Devatenácté století pořád určuje řadu věcí v tomhle státě

V České televizi právě běží seriál To se vysvětlí, soudruzi!, jehož jste spoluautorkou. Nedávno skončilo natáčení seriálu Dcera národa podle vašeho scénáře. Jak se žije mladé scenáristce v české audiovizi v roce 2024?

Mně se díkybohu nikdy nežilo v české audiovizi špatně. Asi mám kliku. Uvědomuji si, že to není samozřejmé. Podle mě ale stále byl a je tuzemský nešvar, že spousta lidí nechá začínající scenáristy dělat plno věcí zadarmo. Až od určitého postavení, zkušenosti nebo odrzlosti se tomu dá vyhnout. Jde o to mít pozici, aby člověku nebylo líto říkat „ne“ na věci, které jsou zadarmo. Mám dvě malé děti a s nimi se to vlastně říká snáze, protože mám energii a čas dělat jen něco. Ale jsou lidé, kterým se v systému nefunguje dobře – stejně jako v jiných kulturních odvětvích. Já si nicméně nemůžu stěžovat. Producenti jsou vůči mně féroví, speciálně se společností Barletta, v níž oba zmíněné seriály vznikly, je dohadování o odměňování v pohodě.

To se vysvětlí, soudruzi! je detektivka z osmdesátých let s prvky sci-fi a parodie, v níž českoslovenští vědci z Ústavu paranormálních jevů vyšetřují záhady. Kde se tenhle nápad vzal?

Soudruzi se zrodili na semináři na FAMU, který vedl scenárista Miro Šifra. Potkali jsme se, už když byl na škole na magistru a psal seriál Rédl. Některý z pedagogů nám ho přivedl ukázat, protože psal úplně jinak: strukturovaně, měl tabulky, nakoukané zahraniční seriály po minutách. Věděl přesně, jak se co kdy v které epizodě stane. Bylo to zjevení. Wow, někdo má systém a vypadá to, že ví, co dělá. Když jsem byla v páťáku, měl Miro FAMU hotovou a začal učit předmět Writer’s Room. Přinesl svůj starší nápad na Soudruhy, který ale zdaleka neměl obrysy a detaily, které má teď. Ujasňovalo se to během semináře. Ale základní rozpor mezi skeptikem a někým, kdo nadpřirozenu věří, tam byl od začátku. Po konci předmětu Miro všem studentům nabídl, aby na tom spolupracovali dál. Všichni to trochu vyzevlili. Nakonec jsem zbyla jen já. Už během semináře jsme zjistili, že vidíme věci podobně.

Proč bylo tak „wow“, že měl Miro Šifra scenáristický systém?

Na FAMU se tehdy bralo – a možná stále bere –, že scénář je umělecké dílo, osobní vyjádření. A už méně se hledí na strukturu nebo na to, jak to čte režisér a divák. FAMU má občas tendenci to studentům podávat tak, že scénář je něco, co vás osvítí seshora, a pak si člověk sedne a napíše to z jedné vody načisto. Nad věcmi se přitom musí sedět, musí se přepisovat, rešeršovat…

Zkušenosti jste získávala na kriminálkách a na seriálu Ulice televize Nova. Scenáristé a scenáristky se spíš neradi chlubí tím, že pracovali na nekonečném seriálu. Dalo vám to něco?

Fascinuje mě, jak promyšlený systém to je, aby se taková věc udržela v chodu, když se na ni skládá tolik lidí. Jak to funguje. S jakým zápalem pro to, dělat to opravdově, je to udělané. A udělané kvalitně, byť to není přelomový audiovizuální počin, je to strašně poctivé. Pracovala jsem tam ale jen opravdu krátce, tři čtvrtě roku, jako záskok za kolegyni, která měla malé dítě. Ráda jsem si to vyzkoušela, ale že by mě to nějak extra bavilo, to ne.

Naučila jste se tedy něco konkrétního jako scenáristka?

Je to práce s různými omezeními, převážně technickými. Nutí to člověka vyprávět pomalu, po emocích. Z kriminálek je člověk zvyklý jít spíše po faktické rovině. Tady to vyprávění pomalu přetéká přes pocity postav.

Soudruzi jsou zasazeni do normalizace. Čím je pro vás osobně zajímavé období, které je v české společnosti stále citlivé?

Zajímá mě, jak si uhájit právo o normalizaci vyprávět, i když ji člověk nezažil. V české kinematografii jsou velké příběhy komunistických příkoří doménou lidí, kteří s tím mají osobní nebo přímou rodinnou zkušenost. My zkoušíme, co se s tím dá dělat, když si člověk přizná, že od osmdesátých let uplynulo čtyřicet let.

Je To se vysvětlí, soudruzi! politický seriál?

Není politický ve smyslu, že by nabízel odpovědi či rozhřešení. Neklade si ani závažné otázky. Politika je ale součástí jeho univerza a postav. Je hodně podobný seriálu Život na Marsu, o kterém se také nedá říct, že by byl přímo politický, přitom je dobou a okolnostmi protknutý skrz naskrz. Řeší dobové sociální poměry, postavení žen, rasismus – což je vše politické, ale zároveň to netlačí politiku do popředí. U Soudruhů je hlavní rozpor paranormálního ústavu a marxistického materialistického zřízení, které se sice tváří, že nic takového není možné, ale zároveň si nemůže nechat ujít, že by Američané měli telepatii a komunisté ne. Druhá věc už nesouvisí s komunistickým režimem, ale s tím, jak vyprávět v kriminálním žánru v osmdesátých letech. Možnosti jsou jiné než v současnosti. Technologicky je ta doba jinde. Nejsou mobily, forenzní analýzy, které odhalí spoustu věcí, a není už téměř žádná záhada. V osmdesátých letech je víc napětí, které může podržet celý příběh.

Tvůrcům, kteří točí o sedmdesátých a osmdesátých letech, se často vyčítá, že z tehdejší doby dělají retro. Jak se tomuhle vyhnout?

Jít proti srsti, protože můžete mít i hladivou komedii ze současnosti, která bude podobně hluchá. A vyprávět o věcech a tématech, jež jsou důležité i dneska.

Co to je za téma u Soudruhů?

Míra skepticismu. Nakolik může člověk věřit sám sobě, svým smyslům, tomu, co mu říkají ostatní. Jak se stavět k dezinformacím, jak prověřovat informace z vnějšího světa. Ochota přijmout transcendentálno do života. Čemu se rozhodneme věřit a jak se vyrovnáme s tím, že jsou věci, které nás přesahují. Jsme ochotní připustit, že něčemu zcela nerozumíme, nebo potřebujeme vše pořád chápat?