resp3
Cesta do Taghazoutu během natáčení dokumentu Skate over all barriers • Autor: Jakub Novotný

Už od základky pro mě byla naprostá samozřejmost, kamkoliv jsme jeli, vzít s sebou skate. Postupně jsem začal přicházet na to, že tak získávám alternativní pohled na společnost,“ říká dlouholetý skejťák Jakub Novotný. Koníček nakonec přetavil i v předmět svého akademického výzkumu. Na cestách do zemí Blízkého východu mapuje unikátní společenské postavení skateboardingu, západního sportu, který tamním teenagerům dává pocítit svobodu a soběstačnost. „Skatepark funguje jako prostředí, kde je normální, že mají holky právo využívat prostor stejně jako kluci,“ pojmenovává jeden z dopadů na tamní patriarchální společnost. Na motivování dětí prostřednictvím skateboardingu zde mají vliv především neziskové organizace, a nejen díky tomu přestává být tento sport v očích veřejnosti spojován s vandalismem a ničením obrubníků.

Vás prý ke skejtování přivedla videohra. Nakonec jste mu zasvětil volný čas i akademickou dráhu. Co pro vás jako teenagera skateboarding znamenal?

Reklama
Reklama

Zpětně nad tím hodně přemýšlím, protože jsem nedávno na jedné škole začal vést skejtový kroužek, ale je to asi typický příběh. Přitahovalo mě, že se všechno odehrává na ulici a je to spontánní. I mým rodičům se vlastně ideově skate zamlouval více než vyhrocené týmové sporty jako fotbal. Ale ve dvanácti pro mě samozřejmě bylo nejdůležitější, že je to cool. Tehdy byla většina kluků z party starší, takže jsem si někdy musel hrát na drsňáka a zbytečně dělat ramena. Ve finále jsem měl ale vždycky největší radost, když jsem se naučil nový trik.

Skateboard často popisujete jako univerzální jazyk. Kdy jste si poprvé začal uvědomovat, že vám pomůže zapadnout kamkoliv a zároveňvám dobře poslouží k porozumění společnosti?

Už od základky pro mě byla naprostá samozřejmost vzít s sebou skate, kamkoliv jsme jeli. Ale nejvíce mi to začalo docházet, když jsem byl v šestnácti s rodiči poprvé v Istanbulu. Vzal jsem skate, vyrazil do skateparku, a pak mi došlo, že jsem si během půlhodiny našel nové kámoše, kterým věřím, přitom jsou z obrovského šíleného města.

Takže když jsem v roce 2013 odjížděl na svůj první Erasmus do Turecka, přirozeně jsem vezl i skate. Pak jsem jezdil buď autobusem nebo stopem do Istanbulu což bylo 150 kilometrů od městečka, kde jsem tehdy bydlel, abych si mohl zajezdit s místními. Postupně jsem začal přicházet na to, že tak získávám alternativní pohled na společnost prostřednictvím lidí, kteří v Turecku tvoří specifickou skupinu. Tamní skejtová scéna byla v té době opravdu malá - a o to více mě to fascinovalo.

resp
Jakub Novotný, skejťák, akademik a ilustrátor • Autor: Jakub Novotný

Kus dřeva, kterým žiju

Kromě ježdění jste se ve skateparcích začal věnovat právě terénnímu výzkumu skateboardových komunit. Co udělala tato „povinnost“ s vaším pohledem na skateboarding?

Pokud jde o rozmělnění pracovního a volného času, to už dávno nevnímám. Spíše je to kolikrát výzva: je to pro mě emocionální a vím, že si skateboarding podvědomě idealizuju. Představuje pro mě celé universum, a když přijde vystřízlivění, říkám si, že je to jen debilní kus dřeva, který je pro velkou většinu lidí naprosto irelevantní, kdežto já jím žiju a snažím se o něm ještě psát. Takže mám občas pochyby, zda tomu nepřikládám moc velkou váhu. Navzdory tomu mi pak optimističtější vnitřní hlas říká, že právě skrze věci, které člověk miluje, pozitivně ovlivňovat svět kolem sebe.

Strávil jste spoustu času mezi marockými skejťáky a nevyhnuly se vám ani nejrůznější absurdity. Třeba, že je normální čekat dva roky až hotový skatepark oficiálně přijede otevřít král. Jak se k tomu místní komunita staví?

Místní si sice zanadávají, ale pro ně to není nic absurdního. Nejsou zvyklí na fungující systém, který by svým občanům vycházel vstříc. Nikdo z mladých skejťáků by se nešel hádat s úřady, protože si nemyslí, že by se jim podařilo něco změnit. Na jaře se tak sice konečně otevřel skatepark v Marrákeši, ale celý byrokratický proces nakonec zabral dva roky. Zajímavé spíše je, proč se marocká vláda rozhodla podporovat zrovna skateboarding.

resp4
Skatepark v Taghazoutu • Autor: Jakub Novotný

Nenahrává tomu i skutečnost, že skateboarding měl být letos poprvé na olympiádě?

Nepochybně. Ale jde podle mě i o budování image marockého krále Mohammada VI. Chce se prezentovat jako dobrý muslim, a tak vymáhá určitá společenská pravidla, aby uspokojil konzervativní část veřejnosti. Velká část populace je ale ve věku pod třicet let a Mohamed VI. se rád prezentuje jako král mladých. Takže potřebuje nabídnout i něco trochu cool. Proto podporuje kulturu: od nultých let se v Maroku pořádají velké hudební festivaly, zvou se mezinárodní interpreti a část bývá dokonce zdarma, aby akce přilákaly co nejvíce lidí. Vláda taky systematicky podporuje některé rappery a snaží se tak přivlastňovat si kulturu mladých lidí.

Vnímal jste, že se do tamní skejtové kultury promítá víra?

Skate je tady západní sport spojený s nonkonformismem, takže by člověk mohl mít představu, že se místní skejťáci budou chtít vymezit vůči společenským institucím a islámu, ale není to tak. Víra je zde pro lidi něco osobního a každý ji prožívá po svém. Člověk se setká jak s ateisty, tak s praktikujícími věřícími. Někdo do mešity chodí, protože pochází z konzervativní rodiny, ale osobně k náboženství vztah nemá. A někdo zase prožívá islám velmi do hloubky, ale skejt ho spojuje s lidmi, kteří třeba víru neřeší. Na vztah k islámu má taky vliv z jak velkého města skateři pocházejí.

Podrobně jste se zabýval jak marockou, tak jordánskou skateboardovou scénou. Čím se pro váš tyto dvě zkušenosti lišily?

Jordánsko a Maroko mají zajímavé paralely. V obou případech jde o monarchii v čele s králem. Marocký i jordánský král nastoupili na trůn ve stejném roce 1999, oba nastartovali diskurz umírněného islámu, společenské modernizace a otevírání se světu. Jordánská skateboardová scéna je ale podstatně menší a funguje víceméně jen v hlavním městě Ammánu. Největší rozmach zažila okolo roku 2006, ale pak za studiem nebo za prací do zahraničí odešli kluci z kosmopolitních vrstev, kteří ji tehdy primárně utvářeli. V Maroku existuje více menších etablovaných scén - v Rabatu, Casablance, Marrákeši a Agádíru, což je město proslulé surfingem, díky čemuž zde vyrostla také skejtová kultura.

Do jaké míry je skateboarding v těchto zemích otázkou socioekonomického statusu? 

Dá se říct, že v Maroku skate zlidověl a je rozšířenější. Neexistuje tu výrazná infrastruktura, to znamená, že tam jsou dva skateshopy a funguje distribuce, ale i to dělá hodně. Pokud existuje nabídka vybavení pro lidi, kteří si ho můžou dovolit, navyšuje se pravděpodobnost, že si ho od nich bude moct odkoupit zase někdo další.

V Jordánsku skateboarding do takové fáze zdaleka nedospěl. Obvykle zde jezdili místní, kteří uměli plynně anglicky a měli kontakty v zahraničí, což jim pomáhalo sehnat si i nedostupné vybavení. Průlom nastal před šesti lety. Tamní scéna byla v úpadku, ale přijeli lidé z organizace Make Life Skate Life (MLSL) a vybudovali zde komunitní skatepark 7Hills.

Skejtové misionářství

I vy jste nakonec společně se skupinou dobrovolníků z Evropy i Ameriky pomáhal skatepark 7Hills v Ammánu stavět. Jak jste se k projektu dostal?

Do Jordánska jsem tehdy jel kvůli diplomové práci a studiu arabštiny. Před odjezdem jsem si tamní scénu představoval mnohem větší, protože odsud pochází první arabská skejtová značka Philadelphia Skateboards. Myslel jsem, že za ní bude stát fungující skejtová scéna. Ve stejné době se objevil i projekt Make Life Skate Life, který později začal definovat místní skateboarding, a já jsem měl prostě štěstí, že jsem se k němu nachomýtl. Díky dlouhodobé snaze této iniciativy začala vznikat nová domácí scéna a skejtování se už netýkalo jen kluků z vyšší střední třídy. Cílem bylo zapojit jak děti místních, tak ty z uprchlických komunit. Některé z nich jsou nyní v pozici tzv. youth leaderů, vedou lekce skateboardingu - a za to pak dostávají odměny v podobě skejtového vybavení.

https://www.youtube.com/watch?v=ufUpGs_p5K4

Činnost podobných neziskových organizací jako MLSL, které budují skateparky v rozvojových zemích, jste nazval skejtové misionářství. Jak to funguje v praxi?

Obvykle to není tak, že by neziskovky vytvářely scénu úplně od nuly. Ukázkový model je vznik skejtové scény v Indii. Nejdříve tu byla jen malá komunita bez infrastruktury a skateparků. MLSL tehdy místním poskytlo know-how využilo a jejich entuziasmu při stavbě skateparku. Poté už vznikla lokální distribuce a firma, která staví skateparky. Indie je obrovský trh, a když zde najednou začalo být dostupné vybavení, nastartovalo to poptávku. MLSL tehdy zřejmě získala dojem, že by to tak mohlo fungovat všude.

Jenže taková scéna nevyroste přes noc…

Vznikne skatepark postavený s nějakými ideály a člověk by měl tendenci myslet si, že už jen to bude pro vznik skejtové scény stačit, ale čím déle podobné projekty fungují, tím víc začíná být organizátorům jasné, že je třeba mít zde vymyšlený program minimálně na tři roky dopředu. Takže třeba v Ammánu ze začátku kolem skateparku děti jen zevlovaly, ale potom, co se organizace ustálila, pořádají se zde několikrát týdne sešlosti, autobusy sem vozí děti ze súdánské komunity a z palestinského uprchlického tábora na severu Ammánu. Pořádají se zde i akce speciálně pro holky, ty se otrkaly a skatepark tak funguje jako prostředí, kde je normální, že mají právo využívat prostor stejně jako kluci.

Není trochu paradoxní, že zrovna aktivita jako skateboarding zprostředkovala dívkám rovnocenné šance v zemích Blízkého východu, kde dochází k jejich diskriminaci?

Jde tam o mladší a méně rozvinutý sport - a byť jsou tyto společnosti spíše patriarchální, ve skejtové kultuře je akceptované, že holky dokážou jezdit stejně dobře jako kluci. Na skateboardu jezdí spousta holek. A víceméně všechny neziskové organizace mají mezi svými základními principy snahu dosáhnout rovnocenné mužské a ženské participace. Někde to funguje víceméně organicky. Třeba v marockém Taghazoutu vím o holkách, které jezdí pravidelně a jedna z nich je v podstatě lokální influencerka: znají ji holky i ze vzdálenějších měst, sledují jí na Instagramu a chtějí skejtovat a být jako ona.

Společně s Davidem Krásným jste loni v říjnu uvedli krátký dokument Skate over all barriers. V Aténách jste natáčeli s neziskovou organizací Freemovement, která organizuje skateboardové lekce pro děti syrských a afghánských uprchlíků, jeli jste právě do Taghazoutu Jak může skateboarding pomoci dětem v obtížné životní situaci?

Nejde o skate jako životní styl, ale jako prostředek k tomu, jak se otrkat, být soběstačný a zároveň pochopit princip komunity. Nikdo si zřejmě nemyslí, že z dětí, které se podobných projektů účastní, budou skejťáci do konce života, ale může to pro mě znamenat cestu v zásadní životní etapě a pomoc k tomu, že se naučí být kolegiální a zároveň zdravě soutěživí. Zakladatel organizace Freemovement často mluví o tom, že za největší výzvu považuje práci s dětmi, které si nesou trauma z války, často jim totiž dělá potíže věnovat se i běžným činnostem.

https://www.youtube.com/watch?v=K4Sr1q4c6qg

S mladými skejťáky jste si v marockém Taghazoutu povídali o významu skateboardingu. Jak se promítá do jejich běžného života?

Třeba Abdulah Azerwal z našeho dokumentu je podle mě úplně neuvěřitelné dítě. V podstatě vyrůstal na ulici, ale je bystrý a naučil se anglicky. Takže se domluví s cizinci, ti mu půjčí skate a může jezdit. On skateboardingem žije, znamená pro něj novou rodinu. Když jsme jednou vyrazili na závody sto padesát kilometrů od Taghazoutu, přijel na ně sám načerno autobusem, protože si přál je vidět, a pak s námi strávil celý den.

Stává se dobrovolnictví a povědomí o činnosti neziskových organizací ve skateboardových komunitách běžné?

Pozoruju, že v západoevropských zemích se ve skejtovém prostředí o činnost neziskových organizací zajímá čím dál více lidí. Entuziasmus a skateboarding se dají skvěle propojit. V současnosti je to nedílná součást skateboardingu. A stejně jako se lidi zajímají o profesionální ježdění, zajímá je i tato stránka skejtování. Potenciál je obrovský, protože lidé, kteří skejtují aktivně, jsou hodně zažraní, ale zároveň se trošku vylučují, nerozumí si pak s lidmi mimo - a tohle je i jedna z cest jak to změnit a ukázat okolí, že i skejtování může mít veliký přesah.

resp2
Abdullah Azerwal a Karim Battah, skateři z Taghazoutu • Autor: Jakub Novotný

A jak to vypadá mezi českými skejťáky?

Třeba Martin Loužecký, který studuje africká studia v Kodani, založil neziskovku Skate World Better, sehnal finance, dobrovolníky a v hlavním městě Mosambiku Maputo takto vybudoval dva skateparky. Je tu i parta z Olomouce, která si DIY cestou vybudovala skatepark na nevyužívaném parkovišti, a vedou projekt Czech on Board with Myanmar - pořádají sbírky a vybavení potom putuje do Barmy.  Takové aktivity se snažím podporovat a pomáhat lidem vydělat si na tyto cesty pomocí triček.

Jste jedním ze zakladatelů a designér značky Knedlo Zelo Wear. Podařilo se vám tuto činnost propojit s pomocí skateboardovým neziskovkám?

Organizace SkatePal před čtyřmi lety rozjela dobrovolnický program, kdy člověk mohl odjet na dva měsíce učit skateboarding. A současně si každý dobrovolník vytvářel svou vlastní malou fundraisingovou kampaň. Takže jsem vytvořil linoryt a natiskl ho na trička. Podobně jsem si i vydělal na svou druhou cestu do Jordánska v roce 2017. Celkově je pro neziskovky nejlepší, když fungují trochu jako značka spojená s oblíbenými skejťáky, právě to jim pomáhá získávat popularitu ve skejtových komunitách všude po světě.

Co udělala s atmosférou v komunitě zmíněná vidina účasti na olympiádě?

Na to neexistuje jednoznačný pohled. Části komunity se kompetitivní skateboarding zamlouvá - je ráda, že získal prestiž a dostal se na olympiádu. Navíc dnešní patnáctiletí skateři už do takového prostředí vyrůstají. Kdežto jezdci po třicítce bývají nostalgičtí a vzpomínají na časy, kdy skateboarding byl ještě rebelie. Další pohled je, že olympiáda může dát skateboardingu větší publicitu a podporu veřejných institucí, což může vést k tomu, že se začne stavět více skateparků, a to potom ocení asi všichni. Navíc i širší veřejnost už přestává skateboarding chápat jako vandalismus. Osobně bych byl samozřejmě nejradši, kdyby i budoucí generace skaterů vnímaly skejt hlavně jako způsob kreativní seberealizace a prostředek budování zdravé komunity, ne jako sport, ve kterém je třeba vítězit.

Jakub Novotný (29)

Táborský rodák začal na skateboardu jezdit ve svých dvanácti letech. Koníček, kvůli kterému zanedbával školní povinnosti, později přetavil v předmět svého akademického výzkumu v rámci studia na Západočeské univerzitě v Plzni, kde v současnosti studuje doktorát. Zkoumal skateboardové scény v Jordánsku, Maroku a Palestině. Zapojil se do stavby komunitního skateparku v Ammánu 7hills. Publikuje akademické texty o skateboardingu na Blízkém východě. Je spoluautorem krátkého dokumentu Skate over all barriers. S kamarády spoluzakládal a navrhuje design a vytváří oblečení oděvní značky Knedlo Zelo Wear a také se podílí na organizaci multižánrového festivalu Transforma v Táboře.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Klára Zajíčková

redaktorka

zajickova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte