různé druhy ozbrojených skupin - federální armáda, speciální jednotky regionálních vlád, milice, armáda ze sousední Eritreji (ta překročila hranici a podle řady svědectví pomáhá etiopské vládě v boji proti TPLF, kterou považuje z dob etiopsko-eritrejské války na konci 90. let za úhlavního nepřítele, pozn. TL.)  V oblasti také před válkou žilo mnoho uprchlíků ze sousední Eritreji. Slýcháme i příběhy, že jejich tábory byly zničeny, že je uniformovaní lidí napadali. Jsou to opět děsivé příběhy, ale nevíme, v jakém měřítku k nim dochází.

Oblast je informačně odříznutá od světa, nefungují ani telefonní sítě a internet. Jak zdejší obyvatelé žijí?

Pozorujeme jejich rostoucí strach z nedostatku jídla. Ve zmiňovaném městečku Shire kolegové slyší nářky “mám hlad, mám hlad”. Potraviny jsou dostupné jen omezeně, protože přestaly fungovat běžné zásobovací trasy - kvůli zablokovaným silnicím. Kromě toho se spousta farmářů nedostala na svá pole a nesklidili - anebo byla jejich úroda zničena. Na trzích je málo potravin a jejich ceny jsou vysoké. Zároveň jsou už měsíce zavřené banky, takže se ani zaopatřenější lidé k úsporám nedostanou.

Pracovníci systému včasného varování před hladomory FEWS (Famine Early Warning System) v lednu řekli, že milion obyvatel Tigraje stojí krok od této situace. Etiopská vláda oponuje, že k hladovění nedochází. Kdo má pravdu?

Pozorujeme podvýživu, ale zatím ne ve velkém měřítku. Hladovění dospělých, což je definice hladomoru, zatím nevidíme. Ale obava je zřejmá: pokud se neotevřou běžné komerční trasy s potravinami anebo se nepodaří výrazně navýšit humanitární pomoc, hrozí výrazné zhoršení situace, které by dopadlo nejvíce na malé děti a nejzranitelnější skupiny obyvatel. Situace je tedy vážná, ale nemohu potvrdit ani vyvrátit uvedená tvrzení.

Jaký mají Lékaři bez hranic do oblasti přístup, respektive jak svobodně můžete pomáhat?

Máme přístup podél hlavní osy mezi největšími městy a též na západě provincie. Ve většině těchto oblastí už není funkční zdravotní systém, zdravotní centra a nemocnice byly vyrabovány, personál nedostává mzdy. Ale přístup do některých odlehlých částí Tigraje je - jak jsem již říkala - velmi omezený, je to věc každodenního vyjednávání s různými ozbrojenými složkami

Proč?

Někdy nám říkají, že v dané oblasti probíhají boje, jindy pochybují o našich úmyslech a zase jindy prostě slýcháme, že nejsme vítáni.

Slyšel jsem obvinění, že vláda blokuje humanitární pomoc, aby tak oslabila TPLF. Můžete to potvrdit?

Jedna z našich připomínek k dohodě mezi vládou a OSN o uvolnění humanitárních dodávek zněla, že regulovala pomoc směřující jen do oblastí kontrolovaných vládními silami. Měla by podle nás plynout všem civilistům bez ohledu na to, kdo dané oblasti velí. Přičemž netušíme, kolik lidí žije v odlehlých horských oblastech ovládaných TPLF. Každopádně je dnes většina Tigraje pod kontrolou vlády a měla by tedy být přístupná humanitární pomoci, která přesto zatím ve větším měřítku nepřichází. A jako Lékaři bez hranic nevíme proč: zda problém leží na straně etiopské administrativy, která dodávky komplikuje, anebo na straně velkých humanitárních organizací.

Je momentálně dostatek humanitární pomoci, nebo byla etiopská krize kvůli pandemii Covid-19 zapomenuta?

Myslím, že pro Tigraj jsou prostředky dostupné. Problém vidím spíše v jiných, ještě více odlehlých oblastech Etiopie, kde například uprchlíci ze sousedního Súdánu dlouhodobě žijí v tristních podmínkách a teď se tam pomoc musela omezit.